Co monarchové nabízejí moderní demokracii
Uplynulé dva bouřlivé měsíce přinesly ve světové politice jedno překvapení: Náhle monarchie znovu začínají vypadat jako důležité.

V Belgii, kde je křehká vláda neustále na pokraji zhroucení, sehrál král Albert II. zásadní roli při snaze o její stabilizaci, při zprostředkování jednání mezi vedoucími politiky a nátlaku na návrat k jednacímu stolu. Přítomnost královny Alžběty při vyjednávání vládní koalice po nedávných volbách v Británii, kdy se přetahovali labourističtí, konzervativní a liberální politici o účast ve vládní koalici Britům připomněla, že země zachovává instituce, které zabránily skutečnému rozklížení.

A co teprve v Thajsku, kde chaos, který vládl v ulicích Bangkoku, pramení částečně ze strachu o budoucnost země po případné smrti 82-letého krále Bhumibola Adulyadeje, který v minulosti pomáhal řešit politické krize tím, že nutil představitele armády a demonstrantů, aby spolu jednali a sladili své požadavky. „Bez něj,“ poznamenal James Ockey z Canterburské univerzity na Novém Zélandu, „nemusí být Thajsko schopno vyřešit bez větších konfliktů budoucí krize.“

V demokraciích 21. století může myšlenka monarchie vyhlížet jako anachronismus, jako relikt dávno uplynulých dob, ve kterých světu vládly malé elitní vzájemně spřízněné rodiny, přičemž většina obyčejných lidí neměla na vládě účast. A k dovršení všeho mohou králové a sultáni v zemích, jako je Brunej, Jordánsko, Maroko, skutečně vládnout, stejně despoticky a neprůhledně jako jakýkoliv diktátor.

Například podle organizace Human Rights Watch marocký král Mohamed VI. zodpovídá za „represivní legislativu, umožňující trestat a věznit mírovou opozici.“. V Bruneji údajně zpronevěřil bratr vládnoucího sultána Jefri miliardy ze státních fondů, které kromě jiného utratil za 2.000 automobilů a lascivně nazvanou královskou jachtu.

Ale v Evropě a části Asie projevilo v poslední době mnoho politiků, politologů, a občanů větší úctu k pozitivní roli konstitučního panovníka, jakou může sehrát v demokracii. Stejně jako v Belgii, kde panovníci mohou být arbitry poslední instance, nemohou-li zvolení politici vyřešit hluboké rozpory. Mohou svým národům nabídnout sjednocující postavu, umožňující, aby politické krize neeskalovaly do naprosté zkázy. A v éře partajnictví a redukování individuálních práv mohou monarchové sloužit jako prostředek stability v demokracii, která by se jinak mohla rozpoltit. A. W. Purdue, autor knihy „Long to Reign?“ (Touha po vládě?), argumentuje, že panovník „umožňuje reformy v rámci kontinuity.“

Někteří politologové dokonce tvrdili, že návrat zrušených monarchií je v zájmu demokracie, zejména v rozvojových zemích, kde panovník může sloužit jako sjednotitel národa a předcházet etnickým a kmenovým krveprolitím. Takovým příkladem může sloužit Kambodža, ve které na počátku 90. let po občanské válce král pomohl inspirovat kambodžský lid k zhojení ran způsobených Rudými Khmery. V roce 2001, po svržení Talibanu, přivítali v Afghánistánu návrat bývalého krále Záhira Šáha, aby zahájil Velkou Radu a sloužil jako sjednotitel pro vyjednávání politických stran při budování afghánské demokracie. Potomek posledního panovníka v Iráku Šarif Ali bin Husajn začal veřejně argumentovat, že konstituční monarchie by mohla napomoci k redukování začarovaného etnického a sektářského rozdělení země. V Laosu, kde lidé mohou sledovat televizní vysílání Thajského království, se královská rodina, žijící v exilu, stala shromaždištěm některých oponentů autoritářské vlády. Akademik z asijského jihovýchodu Michael Vatikiotis v jedné eseji prosazuje návrat koruny do sousední Barmy. Tvrdí, že monarchie je sjednocujícím faktorem v rozrůzněné společnosti, rozdělené během britské koloniální nadvlády, přičemž tuto jednotu se dosud ničím nepodařilo efektivně nahradit.

