Názory a články

Zveřejňování názorů různých Místních společností, platforem i jednotlivých členů KČ v rubrice Úvahy a články jsou výrazem naší vnitrostranické demokracie a svobodné diskuse. Pokud zmíněné Místní společnosti, platformy a jednotlivci požádajíí Předsednictvo KČ a její statutární orgány, může takový text být schválen jako oficiální stanovisko strany.

Oficiální stanoviska Koruny České a jejích statutárních orgánů najdete v rubrice Tisková prohlášení.

Ve věku 97 let zemřel dne 19. ledna Zdeněk, hrabě Sternberg; hlava tohoto významného českého šlechtického rodu. Jeho život provázela nepřízeň několika režimů 20. století, časté nucené změny zaměstnání i zabavení a posléze navrácení rodinného majetku. Přesto nezahořkl, hovořil s vděkem i o tom negativním, co ho v životě potkalo, a přestože po sametové revoluci získal zpět mj. rodinný hrad Český Šternberk, žil nadále skromně ze svého důchodu a prostředky provozem hradu vydělané vracel zpět do jeho udržování.

Levice již dávno nechrání zájmy utlačovaných proletářů. Nedělala to ani před 100 lety. Zájmy utlačovaných byly levicovým politikům vždy dobré jen k tomu, aby se skrze jejich obranu dostali k moci. Jakmile levice ovládne stát, snaží se udělat proletáře úplně ze všech jeho občanů, protože pak může v zájmu jejich ochrany všechny obyvatele dirigovat a poručníkovat. Je třeba odstranit kapitalisty, ale i živnostníky a vůbec kohokoliv, kdo ochraňovat nepotřebuje. Pro levici je přijatelný pouze ten jedinec, který ochranu potřebuje, kterému by někdo ubližoval, kdyby zde nebyl levičák – ochránce.

Fenoménem doby je zelená levice. Ta se dostává k moci tím, že chrání zájmy přírody v celoplanetárním rozměru. Chrání je před člověkem a současně pro člověka. To se nevylučuje, říká se tomu dialektika. Nerozumní, neregulovaní a neporučníkovaní lidé by si planetu zničili a pak by sami zahynuli na následky své nerozumnosti. Proto je třeba lidstvo ochránit před ním samým. K naplnění tohoto ušlechtilého cíle je pochopitelně zapotřebí nejprve celé lidstvo ovládnout. Abychom zachránili přírodu pro všechny a pro budoucí generace, je třeba si ji odepřít. Abychom zachránili život, je třeba přestat žít.

Osobní komentář Jana Drnka k Projevu o budoucnosti Evropy Karla Habsburského, předneseného u příležitosti jeho 60. narozenin 11. ledna 2021.


Evropská Unie stojí a padá s tématem evropského sjednocení.

Sjednocení nemůže stát na ideologickém základu. Ideologie jsou domnělé doktríny spásy, pokusy o vytvoření nebe na zemi bez Boha, bez souladu s Prozřetelností, jen silami nedokonalých lidí.

Evropané si navykli spoléhat na sociální stát, který nabízí, že je ochrání před krizemi. Sociální stát vznikal v západní Evropě nejpozději od 70. let 20. století, a jeho trvání bylo podmíněno vojenskou ochranou NATO a hospodářským úspěchem tržní ekonomiky. Šlo tedy o prostředí, kde státy neprosazovaly politiku finančních intervencí, ale pouze zajišťovaly rámce, tedy stejná srozumitelná pravidla pro všechny obyvatele, vymahatelnost zákona apod. To vedlo ke vzniku stabilní střední třídy. Tato třída byla pilná, její podnikání neplýtvalo prostředky a tato třída investovala své zisky opět v soukromém sektoru.

K hospodářskému zázraku Západu vedla iniciativa jednotlivce a právní prostředí vytvořené státem. Tak vznikl dostatek, který ale další generace svedl k pokušení sociálního státu. Žít v existenčním dostatku (a v prostředí, kde stát iniciativu jednotlivců pouze rámcově reguluje) či v sociálním státu je velký rozdíl.

Spolu s Janem Žižkou z Trocnova patří polní maršál hrabě Josef Václav Radecký z Radče k nejlepším českým vojevůdcům všech dob. Oba byli skvělí a nepřáteli respektovaní vojáci. Doufám, že postupně budou vznikat nejrůznější připomínky na vynikajícího vojenského velitele rakouské armády v celé České republice a na pražské Malostranské náměstí se vrátí jeho monumentální socha. Jsem rád, že v celé zemi se již konají nejrůznější vzpomínkové akce na jeho počest. Tato významná osobnost české historie si ocenění zaslouží.

Častou námitkou odpůrců monarchie je to, že panovník může být duševně nezpůsobilý a oblíbeným příkladem je Ferdinand V. Dobrotivý. Petr Placák, spisovatel, monarchista a zakladatel Koruny České ve svém článku nabitém fakty výstižně ukázal, že srovnáme-li tohoto posledního korunovaného českého krále třeba s naším současným prezidentem, vyychází z toho panovník velmi dobře, zatímco pro prezidenta to právě lichotivé vysvědčení není.

Na facebookové stránce Návrat krále nedávno připomněli osobnost posledního českého korunovaného krále Ferdinanda V. s otázkou, zda by nebylo od věci jeho památku v Praze připomenout pomníkem. Pod článkem se sešla řada reakcí včetně těch, že Ferdinand byl retardovaný, více méně neškodný blázen – argumenty, co vše uměl, ovládal a dokázal, nepomohly. Prostě blázen a hotovo.

