Názory členů

Osobní komentář Jana Drnka k Projevu o budoucnosti Evropy Karla Habsburského, předneseného u příležitosti jeho 60. narozenin 11. ledna 2021.


Evropská Unie stojí a padá s tématem evropského sjednocení.

Sjednocení nemůže stát na ideologickém základu. Ideologie jsou domnělé doktríny spásy, pokusy o vytvoření nebe na zemi bez Boha, bez souladu s Prozřetelností, jen silami nedokonalých lidí.

Evropané si navykli spoléhat na sociální stát, který nabízí, že je ochrání před krizemi. Sociální stát vznikal v západní Evropě nejpozději od 70. let 20. století, a jeho trvání bylo podmíněno vojenskou ochranou NATO a hospodářským úspěchem tržní ekonomiky. Šlo tedy o prostředí, kde státy neprosazovaly politiku finančních intervencí, ale pouze zajišťovaly rámce, tedy stejná srozumitelná pravidla pro všechny obyvatele, vymahatelnost zákona apod. To vedlo ke vzniku stabilní střední třídy. Tato třída byla pilná, její podnikání neplýtvalo prostředky a tato třída investovala své zisky opět v soukromém sektoru.

K hospodářskému zázraku Západu vedla iniciativa jednotlivce a právní prostředí vytvořené státem. Tak vznikl dostatek, který ale další generace svedl k pokušení sociálního státu. Žít v existenčním dostatku (a v prostředí, kde stát iniciativu jednotlivců pouze rámcově reguluje) či v sociálním státu je velký rozdíl.

Koncept sociálního státu  si neklade za hlavní cíl pouze prosperitu svých občanů, ale usiluje o to, aby své občany učinil na státu co nejvíce závislé. K tomu využívá finanční prostředky, které tito občané vyprodukovali svým úsilím, a které jsou tedy svým způsobem jejich (například zvyšováním daní a jejich převodem do dotačních programů). Zde se naprosto mění pojetí státu, který přestává být rámcem pro iniciativu obyvatel zdola, a sám se chápe iniciativy, která je pro iniciativu zdola umrtvující. Vyžaduje umrtvení iniciativy zdola, vytváří závislosti. Na občany se nedívá jako na dospělé jedince schopné svobodného rozhodování a schopné nést zodpovědnost za svá rozhodnutí a za svůj osud. Dívá se na ně jako na malé děti nebo jako na nedochůdčata, o které je třeba pečovat. Zde se pak onen NĚKDO, kdo pečuje a kdo na sebe převzal všechnu (původně občanskou) odpovědnost, ztotožňuje se státem. Stává se jakousi hlavou gigantické rodiny, v níž se nepředpokládá, že by děti závislé na péči této hlavy, mohly rozhodovat o tom, kdo onou hlavou bude nebo snad zpochybňovat rozhodování a příkazy této hlavy. Mají projevovat jen vděk za zaopatření a ochranu.

Vítězství sociálního státu je téměř zákonitě následováno vznikem a nástupem oněch Velkých Taťků, kteří rozhodují o nás bez nás, vyžadují poslušnost, aniž své kroky vysvětlují, odmítají se nám – dětem zodpovídat a berou na sebe veškerou zodpovědnost i za nás. Mnohým se to může zdát pohodlné a příjemné, a rádi se pak vzdají i vlastní svobody. Přímým následkem je stav, kdy se ústavní a jiné právní rámce státu stávají marginálními, a roli zákonného rámce přejímá osobní vůle Taťky, toho, kdo se stará, kdo za nás přemýšlí, kdo si za nás špiní ruce a svědomí.

Sociální stát se vzdává své státnosti a všechnu svou potenci spotřebovává na sociální opatření, zajišťování voličů před krizemi, znepokojením, změnami, později zákonitě i na ovládání, zdětinštění a plošnou masovou regulaci těch, kdo byli dříve zodpovědní občané a stali se nesvéprávným stádem. Takové společenské prostředí vyžaduje nákladnou a stále početnější byrokracii, vyžaduje, aby se lidem odebíralo stále více jimi vytvářených prostředků a hodnot směrovaných do regulačních fondů. Aby o tom, co lidé vytvoří, rozhodoval pečovatel, který nevytvořil nic. Čím více funkcí pečovatelský stát přebírá, tím méně je možné stát kontrolovat, respektive kontrolovat toho, kdo se se státem ztotožnil, státem se kamufluje a stal se Velkým Taťkou.