Přestože světovým médiím dominuje windsdorská dynastie, ve skutečnosti je dosud monarchiemi 12 evropských zemí, stejně jako jsou monarchiemi Kambodža, Japonsko, Thajsko, Malajsie, Bhútán a další země. I přes občasné snahy republikánů, pokoušejících se o ukončení monarchie, průzkumy veřejného mínění ukazují silnou podporu pro monarchii v téměř každém národě s panovníkem. Podle jedné nizozemské ankety vyslovilo podporu monarchii 70 procent respondentů, ve Španělsku to bylo 65 procent respondentů, v Japonsku 82 procent. V mnoha těchto zemích má monarchistické uspořádání mnohem větší podporu než jakákoliv jiná veřejná instituce.

V mnoha modernizujících se zemích zjistili, že monarcha je zdrojem moci a národní identity, která stojí v opozici politickému hašteření. Panovník může stát pouze jako hlava státu, nebo může tvořit další druh nezávislého centra moci, schopného krotit nejhorší excesy volených politiků, podobně jako Nejvyšší soud nebo Sněmovna lordů.

Přestože tuto roli může splňovat i ceremoniální prezident, podobně jako v Izraeli nebo v Německu, monarcha má na lidskou představivost unikátní nárok. Expert na moderní monarchie na University of Stirling ve Velké Británii, Neil Blain, říká, že monarchistické symboly jako žezlo a koruna nemohou být přeneseny na ceremoniálního prezidenta. „Královna,“ říká, „je tak nebo onak stvrzením, jakkoli mýtickým, politické stability země a trvalých historických základů.“

„Angličané si nepřejí vidět královnu na bicyklu,“ říká, „protože z místa, kde lidé stojí, vypadá lépe v Rolls-Roycu zn. Phantom, popř. ještě lépe v kočáře taženém koňmi.“

V rozvojových zemích mohou současní monarchové udělat víc než poskytovat odkazy na minulost – mohou pomoci rozšířit demokratické principy. V Bhútánu to byl král Džigme Dordže Wangčhug, kdo vyvíjel úsilí změnit svou dříve izolovanou zemi a vedl ji k prvním opravdu demokratickým volbám. Ve Španělsku to byl zase král Juan Carlos, kdo se po smrti diktátora Francisca Franca zasloužil o zrod nové španělské demokracie. Po válkách v letech 1970 a 1980 se do Kambodže vrátil král Norodom Sihanuk a pomohl při transformaci země k demokracii v 90. letech, což přineslo zemi pulzující, i když někdy drsnou a krvácející demokracii.

Někteří z těchto panovníků také napomohli k hospodářské a kulturní modernizaci. Bhútánští monarchisté vyprovokovali své občany, aby přijali internet, satelitní televizi, mezinárodní obchod a další moderní změny. Saúdská Arábie krále Abdalláha, ačkoliv není konstituční monarchií, získala kredit tlakem na sociální a ekonomické reformy, které ředí sílu konzervativních náboženských fundamentalistů a nutí království investovat do vědeckotechnického vzdělávání.

Odborníci na evropské monarchie nyní také vidí rostoucí úlohu králů a královen v době, kdy se země stále více diverzifikují. Jak demokracie přijímají stále více imigrantů a země se v rámci nadnárodní nadstavby, jako je Evropská Unie, stále více zbavují své národní identity, mohou tyto změny způsobovat větší obtíže v jednotě národa. Monarcha může potom být sjednocujícím prvkem při vítání nováčků a pomoci jim, aby se cítili jako občané.

Například švédský král Carl XVI. Gustaf používá monarchii k integraci přistěhovalců. V jednom slavném projevu řekl, že „noví švédští občané… sem přišli ze zemí celého světa ... za těchto okolností je to právě síla monarchie, že král může být nestranným a sjednocujícím symbolem.“ V době zvyšující se popularity pravicových anti-islámských politiků u nizozemské veřejnosti vyzývá nizozemská královna Beatrix ve svých královských projevech k toleranci.