Bílá Hora aneb tři sta let jsme pod Habsburky úpěli, ovšem toto klišé se už dávno mezi moderními historiky nenosí. Slyšel jsem názor, že vlastně léta 1620 – 1781 snesou srovnání s komunistickou diktaturou po roce 1948. Jistě, základní shodný znak se dá na první pohled najít, a tím je nadvláda jedné ideologie, která krutě potlačovala ty, jež se jí nechtěli přizpůsobit. Je proto směšné a pokrytecké, když komunisté kritizují rekatolizaci a sami si počínali často ještě hůř.

Abychom žili důstojný život ve snesitelném světě, museli bychom se rozhodovat jako svobodné bytosti. Zdá se, že právě to ale překvapivě mnoho lidí nechce, jakkoliv se o svobodě stále mluví a křičí. Jenže se mluví a křičí o docela jiné svobodě, o té institucionální, legální, povolené a zajištěné. To ale svoboda není.

Abychom byli svobodní, museli bychom si ujasnit, co svoboda je. Museli bychom si svobodu přestat plést například s nezávislostí, se systémem nebo se svévolí.

Po stržení sochy Koněva, obnovení mariánského sloupu a vztyčení pomníku panovnice Marie Terezie přichází na řadu další velikán české historie – maršál Josef Václav Radecký z Radče. Muž, který neudělal nic špatně, přesto se k němu Češi nehlásí. V širším smyslu jde o vyrovnání se s vlastní historií a evropským kontextem.

Před 102 lety, 14. listopadu 1918 revoluční národní shromáždění bez hlasování prohlásilo, že československý stát je republikou, Habsbursko-Lotrinská dynastie je zbavena trůnu, Tomáš Garrigue Masaryk byl aklamací zvolen prvním československým prezidentem. Český národ ani politici té doby přitom z velké většiny republikánsky nesmýšleli.

Zajímavým dokladem o tom je text spisovatele Ferdinanda Peroutky, jednoho z nejvýznamnějších novinářů první republiky blízkého T. G. Masarykovi, který v knize Budování státu líčí, že o republikánské formě státu se ve skutečnosti rozhodlo na setkání představitelů domácího a zahraničního odboje 28. října 1918 v Ženevě, pod tlakem republikanismu T. G. Masaryka a československých legií. Čeští a slovenští politici, jimž šlo hlavně o samostatný stát a byli připraveni na zachování přirozeného státního zřízení Československa coby monarchie, byli už postaveni před hotovou věc – „Stát bude republikou“.

V neděli 8. listopadu si připomínáme 400. výročí od bitvy na Bílé Hoře. Obávám se takového toho pseudovlasteneckého úpění, jak chudáci Češi byli poraženi a čekalo nás 300 let „krutého temna.“

Nic není vzdálenější pravdě a národní katastrofa jaksi nenastala. To jsou jenom hloupé a překonané předsudky.

V žádném případě nejde tento konflikt zjednodušovat na střet katolíků s protestanty a ani Čechů s Němci. Na straně Stavů působili mezi klíčovými vojevůdci hlavně Němci, hrabata Jindřich Matyáš Thurn, Bedřich Hohenlohe a Jáchym Ondřej Šlik. Naopak císařské barvy hájili v bojích s povstalci Češi Albrecht z Valdštejna a Heřman Černín z Chudenic. Významnou pomoc poskytl vzbouřeným Stavům savojský vévoda katolík Karel Emanuel, který pro ně najal a zaplatil vojsko vedené hrabětem Petrem Arnoštem z Mansfeldu. Naproti tomu saský luteránský kurfiřt Jan Jiří I. se zapojil do války na straně císaře Ferdinanda II., kterému pomohl zpacifikovat Horní a Dolní Lužici, jež získal nejdříve do zástavy a v roce 1635 definitivně do saského vlastnictví. Proti stavovské vzpouře se postavil i významný moravský šlechtic a člen Jednoty bratrské Karel Starší ze Žerotína.

Bělohorský souboj, který ukončil více než dvouletou stavovskou rebelii, byl především střetnutím o politické zřízení v Zemích koruny české. Mezi koncepcí stavovského státu prosazovaného povstalci, ve kterém skutečnou moc v zemi drží šlechta a měšťané královských měst a panovník má omezené pravomoci, a absolutistickou monarchii, v níž král rozhoduje o všem. Jejími stoupenci byli Habsburkové a jejich příznivci a ti také zvítězili.

Je konečně načase se vypořádat se smyšlenou konstrukcí českých a moravských dějin, kterou prosazovali František Palacký a Tomáš Garrigue Masaryk. Oba tito pánové považovali za nejslavnější období českých dějin husitství a reformaci, na něž navazovalo o sto padesát let později národní obrození a doba pobělohorská byla érou úpadku, což neodpovídá pravdě. Tento výmysl již přesvědčivě vyvrátili skvělí historici jako Václav Vladivoj Tomek a Josef Pekař.

  • Anhängerschaft

    Anhängerschaft

    Als ein registrierter Anhänger der Böhmischen Krone ist es Ihnen gestattet am Parteileben teilzunehmen, regelmäßig Informationen des Parteivorstandes sowie Einladungen zu unseren Veranstaltungen zu erhalten. Read More
  • Mitgliedschaft

    Mitgliedschaft

    Die ordentlichen Mitglieder der Böhmischen Krone verfügen über das Recht aktiv am inneren Parteileben teilzunehmen, seine Entwicklung zu beeinflussen, bei den Parteiversammlungen abzustimmen sowie in Parteigremien gewählt zu werden. Read More
  • Finanzielle Unterstützung

    Finanzielle Unterstützung

    Die Böhmische Krone als eine nicht-parlamentäre politische Partei ist von freiwilligen Spenden ihrer Anhänger und Mitglieder abhängig. Unterstützen Sie die Wiederherstellung der Monarchie durch einen Beitrag auf unser transparentes Konto. Read More
  • 1