KORUNA ČESKÁ

Republikánský étos lze budovat i na královských či ještě starších tradicích. Může být větší paradox? Zvolení nového prezidenta republiky slavíme mj. výstavou českých korunovačních klenotů. Paradox je to o to větší, že první Československá republika se zrodila z odporu vůči monarchii, korunovaným hlavám, aristokracii, katolicismu a vůbec všemu, co připomínalo staré časy. Republikánská forma nebyla náhodným, nechtěným dítětem ducha doby , ale projevem explicitní vůle a promyšleným krokem.

Snad účelové, přesto efektní a funkční propojení s roajalistickými tradicemi ale začalo právě hned v prvních letech Masarykovy republiky, kdy byl jako sídlo prezidenta zvolen starý hrad českých králů . Místo , které je pomyslnou osou českých dějin přinejmenším třináct, dost možná i čtrnáct století. Místo, kde se prolnuly předkřesťanské rituály nastolování vladaře s křesťanskými svatyněmi a s nekropolemi českých panovníků a světců. Místo, které je v celosvětovém měřítku nejstarším kontinuálně osídleným centrem státu a sídlem jeho hlavy.

Srdcem tohoto sídla je svatovítský chrám proto tak vzrušené tahanice a spory, proto vesměs ateistický a antiklerikální národ tak stál a stojí o jeho vlastnictví. Proto měli komunisté potřebu zákonnou normou prohlásit, že patří všemu pracujícímu lidu.

Srdcem tohoto srdce, dá-li se to tak nemedicínsky říct, je svatováclavská kaple s hrobem svatého Václava, věčného knížete - vládce kmene Čechů. Nad ní v patře je umístěna korunní komora a v ní za dvakrát sedmi zámky klenot nejvzácnější - svatováclavská koruna. Zní to jako pohádka, ale pohádka to naštěstí není.

S korunou, již Karel IV. kázal přechovávat na lebce svatého Václava a jen při výjimečných příležitostech propůjčovat vládnoucímu panovníkovi, jsou naše dějiny propletené přinejmenším půl osmého století, dost možná ještě déle - to pokud je pravda, že jejím základem je stará koruna přemyslovská . Její zmizení z českých zemí signalizovalo těžké časy, její návrat býval vítán jako úsvit lepších časů.

Republiky ve střední Evropě neumí budovat vlastní přitažlivý étos, působivé ceremoniely a rituály. Když už se o něco snaží, navazují na své královské/císařské tradice. Není to případ jen náš, vzpomeňme na pohřeb polského prezidenta Kaczynského do královské krypty na Wawelu, což by se u nás rovnalo uložení do královské hrobky ve Svatém Vítu.

A přitom to jsou právě společné rituály, sdílené vzpomínky a velká vyprávění, které obnovují společnost a drží ji pohromadě . Jen to musí být vzpomínky (a předměty) úctyhodné, jež vedou k povznesení mysli, nikoli k smíchu či hanbě. Až naši státní představitelé po příštích volbách vystaví Gottwaldovu fajfku, Svobodovo pero, jímž v Moskvě podepsal neblahé protokoly, nebo Zápotockého románovou tvorbu, mnohahodinových front ani nábožné úcty se obávat nemusíme .

Přes všechna staletí se neukázala silnější spojující idea našeho národa než svatováclavská tradice. Idea, že k sobě patříme nikoli kvůli vyhraným válkám či - dynastickým sňatkům, ale protože jsme, středověky řečeno, čeledí svatého Václava. Od doby vzniku České republiky tento rituál přihlášení se k věčnému panovníkovi našich zemí vykonáváme (i když možná nevědomě) pravidelně každých pět let.

Mnohahodinové fronty nejsou frontami jen na historickou vzácnost. Jistě, ona výjimečnost je povzbuzována řadou zvláštních opatření. Korunovační klenoty nemohou zevšednět, když nejsou vystaveny pořád jako ty uherské či britské. Nádech výjimečnosti dodává oněch sedm klíčů a klíčníků, stejně jako legendy o špatném konci toho, kdo si korunu neoprávněně nasadí. V projevovaném zájmu je jistě i kus nostalgie po starých dobrých časech; po časech našich prabáb a pradědů a jejich pradědů.

Pro mnoho lidí je koruna zajímavá prostě „jen" z historického a uměleckého hlediska. Kde můžeme spatřit téměř sto drahokamů pocházejících z Tádžikistánu či Persie, jedny z největších safírů a spinelů na světě? Kde lze vidět safírovou kamej byzantského původu ze 7. století či ještě starší archaicky broušené a vrtané safíry z Cejlonu?