Přímým průmětem takového vývoje do oblasti evropské politiky je pokles významu zahraniční politiky. Jednotlivé státy ztrácí charakter státnosti, stávají se jen rajóny zodpovědnosti oněch Taťků, jejichž úsilí a priority jsou soustředěny a uzavřeny dovnitř do sebe. Byrokracie takových zemí se vysilují kontrolou a ovládáním, a rezignují na původní úkol státu a jeho právo smysluplně zasahovat do dění ve světě. Nástup sociálního státu v Evropě vedl k tomu, že evropské země celkem ochotně přepustily důležitá rozhodování v zahraniční politice USA, a to včetně bezpečnostní ochrany Evropy. Na Západě se stát naposledy choval jako stát v oblasti státní a zahraniční politiky v době Charlese de Gaula.

Pokud bude Evropa jako celek rezignovat na globální zahraniční politiku, najde se dost jiných, kteří se rádi chopí iniciativy a budou světovou či zahraniční politiku dělat namísto Evropanů. I kdyby se v Evropě vyskytl nějaký skutečně právní stát v původním slova smyslu, sám o sobě nebude mít sílu a prostředky, aby výzvu zahraniční politiky zvládl.

Sociální stát dovede své obyvatele a voliče chlácholit a předstírat, že svým ochranářstvím, rozmazlováním a zajišťováním vyloučil veškeré krize. Je to jen vytváření účelové iluze. Sociální stát například nemůže vyloučit finanční a hospodářské krize, které mají globální charakter, a nemůže před důsledky takových krizí své obyvatele ochránit.

Viditelný konflikt v ekonomice vzniká již tím, že politici sociálních států požadují snižování úrokových sazeb (jaké úlevy a pokrok jsme vám zajistili), zatímco zoufalí ekonomové volají po zvýšení úrokových sazeb, protože vidí globální důsledky a blížící se zhroucení. Politik sociálního státu si ale nemůže dovolit dopustit, aby se materiální zajištění jeho klientského stádečka zhoršilo, naopak je sám závislý na jeho zlepšování a utužování.

Z těchto důvodů začali evropští politici krize všeho druhu ignorovat a neřeší je, pouze odvádějí pozornost k aktuálnějším hrozbám a krizím, z nichž čínská krize je nejaktuálnější a nikdo nedokáže říci, do jaké míry je skutečná a do jaké míry vyfabulovaná. Pečovatelské státy jsou předlužené, jejich obyvatelstvo je předlužené. Peníze ztrácí roli měřítka hodnoty, protože stejně jsou všichni v mínusu, a regulace prostředků k zajištění sociálního dostatku, péče a ochrany klidu se musí dít jinými způsoby, než přirozenými tržními mechanismy.

Do roku 1918 neexistovala Evropa jako politický celek a tudíž neexistovala žádná společná zahraniční politika. Naopak, světová politika byla jakýmsi souhrnem zahraničních politik evropských mocností. Nějaká míra společné vůle byla dosahována na kongresech. Protože tehdejší mocnosti a státy v Evropě plnily roli právního státu, tedy pouze nejnutnějšího regulačního rámce pro iniciativu svobodných podnikavých a dospěle zodpovědných jedinců zdola (v Rakousku po roce 1850), nastal explozívní hospodářský rozmach těžící z mezinárodního obchodu a dělby práce. Tehdy šlo o skutečnou globalizaci, která vyžadovala minimalizování byrokratických překážek a bariér.

