Mnozí monarchisté trpí představou, že stačí jen málo, totiž vyměnit funkci voleného prezidenta za nevoleného dědičného panovníka.

V podstatě si ponechat republiku tak, jak je, a jen přeinstalovat hlavu, symbol, všude naplácat orly, lvy a korunky. Šlehačkový dort západní demokracie polít novou polevou a jako třešničku nahoru postavit trůn. Jinými slovy, nepřijít o ideální model západní demokracie (za to jsme celý život bojovali) a jako bonus si k němu přibalit krále.

Jenže to byla právě ona západní kšeftařská a měšťanská demokracie, co demontovalo středoevropské monarchie. Opravdu si někdo myslí, že oligarchové, velkobankéři a mocenské korporace připustí, aby byl král něčím víc, než jen marketingovým logem na novém kšeftu? Asi tak, jako plechovka s rybičkami Franz Josef.

Kdyby to bylo tak jednoduché, dnešní politický establishment by se tak křečovitě nebránil obnovení monarchie. Sice by krále nemohli jako nevoleného ovládat, ale on by neměl skoro žádné pravomoci a snadno by ho odřízli do role ikony v zasklené vitríně Hradu. Kdyby to bylo tak jednoduché, už bychom monarchii měli, protože by si někdo trům prostě koupil nebo by si koupil své doživotní zvolení králem.

Právě ta zoufalá a zarputilá snaha udržet prvorepublikový mýtus sněhobíle andělsky čistý i se zločinnými Beneši a jejich dekrety, s hrdinně vlasteneckými legionáři apod., prozrazuje mnohé. Dokonce i naše téměř nevinné snahy o obnovení Mariánského sloupu a pomníku maršála Radeckého naráží na jakési neviditelné silové pole, na nějakou hranici, která se za žádnou cenu nesmí překročit, protože je to hranice principiální.

V roce 1918 šlo samozřejmě o mnohé. Šlo o pocit, že už nás Habsburkové nedokážou uchránit před germanizací, šlo o to získat spojence na Západě proti sudetským Němcům doma, šlo o možnost kolosální krádeže půdy a majetků šlechtě a církvi. Klíčovým aktem převratu ale bylo něco jiného.

Poučeni dějinami, dokázali dnešní politici redukovat mnohé z republikánských mýtů. Již dokázali uznat, že i císařští vojáci bojovali statečně a nebyli to jen samí švejkové. Alespoň nějaký majetek byl šlechtě a církvi vrácen, a pokud se to brzdí, pak z vysloveně zlodějských důvodů, ne z principu. Co se ale z principu nesmí dopustit, přes co nejede vlak, je uznání šlechtických titulů.

Zdánlivě jde o naprostou banalitu. Na Západě (který je náš vzor) existují republiky, které šlechtě na tituly nesahají a klidně je tolerují, aniž by to vytvářelo problémy. V našich krajích to je ale zásadní problém. Na Západě je klidně možné mít v čele státu bezmocnou ikonu formálního panovníka, a je tam možné mít šlechtu ozdobenou tituly, které fakticky neznamenají nic, kromě nostalgické připomínky bývalé moci a postavení rodů. U nás to ale takhle nejde.

Již Kroměřížský sněm v roce 1848 byl rozehnán vojskem právě proto, že zarputile trval na ústavním zrušení šlechty jako takové a na tom, že veškerá moc pochází z lidu.

Vznik a pojem šlechty byl a stále je v našich krajích spojen se vznikem privilegií. Šlechta bez titulu u nás není žádná šlechta, a tedy nemůže mít ani privilegia. Zvláště, když není panovník, který by měl moc je udělovat. Privilegia máme, a má je zvláště republikánský politický establishment, má je i bez titulů a pokud možno tak, aby o nich lid nic moc nevěděl. To jsou ale falešná privilegia, protože tahle privilegia si můžete koupit. A to se smí.

Privilegium ve svém skutečném významu je právo, které se nezakládá na penězích a majetcích, nýbrž na službě. Skutečné privilegium se nedá koupit, může být získáno jen vytrvalou loajalitou, službou trvající po několik generací rodu. A přesně to je princip, který nesmí dopustit ti, kdo chtějí ovládat svět skrze peníze a majetky, dluhy a závislosti. Za každou cenu se musí trvat na tom, že peníze rozhodují o všem, že všechno musí být ke koupi a pouze peníze určují hodnotu toho či onoho. To je nejzazší horizont, k němuž kdy bylo schopné se vzepnout myšlení české středostavovské buržoazie, která odbourávala monarchii. Jen tak má české měšťanstvo vůbec nějakou šanci se uplatnit v politice a ve svých zájmových korporacích získávat nějakou moc.

To umožňuje jedině bezhlavá republika, respektive systém s předstíranou, ale také jen volenou a tím ovladatelnou, případně vyměnitelnou hlavou. Prezident je závislý na tom, aby ho někdo kandidoval, podporoval, aby něčí peníze ovlivnily veřejné mínění, zmanipulovaly mediální prostor apod. Připustit jakoukoliv vážnou myšlenku na monarchii by znamenalo připustit politické zastřešení, které je privilegované službou, loajalitou a mravními principy, připustit systém, v němž se moc od jisté úrovně výše nedá koupit. V takovém systému by byli měšťanští zbohatlíci, političtí herci a lupiči všeho druhu bezmocní.

Šlechta nesmí mít tituly, protože u nás by automaticky znamenaly privilegia. Taková privilegovaná šlechta by chtěla sloužit, a komu jinému, než panovníkovi. A to by znamenalo obnovit monarchii. A obnovení monarchie by u nás okamžitě znamenalo konec peněz a majetků jako mocenského nástroje a důkazu úspěchu. My monarchisté totiž nevyžadujeme žádnou jednoduchou a kosmetickou změnu. My chceme v principu změnit svět.

Jan Drnek

  • Anhängerschaft

    Anhängerschaft

    Als ein registrierter Anhänger der Böhmischen Krone ist es Ihnen gestattet am Parteileben teilzunehmen, regelmäßig Informationen des Parteivorstandes sowie Einladungen zu unseren Veranstaltungen zu erhalten. Read More
  • Mitgliedschaft

    Mitgliedschaft

    Die ordentlichen Mitglieder der Böhmischen Krone verfügen über das Recht aktiv am inneren Parteileben teilzunehmen, seine Entwicklung zu beeinflussen, bei den Parteiversammlungen abzustimmen sowie in Parteigremien gewählt zu werden. Read More
  • Finanzielle Unterstützung

    Finanzielle Unterstützung

    Die Böhmische Krone als eine nicht-parlamentäre politische Partei ist von freiwilligen Spenden ihrer Anhänger und Mitglieder abhängig. Unterstützen Sie die Wiederherstellung der Monarchie durch einen Beitrag auf unser transparentes Konto. Read More
  • 1