Klaníme se představě

Leckdo se jde poklonit klenotům jako náboženskému symbolu, jímž do určité míry také jsou. Český královský korunovační obřad byl zčásti ryze duchovním, kdy český král získával tzv. nižší kněžská svěcení, koruna byla žehnána a byla chráněna papežskými bulami. Nadto symbol snad nejsilnější - do ní byl vsazen údajný trn z Kristovy koruny. O jeho pravosti jistě můžeme pochybovat, nicméně na symbolickém významu to nic nemění. Český král byl korunován vlastně i mučednickou trnovou korunou Ježíše Krista , to aby si připomínal , kdo je skutečným králem a k čemu má jeho pozemské dočasné panování směřovat..

Přesto všechny tyto výklady dohromady nedávají úplné vysvětlení, co vede desetitisíce lidí k tomu, aby v horku, dešti stály mnohahodinové fronty kvůli několika desítkám sekund, po něž budou moci patřit na klenoty dávných českých králů?

V úctě , kterou takto projevujeme, se zřejmě odráží naše touha po spravedlivě u spořádané společnosti a po dobrém panovníkovi. Po panovníkovi. kterého si nutně nemusíme vybírat v dvoukolové přímé volbě. Po panovníkovi, který nechápe své panování jako mocenskou záležitost, ale jako službu své vlasti, závazek vůči svým předkům , od nichž zemi přijal, a vůči svým potomkům, jimž by ji měl v ještě lepším stavu předat. To vše se vůbec nemusí vylučovat s demokracií.

Málokdy jindy je to tak patrné jako při nakládání s našimi korunovačními klenoty. Ani při svatováclavské staroboleslavské pouti, kam je lebka sv. Václava převážena hradní stráží s poctami příslušejícími hlavám státu. A nic na tom nezměnily všechny politické režimy, války a hrůzy, jež se jako vichřice prohnaly naší zemí v uplynulém století. Ano, stále jsme čeledí svatého Václava. Svatý Václave - nedej zahynouti nám ni budoucím. Kyrie eleison.

Stanislav Balík, vedoucí katedry politologie FSS MU

LIDOVÉ NOVINY - NÁZORY KOMENTÁŘE, Sobota ll. května 2013

Nizozemsko slaví! Královna Beatrix abdikovala a předala trůn svému nejstaršímu synovi; po 123 letech se tak v čele Nizozemského království znovu ocitá muž. Není Vám také trochu líto, že nám takové oslavy chybí?

Pro Nizozemské království byl letošní 30. duben svátkem celonárodní radosti, země se oděla do oranžové barvy a oslavuje; královna Beatrix se rozhodla dát prostor nové generaci a odstoupila ve prospěch svého nejstaršího syna, prince Willema-Alexandra. Dopoledne jsme mohli být díky přímému přenosu svědky podepsání abdikační listiny a prvního vystoupení nového krále Willema-Alexandra (nebo chcete-li Viléma-Alexandra) na balkoně královského paláce. Divákům jistě neuniklo dojetí na tváři odstupující královny, předávající svému synovi jeho životní roli, nervozita nastupujícího krále ve velký den jeho života, pohnutí jeho krásné manželky, nové královny, a dojemná lidská gesta mezi jednotlivými účastníky.

V odpoledních hodinách pak proběhla slavnostní inaugurace krále před oběma komorami parlamentu a před vystavenými korunovačními klenoty v amsterdamském Novém kostele. Nadšený dav shromážděný na náměstí před palácem spontánně jásá a slaví, stejně jako zbytek národa na náměstích po celé zemi před velkoplošnými obrazovkami i doma u svých televizí a počítačů. Ne snad, že by se Holanďané radovali z toho, že se staré královny konečně zbavili; z reakcí lidí je zřejmé, že sváteční nálada je plna stejně tak vděčnosti královně Beatrix za oddanost své zemi během jejího třiatřicetiletého panování, jako nadšení z nového královského páru s jeho třemi roztomilými princezničkami, který dává monarchii opět novou tvář.

Prezident republiky Miloš Zeman začal obrážet sjezdy politických stran. Už byl u sociálních demokratů a v uplynulém víkendu navštívil sjezd zemanovců, strany, která nese jeho jméno. Pokud ještě promluví na sjezdu KSČM, bude jasné, že Hrad má zájem řídit celou českou levici.