Toto prostředí zničil ideologický, vášnivý, kmenový a romantický nacionalismus. Ten vrátil do Evropy hranice i celní a jiné bariéry, rozdrobil jednotu na tříšť národních států a státečků (zvláště střední Evropu), přinesl izolacionismus a protekcionismus. Přirozené ekonomické prostředí bylo nahrazováno účelovým a zájmovým. Nastala doba ideologií, které produkovaly elitní mocenské skupiny chápající stát pouze jako svůj nástroj k získání vlivu a moci, k ovládání cizího i vlastního obyvatelstva. Tyto ideologické systémy odmítly chápat občana jako svéprávného svobodného jedince schopného přijímat zodpovědnost za svůj osud a chápaly ho také jen jako vlastní (více či méně postradatelný a nahraditelný) nástroj. Roztříštěná Evropa se stala také jen nástrojem v hrách neevropských velmocí jako USA a SSSR.

Byli to lidé jako Richard hrabě Coudenhove Callergi (hnutí Panevropa), kteří mysleli na to, jak vrátit Evropě jednotu, která by mohla vytvářet nějakou společnou zahraniční politiku a získávat evropskou nezávislost. Jednotu, která by zabránila vnitroevropským válkám a konfliktům a vrátila by zdejší společnosti status svébytné kulturní, ekonomické a politické entity. Hnutí Panevropy vytýčilo základní principy, jako společnou zahraniční politiku, demontáž celních bariér, volný vnitřní trh, možná společnou měnu (stabilizovanou zlatým standardem), evropský soudní dvůr, společnou bezpečnostní politiku, sjednocení nadnárodního práva apod.). Především ale šlo o princip právního státu jako rámce pro aktivity svobodných zodpovědných občanů. Tedy ústavní státy zavazující se nad sebou uznávat soubor základních společných principů vycházejících z křesťanské kulturní minulosti Evropy. Tedy vytvoření zóny svobody, bezpečnosti a práva. Přitom právo každého evropského státu do této zóny vstoupit za daných podmínek. Nadřazené principy měly zabránit návratu jakéhokoliv autoritářského režimu či diktatury.

Podmínkou právního státu a svobody občanů je ochrana soukromého vlastnictví a přijetí osobní odpovědnosti za neúspěch. Právní stát nemůže chránit občana před důsledky jeho rozhodnutí a činů. Může dávat jen jeden druh jistoty, a to je právní jistota. Základem svobody občana je křesťanství, které vycházelo z toho, že teprve Ježíš hlásal osobní (nikoliv národní, kolektivní či kmenovou) odpovědnost jedince před Bohem a osobní, individuální vztah jedince k Bohu, ve kterém se nemůže jedinec vymlouvat na cokoliv kolektivního.

Naplnění snu o jednotné Evropě přineslo svobodu jednotlivce a opět rychlou prosperitu. Tato prosperita však upravila cestu sociálnímu státu. Touha po moci a politické výhodě vedla politiky k uplácení voličů demonstrováním péče, zajištění a vytváření umělých bariér proti nejistotám a krizím. To ovšem deformovalo demokratické prostředí, které bylo kontaminováno prioritou mocenských zájmů a změnilo se ve stále častější a důmyslnější manipulace. Tam, kde začaly chybět prostředky na ono opečovávání a zajišťování, nastoupila lež, podvod a předstírání péče i ochrany. Politické elity nakonec začaly plánovitě a úmyslně odbourávat atributy svobody a dospělé samostatnosti jedinců. Byla dehonestována a odbourána výchova nových generací, obyvatelstvo bylo cíleně rozmazlováno a uvykáno na ochranu a zajištění před krizemi, ale i před pouhým znepokojením. Místo růstu k odpovědnosti bylo obyvatelstvo zahlceno lacinou zábavou a rozptýlením. Svoboda šíření informací byla zneužita k zahlcení mediálního prostoru lavinami nevěrohodných, lživých, falešných, zavádějících, také nedůležitých informací, které většinou nebylo možno si ověřit a zorientovat se v osobním životě i v tom, co se se světem opravdu děje.