Monarchističtí vědci také naznačují, že v době posilování vnitřní bezpečnosti a kontroly, kdy zvolení politici hromadí dříve neslýchané pravomoci a soudy se zdráhají to změnit, může monarcha zajistit občanskou svobodu. Eamonn Butler, ředitel Institutu Adama Smithe, londýnského think–tanku, nedávno ve Financial Times tvrdil, že královna Alžběta stojí příliš často stranou, zatímco předseda vlády se stal příliš silným, ale přesto královna zůstává podle britské ústavy osobou, která může výkonnou moc kontrolovat. „Jediným řešením je nechat naši konstituci působit,“ napsal Butler. „To nesporně znamená mít panovníka, který je připraven zasáhnout ve prospěch lidu.“ Ve skutečnosti hraje v Británii obdobnou roli Sněmovna lordů – často kritizovaná jako pozůstatek zmizelé feudální aristokracie – když se snaží uplatňovat dozor nad britskou vládou v jejím úsilí o nové pravomoci.

Podobně v Kambodži bývalý král Sihanuk (který odstoupil ze zdravotních důvodů a nyní používá titul Král Otec) se často střetl s premiérem Hun Senem, který byl sice zvolen, ale nahromadil ve funkci téměř diktátorské pravomoci. Sihanuk často kritizoval Hun Senovu mocenskou taktiku, a používal královské instituce k ochraně obyčejných lidí před premiérovým zneužíváním moci.
Panovníci nicméně musí používat velmi jemné způsoby. Vzhledem k tomu, že ústavní moc monarchů je dnes tak nejasná, musí být, chtějí–li ji efektivně používat, velmi opatrníci při jejím uplatňování.

Thajský král Bhumibol Adulyadej často ve veřejných projevech kritizoval politiky, které viděl jako příliš prodejné nebo moci chtivé – což někdy vedlo k politickému sblížení s elitou stran orientovaných na Bangkok a proti stranám, spojeným s venkovskými lidmi, kteří přišli do Bangkoku a nakonec vedli demonstrace ústící v násilí. „Palác je tedy velmi politický, přestože obecný mýtus je, že král je nad politikou,“ říká Irene Stengs, expertka na thajskou monarchii Meertensova ústavu v Holandsku.

Ve skutečnosti král v roce 2006 poté, co sesadil populistického ex–premiéra Thaksina Šinavatru, sankcionoval státní převrat. Kvůli těmto aktivitám však Bhumibol – který je chráněn před veřejnou kritikou přísnými zákony lese majeste – přišel o určitou míru respektu, který získal za několik desetiletí. Mezi „červenými košilemi“ – provládními skupinami – začínají být slyšet anti-monarchistické sentimenty, ačkoli jsou velmi opatrní na výroky pohrdání aktuálním monarchou. Na rozdíl od mnoha předchozích shromáždění v Bangkoku nenesly tentokrát červené košile královské portréty, které by stály za zaznamenání, což je interpretováno jako znak nedůvěry k paláci.

Nepálská královská rodina se v poslední době dozvěděla, jak ničivé důsledky může mít, když král zjevně někomu straní. Poté, co na přelomu 20. a 21. století vypuklo maoistické povstání, vzniklé ve venkovských oblastech, a vypořádalo se s parlamentní vládou, převzal král Gjánéndra v roce 2005 vládní moc do svých rukou a pokusil se ovládnout bezpečnostní složky a potřít maoistické hnutí. Pokus se nezdařil a proti koruně se postavil dokonce i parlament. Maoisté se nakonec chopili moci v Káthmandú v rámci dohody o podílu na moci. V roce 2008, kdy byla Gjánéndrova pověst v troskách, Nepál zrušil monarchii a ustavil republiku. Gjánéndra opustil královský palác jako provinivší se nájemce.

Nyní se zdá, že většina ostatních konstitučních monarchií vnímá poučení z míst, jako je Nepál. Ve Španělsku spolupracuje Juan Carlos s politiky celého ideologického spektra, i přes své silně konzervativní vzdělání a původ z konzervativního prostředí. V Británii královna Alžběta zachovala zdrženlivost a veřejně nechválila žádného z politických vůdců, když se labouristé, konzervativci a liberální demokraté mezi sebou handrkovali o podobě nové vlády, ačkoli osobně, podle Britain’s Daily Telegraph, pohrdala labouristickou politikou Tonyho Blaira. A jak odpovídá britské tradici, když se nový parlament schází na prvním zasedání a vláda oficiálně oznamuje svůj program pro daný rok, osobou, která čte projev – jako vždy, bez ohledu na to, kdo vytváří politický program – je královna.

překlad: Bohumil Šourek

Originální znění textu naleznete zde:
http://www.boston.com/bostonglobe/ideas/articles/2010/05/23/saved_by_the_crown/

 

  • 1