V uplynulých dnech jsme měli možnost prostřednictvím televizních obrazovek  sledovat  průběh oslav  60. výročí panování královny Alžběty II. Začaly slavnostní přehlídkou královského vojska, pokračovaly koňskými dostihy v jihoanglickém Epsomu, vrcholily slavnostní plavbou po Temži za účasti více než tisíce plavidel , bohoslužbou v chrámu sv.Pavla a v jejich závěru královna pozdravila shromáždění z balkonu Buckinghamského paláce. Vše za velkého zájmu Angličanů , kteří si oslavy zjevně užívali a ke své panovnici se chovali s uctivostí a láskou. Patrně si někteří položili otázku, jak je možné získat takovou přirozenou autoritu v zemi, kde nemají ústavu a kde jediné privilegium panovníka je být informován a radit. Mohou za to tradice, či řád? Bez královských principů, jako je služba, odpovědnost a šlechetnost by to nešlo.  Není to zdaleka jen o důvěře k panovníkovi, ale také o vztahu k vlastní historii, práci, víře i dědictví otců.  Nemá význam porovnávat tuto atmosféru se společenským klimatem u nás. Ne, že by to v Britském království bylo lepší a v České republice horší. Je to prostě něco úplně jiného. Ale v jistém smyslu byly londýnské oslavy tak trochu i oslavy naše. 

V době, kdy náš první kníže Bořivoj I. se sv. Ludmilou zakládali nejen první český kostel na Levém Hradci (dnes součást města Roztoky u Prahy), ale také českou královskou dynastii, jistě netušili, že jejich potomci budou úspěšně vládnout také v jiných zemích, a to až do současnosti. Proto si i dnes můžeme odvodit přemyslovský původ současné britské královské rodiny. K předkům královny Alžběty II. tedy patří např. i Přemysl Otakar II. a Václav II. Proto i my můžeme zvolat: „ Bůh ochraňuj královnu“.  

Pavel Andrš
autor je členem Koruny České

  • 1