Cílem těchto metod a zneužitých svobod bylo a je fixovat jedince v jeho závislosti na péči a ochraně pečovatelského sociálního státu, který se dříve či později musel ztotožnit s konkrétním pečovatelem, pečovatelskou skupinou. Tento cíl predikuje občana neochotného přijmout osobní zodpovědnost a fakticky odmítajícího nést břemeno svobody. Metodou je zneužití svobod a prosperity právního státu i finančních prostředků daňových plátců k získání nové totální kontroly a k ovládání společnosti. Výsledek a míru úspěchu těchto cílů a metod v celé nahotě ukazuje nynější krize (možná) a uměle vyvolávaná hysterie kolem čínského viru. Jsme svědky suverénní autoritativnosti státu reprezentovaného již dlouho jen jedinou mocenskou skupinou. Tento stát zcela automaticky, mnohdy v rozporu s právními ústavními i evropskými normami, převzal veškerou odpovědnost za chování občanů pod záminkou jejich ochrany a péče o jejich zdraví, a tím je připravil o osobní odpovědnost a svobodu. Zcela bezostyšně začal plošně diktovat a nařizovat, omezovat a regulovat Můžeme jasně vidět, nakolik již společnost upadla do rozmazlené závislosti na pocitu, že se někdo, asi stát stará a ochraňuje, pečuje a rozhoduje za občany, nakolik je již pro tyto dětinsky závislé obyvatele nemyslitelné se takové ochrany a péče vzdát, nakolik se svoboda stala již obtížnou a nechtěnou hodnotou. Statisticky to budeme moci vyjádřit hned v příštích volbách.

Již nyní ale můžeme posoudit, která opoziční uskupení, pokud by se jim podařilo v čele státu nahradit současné pečovatele, by pouze převzala jejich cíle a metody, a pěstovala by dále sociální pečovatelský stát na úkor právního státu. S takovými skupinami je neradno se spojovat a podporovat je.

Jeho Výsost přímo říká, že – Svoboda je neoddělitelně spojena s odpovědností. Tuto odpovědnost za svobodu nemůžeme delegovat na stát. Evropské dějiny jsou jediným postupným zápasem o osobní, duchovní, národní a společenskou svobodu. Evropa bude existovat, pokud bude v tomto boji pokračovat, pokud se však vzdá tohoto ideálu a zpronevěří se svému poslání, ztratí svou duši, svůj smysl pak i svou existenci. Cílem sjednocení Evropy a evropské politiky by ale nemělo být ukončení historické role Evropy, ale její využití.

Jeho Výsost vysvětluje, že svoboda má v evropském kontextu dvě odlišitelné polohy. Za prvé je to vnější politický rámec vytvářející prostor a podmínky pro prožívání a uplatňování svobody, za druhé jde o vnitřní naladění jedinců a jejich vůli ke svobodě, která je vlastně obtížná a často se stává břemenem. Vnitřní rozměr svobody nemůže jedinci nikdo vzít, pokud je ochoten k osobní oběti. Vnější rámec však nezajistí žádný sociální pečovatelský stát, je závislý na dostatečném počtu vnitřně svobodných občanů, a na jejich aktivitě, na ochotě za to bojovat a strádat. Vnitřní vůle po svobodě sama o sobě vylučuje touhu někoho ovládat a manipulovat, protože taková zvrhlá touha je již sama o sobě znamením faktu, že tento jedinec není vnitřně svobodný, je na pocitu moci nad ostatními již nějak závislý (jinak by po tom netoužil).

Individualismus, svoboda, dodržení právních předpisů – jsou výrazem téže hluboké reality, kterou můžeme označit jako duchovně-kulturní substanci evropanství.

Evropská zahraniční politika je nutnou podmínkou evropské suverenity. Neznamená však jen koordinaci zahraničních politik členských států (které pak mohou blokovat rozhodnutí celku EU), ale znamená nějaké společné ministerstvo zahraničí s přesně definovanou kompetencí pro EU v evropské ústavě.

Jakkoliv je jasné, že spojená Evropa je založena především na křesťanské minulosti a na východiscích křesťanství k utváření konceptu svobody jednotlivce, nemůžeme ani odsoudit záměry otců zakladatelů EU založit vše na propojené, sdílené a prosperující ekonomice. Tato prosperita ovšem nebude trvat bez zabezpečení rámcových podmínek pro soukromé vlastnictví, svobodné podnikání a vznik silné stabilní střední třídy.

