Zemřel Václav Havel, filosof, humanista, bojovník za lidská práva, první prezident České republiky, mezinárodně uznávaný propagátor evropské integrace, ale také disident, muž nesporného charakteru, osobní odvahy, inspirátor života v pravdě a občanské nespolupráce se zločinným režimem v naší zemi.

Nikomu z nás nepřísluší soudit, zvláště pak Václava Havla, který nyní stojí již před soudem, jakému nemůže žádný lidský soud konkurovat. Ze zkušenosti víme, že lidský pohled na určitou událost a její význam se mění s časem, podle úhlu pohledu, podle prizmatu situace, skrze kterou se díváme. Co se nám kdysi zdálo být radikální, odvážné a nesmlouvavé, může se nám jindy jevit jako nedostatečné, kompromisní a polovičaté. Co se nám zdálo být až neuvěřitelně pravicové, může se nám dnes jevit poněkud nalevo. Co ale bylo odvážné a sebeobětavé, bude se nám tak jevit vždy a nikdy to nezapřeme.

Václav Havel bojoval za lidská práva v době, kdy tato idea lámala a překračovala zažité kategorie pozitivisticky pojatého státního práva a brala půdu pod nohama nejrůznějším diktátorům a totalitním režimům. Možná byl sám zaskočen tím, jak rychle se může tato idea změnit i v násilnou ochranářskou ideologii dávající moc novým elitám lidsko-právních ochranářů.

Václav Havel, důsledně pojmenoval a jasně označil zlo pocházející z totalitní komunistické ideologie. V 90. letech dokázal i označit a pojmenovat jako nebezpečí  velkozloděje, mafiány a manipulátory skrývající se za vznešené ideály demokracie, nedokázal však shromáždit tolik moci, aby tomuto nebezpečí dokázal účinně čelit. Václav Havel nikdy netoužil po moci a byl do svého úřadu vyzdvižen lidovou vůlí spíše jako symbol. Jeho angažovanost a jmenování možná zabránily mnohým hrůzám, o kterých nemámě ponětí. Byl režisérem a spisovatelem, v této oblasti ležel jeho boj a jeho odpovědnost. To ostatní bylo již na jiných, a také na nás samotných. Díky tomu, co Havel vybojoval a kam až posunul tuto neviditelnou frontovou linii, jsme my mohli zahlédnout směry a cíle, ke kterým je nutno pokračovat.

Pamatujeme si na doby, kdy velká část našich bodrých spoluobčanů byla ochotna podepsat jakoukoliv výzvu a žádost k tomu, aby Václava Havla a ostatní protivné hledače pravdy odvezli kamsi na Sibiř, ve strachu z toho, že režim přitvrdí a bude hůř. Pamatujeme si doby, kdy vězeň Václav Havel rozhodně nebyl oblíbencem národa, jenž se krčil, dával si pozor na ústa, hlasoval na schůzích, chodil do průvodu a kradl na stavbách cement. Naše děti si jednoho dne budou pamatovat doby, kdy většina bodrých českých občanů mlčela ke kolosálnímu okrádání a zadlužování státu, k demoralizaci národa a k rozbíjení rodin i přirozených lidských vztahů, nevystrkovala hlavu a kradla, co se dalo. Odchodu Václava Havla můžeme litovat také proto, že v rovině osobní statečnosti, charakteru a cesty za pravdou, nemá následovníka.

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Tomuto, téměř erbovnímu heslu Václava Havla se my, monarchisté nechceme vysmívat, nebo snižovat jeho význam. Naopak. Václave Havle, dobrý občane a statečný člověče, je třeba pokročit dále. Je třeba nahlas a jasně říci, že Pravda a Láska již zvítězila. Před dvěma tisíci lety. Naším úkolem je, se k této Pravdě a Lásce jen přihlásit a naplnit ji svým životem. Pokud to uděláme a pokud nás bude dost, žádný totalitní režim nad námi nezíská moc.

Koruna Česká, ve výše naznačeném smyslu, ctí památku Václava Havla, uznává jeho význam pro dějiny českého národa, děkuje za to, že i on se svým způsobem podílel na tom, aby vůbec mohla vzniknout monarchistická strana, a upřímně se modlí za jeho vstup do Království Božího.

Koruna Česká

 

  • 1