PROČ MONARCHIE

Proč podporujeme monarchii

Proč monarchistická strana?

Abychom se vrátili k tradici, slušnosti a stabilitě.

Proč se domníváme, že je k tomu lepší monarchie než republika?

Přemýšleli jste někdy nad právy a výsadami našich poslanců a senátorů? Jejich doživotní imunitou, možností prohlásit za právo cokoli, co jejich většina prosadí, i když většina občanů s tím nesouhlasí, ale nemůže se bránit? Takovou moc a výsady neměla ani někdejší knížata a hrabata. Ti mohli přijít o svobodu, majetek i život, když neplnili své přísahy a povinnosti. Ani král neměl tolik moci, aby mohl měnit zákony, musel počítat s odporem až povstáním a sesazením, když porušoval řád a svobody poddaných. Zákony a řády nebyly vymýšleny pro dosažení momentální prosperity, ale byla to zkušenostmi prověřená pravidla, která zajišťovala po desetiletí a staletí stabilitu právního řádu a z ní vyplývající prosperitu, byla obecně přijímána jako správná a zavazovala ve svědomí. Zákony se pochopitelně měnily, jak se měnila společnost, ale opět na základě nové zkušenosti.

Zeptáme se Vás: Víte, kdo je muž na obrázku?

Odpovídáme: Český král Karel III., také císař Rakouský jako Karel I., Král Uherský, Chorvatský, Illyrský a Haličský. Vládl jen necelé dva roky (1916-18), ale šlo o výjimečného panovníka.

Císař a král Karel byl přímým potomkem sv. Ludmily a všech předchozích českých králů, Přemyslovců, Lucemburků, Jagellonců i Jiřího z Poděbrad. Byl dobrým manželem a otcem své rodiny, usiloval o to, aby byl dobrým otcem všech svých národů.

Jako vojevůdce v 1. svět. válce dbal vždy na to, aby civilní obyvatelstvo trpělo válečnými událostmi co nejméně a na to, aby byly co nejmenší ztráty na životech nejen vlastních, ale i nepřátelských vojáků. Mezi tehdejšími generály byl výjimkou, své rozkazy nevážil jen z hlediska vojenské účelnosti, ale především podle křesťanské morálky. A přesto byl vojevůdcem úspěšným.

Jako politik od svého nastoupení vlády v prosinci 1916 usiloval o ukončení války a čestný mír, což se mu bohužel nepodařilo. Dbal na životní podmínky obyčejných lidí a snažil se je i za obtížných válečných poměrů zlepšit, a to i přes nedostatek všeho, včetně potravin. Zavedl pravidla vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci o pracovních a mzdových podmínkách, tedy jakousi obdobu kolektivních smluv, dále zřídil jako první ve světě funkční a státem garantované zdravotní, nemocenské a důchodové pojištění a zdravotní péči.

K uskutečnění svého plánu přeměnit habsburskou monarchii na svazek rovnoprávných států se společným panovníkem, měnou, hospodářským prostorem, zahraniční politikou a obranou už neměl dostatek času. Pro válečné události odkládaný akt přišel až 16. října 1918 a nepodařilo se jej realizovat – více z rozhodnutí vítězných mocností než pro odpor národů.

Kromě obecných důvodů jsou i důvody národní, pro které je třeba císaře a krále Karla připomínat. Odmítl schválit zákon, který by zajistil Němcům v Čechách a na Moravě převahu a byl by ponížením českého jazyka. Odmítl změnit dosavadní rozdělení českých zemí na okresy české, česko-německé, německo-české a německé tak, že by byly pouze okresy německé a německo-české, všechny s předností německého jazyka bez ohledu na počet Čechů a Němců v nich žijících. Udělil amnestii a propustil na svobodu k trestu smrti odsouzené české politiky – dr. Kramáře, dr. Rašína a další. Svým dekretem ze 17. října 1918, podepsaným předchozího dne, obnovil český stát jako rovnoprávnou součást monarchie vedle Uher, Rakouska, jihoslovanského státu a Haliče. Vyhlášení Státu Československého bylo ve skutečnosti pouze připojením Slovenska k již obnovenému českému státu, které se však v historickém kontextu neukázalo jako nejšťastnější řešení.

Po 1. svět. válce se stal císař a král Karel vyhnancem, zbaveným majetku i prostředků pro obživu početné rodiny (Karel se Zitou měli sedm dětí a Zita byla znovu těhotná). Císař Karel nezneužil svého postavení a nepřevedl státní peníze na soukromá zahraniční konta, proto neměl ve vyhnanství dost peněz a nástupnické státy, včetně Československa, mu zabavily majetek, ale odmítly poskytnout jakoukoli rentu. Za této těžké finanční situace odkládal císař a král Karel při onemocnění zápalem plic přivolání lékaře a ve věku necelých 34 let této chorobě 1. dubna 1922 ve vyhnanství na ostrově Madeira podlehl.