V současné době jsme svědky zneužité krize a hysterie kolem čínského viru k tomu, aby byla ekonomika států, jedinců i podnikatelů co nejvíce zadlužena jak na domácí úrovni, tak i na úrovni celoevropské. Dluhy jsou totiž skvělým nástrojem k ovládání pro všechny mocenské skupiny kamuflující se nyní za reprezentace pečovatelského a sociálního státu. Dluhy znamenají závislost. Zničení střední podnikatelské třídy plošnými a na pohled nesmyslnými zákazy podnikání je přímou cestou ke zničení nezávislosti a svobody obyvatel. Odbourání nezávislé existence těch, kdo se uživí sami a mohou tudíž mít vlastní nezávislý názor, je kompenzováno ryze levicovou a rádoby záchranářskou nabídkou, aby se všichni stali zaměstnanci monstrpodniků ovládaných právě sociální pečovatelskou elitou. Ovšem zaměstnanci závislými na platu a přízni zaměstnavatele. To, co se chystá připravit dnešní Evropany o svobodu, nepracuje s násilím a masívní represí, jako minulé diktatury, ale pracuje se závislostí všeho druhu. Se závislostí rozmazlených na péči a ochraně, se závislostí průměrných na tom, že pečovatelé eliminují vynikající osobnosti, s existenční závislostí mas, se závislostí těch, kdo jsou pohodlní se sami snažit orientovat na výkladu někoho, kdo to již udělal za ně a rád jim řekne, co si vlastně mají myslet. Proto také ti, kdo se znovu chystají spoutat a ujařmit Evropu, nemusí pracovat s žádnou velkou represívní silou. Ti Evropané, kteří odmítli svobodu pro její neoddělitelelnost od osobní zodpovědnosti, se do otroctví přihlásí sami.

Jeho Výsost se nestaví proti myšlence digitálního Eura za určitých podmínek. Má obavy z toho, že digitalizace bude zneužita k aktu zrušení hotovosti jako takové. Přímo říká – Hotovost je svoboda v akci. Zrušení hotovosti by znamenalo model čínského typu, kdy nějaký ústřední orgán na základě sociálních kreditních bodů předepisuje jednotlivcům, co si smí koupit, kolik a kde, a někomu také předepisuje, že si nesmí koupit vůbec nic. Takovému totalitnímu systému může bránit jen tolerování konkurenčních soukromých měn či kryptoměn.

Již v roce 2020 vyhlásily evropské instituce (Komise, Parlament a Rada Evropy) konferenci o budoucnosti Evropy, tematicky neomezenou diskusi o otázkách evropského sjednocení, reforem a o tématech, které nezajímají byrokratické instituce. Jako na potvoru přišel záhadný virus, který vše překazil a evropská témata odsunul jako nedůležitá ve srovnání s adorací lidského zdraví, ochrany a zabezpečení všeho druhu.

Pokud my Evropané nevezmeme osud do svých rukou, pak to za nás udělají jiní. Je tedy zcela jasné, kde jsou moje priority. Jsme to my sami, kdo musí vybudovat budoucnost Evropy.

Tím by měly být jasné i priority nás monarchistů. Volali jsme po programovém dokumentu našeho panovníka. Tady ho máme.

Honza Drnek

Abychom žili důstojný život ve snesitelném světě, museli bychom se rozhodovat jako svobodné bytosti. Zdá se, že právě to ale překvapivě mnoho lidí nechce, jakkoliv se o svobodě stále mluví a křičí. Jenže se mluví a křičí o docela jiné svobodě, o té institucionální, legální, povolené a zajištěné. To ale svoboda není.

Abychom byli svobodní, museli bychom si ujasnit, co svoboda je. Museli bychom si svobodu přestat plést například s nezávislostí, se systémem nebo se svévolí.

Každá politická strana usiluje o 100 % hlasů voličů, a tím i o veškerou dostupnou moc. Toto je základem politického boje v tom, čemu jsme si zvykli říkat demokracie. Každá politická strana je tedy motivována vůlí k totalitarismu, což je paradoxem demokracie.

Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří Koruna Česká, která politicky usiluje o totéž, ale nikoliv pro sebe, nýbrž ve prospěch legitimního panovníka. Takže neusiluje o totéž.

Dokonce ani lidovci nedobývají moc pro Hospodina a teokracii, ale pro sebe.

Zelení nedobývají moc pro matku Gaiu, ale pro sebe. A kdyby to šlo, tak všechnu.

Rovnováhu a kontrolu moci má v demokracii představovat opozice. Ideálním stavem (dle demokratických tradic Západu) je, aby vítěz voleb dostal 51 % hlasů a opozice 49 % hlasů. Pokud dá vítězná koalice dohromady nad 60 % hlasů, měl by to být důvod k poplachu, a mnohde skutečně je. Ve skutečnosti se ale ve střední Evropě a zvláště v Čechách děje něco docela jiného.

Moje babička při podobných příležitostech říkávala - Jména hloupejch na všech sloupech.

Babička ale byla ateistka, prostá a skromná proletářka, která se starala o rodinu a celý život prožila v uzavřené lokalitě dělnické čtvrti mezi přáteli své prvorepublikové generace. Z publicity měla upřímný děs a nedůvěřovala lidem, kteří chtěli být vidět a slyšet.

Když si sáhnu do svědomí, co jsem vlastně pro Mariánský sloup udělal já? Napsal jsem pár článků a proslovů, občas jsem se za to pomodlil, toť vše. Netesal jsem, nehádal se s úředníky, o finanční stránce nemluvě. Ke sloupu jsem se dostal jako nadšený monarchista k tématu, které mi umožnilo trochu rozbít všeobecné porevoluční glorifikování vzniku samostatného státu a republiky v roce 1918. Teprve později mi došlo, že je to opravdu politicky neutrální katolické téma, a že křesťanská rovina celé věci je mnohem důležitější, než ta monarchisticko - politická. Teprve nedávno mi došlo, že tu působí Duch svatý, že se opravdu děje cosi, co je politicky naprosto nepravděpodobné, co se začíná podobat zázraku.

Tak už to zase začíná. Prolhaná a prodejná média začínají den ode dne stupňovat a zahušťovat atmosféru strachu z druhé coronavirové vlny. Pokusně byla vrácena mimořádná opatření v Moravskoslezském kraji, a tato sonda vyvolala velmi bouřlivou reakci obyvatelstva, podnikatelstva i občanstva. PR agentury radící loutkářům bažícím po absolutní moci a ziscích, to ale asi nezarazí. V té souvislosti již bylo naznačeno, že mimo jiné půjde o pokus zrušit či oddálit blížící se volby, hlavně ty senátní.

Nemá smysl pokoušet se zase znovu sepisovat manifesty a přesvědčovat národ o tom, že je podváděn. Tvrdil jsem to od prvního dne, kdy krize vypukla. Lépe to za mne řekl Igor Chaun v dnešním článku (22. 7. 2020) v Reflexu - Chceme fakta, ne chaos a zákazy! Straší nás virem, aby nás udrželi v obavách a poslušnosti.

  • Anhängerschaft

    Anhängerschaft

    Als ein registrierter Anhänger der Böhmischen Krone ist es Ihnen gestattet am Parteileben teilzunehmen, regelmäßig Informationen des Parteivorstandes sowie Einladungen zu unseren Veranstaltungen zu erhalten. Read More
  • Mitgliedschaft

    Mitgliedschaft

    Die ordentlichen Mitglieder der Böhmischen Krone verfügen über das Recht aktiv am inneren Parteileben teilzunehmen, seine Entwicklung zu beeinflussen, bei den Parteiversammlungen abzustimmen sowie in Parteigremien gewählt zu werden. Read More
  • Finanzielle Unterstützung

    Finanzielle Unterstützung

    Die Böhmische Krone als eine nicht-parlamentäre politische Partei ist von freiwilligen Spenden ihrer Anhänger und Mitglieder abhängig. Unterstützen Sie die Wiederherstellung der Monarchie durch einen Beitrag auf unser transparentes Konto. Read More
  • 1