Asi by bylo výhodné, kdyby se české politické strany s podobným programem dokázaly sjednotit a prosazovat svou politiku společně. Skončilo by tak období patu, kdy jsou jednotlivé parlamentní strany zabetonovány ve svých mocenských pozicích a nedokážou se shodnout ani na tom, jaký den v týdnu právě máme.  Ale musí je sjednocovat zrovna prezident? A musí je sjednocovat tak, že bude řečnit na jejich sjezdech?

Miloš Zeman jako první z českých prezidentů otevřeně opustil doktrínu nadstranického prezidenta. Přestal být hlavou státu pro ty, kteří mu v prezidentských volbách nedali svůj hlas. Velice se obávám, že to je začátek konce demokracie v naší zemi. Nepopírám, že se Zeman dostal na hrad demokraticky, i když nepochybně manipuloval voliči mírně řečeno flexibilním přístupem k pravdivosti svých argumentů. Jenže stejně demokraticky se dostali svého času k moci i Adolf Hitler a Klement Gottwald.

Vítězslav Dittrich

Dne 28.2.2013 proběhl v Poslanecké sněmovně seminář s názvem "MARŠÁL RADECKÝ - ODKAZ"
Seminář pod záštitou ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga uspořádal Výbor pro kulturu parlamentu ČR spolu s Občanským sdružením Radecký 1766 – 2016.  Seminář se věnoval jak samotné osobě maršála Radeckého a historii jeho pomníku, tak i možnostem jeho obnovení.

Zpráva o semináři Radecký – dědictví.
Seminář pořádali poslanci Parlamentu poslanecké sněmovny z TOP 09 MUDr. Gabriela Pecková a PhDr. Daniel Korte, ve spolupráci s naším občanským sdružením Radecký 1766 – 2016 o.s. ve čtvrtek dne 28.února 2013 v jednom ze sálů budovy Parlamentu.

Přítomné uvítal pan poslanec PhDr. Daniel Korte, zejména přítomného pana velvyslance Rakouské republiky Dr. Trauttsmansdorffa.

Seminář zahájila paní poslankyně MUDr. Gabriela Pecková úvodním proslovem, v němž velmi důrazně připomněla potřebu objektivního přístupu k našim národním dějinám  a význam osobností, které je vytvářely.

Setkání pak moderoval pan poslanec Korte.

                V pátek 8. března se Václav Klaus odstěhuje z Pražského hradu a přestane být úřadujícím prezidentem České republiky. Snad jen Antonín Novotný byl podobně tragickou osobou, která usurpovala sídlo českých králů.

                Obě Klausova volební období včele českého státu byla zvláštní směsicí populismu, bezpáteřnosti a narcisismu. Jako prezident se Václav Klaus ochotně a s vervou pasoval do role ochránce národních zájmů, neoliberálních hodnot a tradiční rodiny proti Evropské unii, ochráncům životního prostředí, homosexuálům, politické levici a já nevím komu ještě. Byl při tom schopen neuvěřitelných názorových přemetů. Vybavují se mi dva jeho výroky. První: „Nikdy nepodpořím vládu postavenou na hlasech politických přeběhlíků.“ a druhý, když ho přeběhlíci o několik týdnů později zvolili podruhé prezidentem: „Děkuji všem těm odvážným a čestným lidem, kteří nedbali pletich svých politických stran a dali mi svůj hlas.“ Narcisismus pan prezident projevil nesčíslněkrát. Jeden z nejvýraznějších projevů byl, když vrátil Adenauerovu cenu pro novináře, kterou nikdy nedostal. Dalším z průvodních jevů prezidentství Václava Klause byla neúcta k zákonodárným sborům, soudům, občanům a hodnotám, které osobně nezastává. Kuriózně Klaus dokázal dehonestovat i sám sebe, když na státní návštěvě v Chile v přímém přenosu ukradl pero.

                Žaloba pro velezradu z tohoto týdne je jen trapnou tečkou za trapným prezidentstvím Václava Klause.

                My monarchisté bychom ale měli Václava Klause možná po zásluze ocenit. Jen málokomu se podařilo zdiskreditovat nejvyšší republikánský úřad tak jako jemu.

               Jen se obávám, že Klausův odchod z Pražského hradu neznamená jeho odchod z politiky. Klausův narcisismus a histrionství vylučuje, že by se spokojil s rolí užívajícího si důchodce.


                                                                                                                                                                                      Bůh nás ochraňuj.
                                                                                                                                                                                      Vítězslav Dittrich