Vůči svým národům nezatrpknul, na smrtelné posteli řekl: „Musím tolik trpět, aby se moje národy opět sešly.“ Zvlášť mu leželi na mysli Češi, a podobně jako sv. Václav říká bratrovrahu Boleslavovi „Bůh ti odpusť, bratře,“ císař a král Karel se na smrtelné posteli modlil za český národ.

V roce 1919 napsal francouzský spisovatel Anatole France o císaři Karlovi: „Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho. Proto musel odejít.“ V roce 2004 byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen blahoslaveným.

Jsme si vědomi toho, že současná Evropská unie byla založena na zásadách, které pro soužití národů v reformované monarchii stanovil náš císař a král Karel. Také Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska se hlásí k odkazu císaře a krále Karla. Neusilujeme o obnovu Rakousko-Uherské monarchie, ale o obnovu Českého království. Neodmítáme EU, která bude budována více na vůli národů a států než na rozhodnutích byrokracie a ústředních orgánů.

Chceme stát, garantující právo na majetek, jeho užívání a přiměřený zisk, stejně jako na spravedlivou mzdu a zabezpečení v nemoci a stáří. Držíme se slov sv. Pavla. „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ Známe alternativní možnosti zefektivnění zdravotního a nemocenského pojištění, např. bonusy při nečerpání z prostředků obdobně jako např. při havarijních pojištěních.

Jak toho chceme docílit?

Nutností přijímat zákony po projednání s těmi, kteří podle nich budou pracovat. To by znamenalo rozšířit působnost samosprávných orgánů na všechny oblasti života, nejen obce a regiony (země, kraje), ale i na působnost profesních komor a odborů řešit vlastní záležitosti autonomně. S tím by byla spojena reforma senátu, který by se skládal ze zástupců, nominovaných samosprávnými orgány, zeměmi nebo kraji, komorami, odborovými svazy, vysokými školami, církvemi i historickou šlechtou v zemi sídlící, a jmenovanými panovníkem. Jestli na určitou dobu nebo doživotně, to závisí i na vůli Vás, občanů. Senát by projednával zákony a opatření tak, že by zástupci jednotlivých sociálních skupin jimi dotčených hledali pro všechny nejlépe přijatelná řešení a dávali Poslanecké sněmovně závazná doporučení, která by sněmovna musela respektovat nebo zákon zamítnout a ponechat věc v předchozím stavu.

Císař a král Karel před koncem své vlády řekl: „Republika je dobrá věc, ale politické strany vždy budou hájit v prvé řadě své vlastní zájmy, ale kdo bude dbát o zájmy státu jako celku?“ Historická zkušenost ukazuje, že omezení moci volených zástupců mocí na nich nezávislou, která je se státem dědičně svázána a pro kterou je osud státu i jejím osudem je pro stát a jeho obyvatele prospěšná.

Na závěr se asi zeptáte: Koho byste chtěli jako českého krále?

Zárukou kontinuity je dynastický princip, který zaručuje dědění panovnické moci v rámci vládnoucí rodiny. Obsazení českého královského trůnu tak z hlediska historických skutečností nepředstavuje žádný problém. Podle zásadních aktů nástupnického práva (jakými jsou například Zlatá bula sicilská, Bula Karla IV. nebo Pragmatické sankce) má na český trůn jednoznačně nárok habsbursko-lotrinská dynastie, jejíž členové jsou skutečnými potomky a tedy i dědici Přemyslovců, Lucemburků i Jagellonců. Kromě dědičného nároku na český trůn navíc považujeme za moudré svěřit českou korunu potomkům dynastie, která dokázala naši zemi ubránit před Pruskou agresí, germanizací, umožnila národní obrození, kulturní a hospodářský rozvoj. Bylo by zároveň spravedlivé, svěřit korunu potomku posledního vládnoucího českého krále blahoslaveného Karla I, který pro naši zemi a národ a všechny své národy udělal tolik dobrého, a přesto byl vyhnán bez prostředků na obživu. Samozřejmě by musel umět dobře česky a mít vztah k našemu národu, zemi, kultuře a historii. Představitelem dynastie, který by mohl být pozván k převzetí královské vlády, je v současnosti jeho vnuk arcivévoda Karel (nar. 1961).

J. Pejřimovský