U příležitosti svých 60. narozenin 11. ledna 2021 přednesl JCKV Karl Habsburský řeč o budoucnosti Evropy, která obsahuje řadu velmi podnětných myšlenek a návrhů.

Na oficiálních stránkách Karla Habsburského najdete její plné znění v němčině nebo v angličtině, případně můžete zhlédnout videozáznam. Oficiální český překlad si můžete přečíst zde:

Ve svém téměř čtyřicetiminutovém projevu přednesl arcivévoda Karel svou vizi budoucího vývoje Evropy a navázal tak na historii své rodiny, která už osm století patří mezi aktéry vrcholné evropské politiky.

V úvodu citoval známý výrok svého otce, Otty Habsburského, našeho korunního prince,:  Kdo neví, odkud přichází, ten také neví, kam jde, protože neví, kde právě stojí.  Vysvětluje pak, že podstatou pro zajištění budoucího úspěchu Evropy je vědomí toho, jaké jsou její kořeny a najakých základech byl postaven její úspěch.

Připomenul, že ve 20. století probběhlo v Evropě několik pokusů nových ideologií vybudovat nebe na zemi, jež všechny katastroficky selhaly. Problém ale představuje i koncept sociálního státu, který se na Západě rozvinul od 70. let, protože vytváří závislost lidí na státu a způsobuje, že státní aparát stále bobtná a potřebuje stále více zdrojů na své vlastní udržování, místo státníků vedou státy účetní, což znamená velký problém v případě geopolitické krize.

Arcivévoda Karel zmínil počátek myšlenek o nové integraci evropských států, který přišel už po první světové válce:

Až do té doby totiž existoval evropský řád. Nikoliv v tom smyslu, že by Evropa byla politickou jednotkou, ale světová politika byla tenkrát totožná s politikou evropských mocností. Pokud se tyto mocnosti dokázaly na kongresech domluvit tak, aby byl zachován starý řád nebo vytvořen nový, bylo možné konflikty alespoň utlumit. Tak mohla Evropa v desetiletí před první válkou dosáhnout neuvěřitelného hospodářského rozmachu, který byl navíc podporován mezinárodním obchodem a mezinárodní dělbou práce, tedy tím, co dnes nazýváme globalizací.

V roce 1918 se však stalo to, co v roce 1914 žádný z tehdejších vedoucích politiků, nezávisle na tom, ze které zúčastněné země pocházel, ani nezahrnul do svých úvah. Ve střední Evropě došlo k rozkouskování kulturního prostoru, který srůstal po staletí. Veslo převzal nacionalismus. Rok 1918 znamenal také konec myšlenky  nadnárodních států.

A právě v přímé reakci na rozdrobení středoevropského prostoru na malé národní státy prosazující nacionalismus a izolacionismus přišel zakladatel Panevropské unie Richard Coudenhove-Kalergi s myšlenkou nové spolupráce evropských států, jež by byla založena na společné evropské zahraniční politice, společné bezpečnostní politice a společném trhu. Toto by podle něj umožnilo Evropě zůstat dominantním hráčem na světové scěně, zatímco jinak hrozila další vnitroevropská válka a v důsledku to, že se Evropské státy stanou závislými na mimoevropských mocnostech, jako jsou Spojené státy americké a Rusko. Historie 20. století jeho předpověď plně potvrdila a když se po druhé světové válce začala evropská integrace skutečně realizovat, byla z geopolitických důvodů nadlouho omezena na západní část kontinentu. Teprve po pádu železné opony dostaly i země někdejšího východního bloku šanci podílet se na společném evropském projektu.

Nyní jde podle Karla Habsburského o začlenění šesti zemí jihovýchodní Evropy, které ještě nejsou členy EU. Evropská komise ve svých posledních zprávách ohledně rozšíření právem konstatuje, že přijetí Albánie, Bosny a Hercegoviny, Kosova, Makedonie a Srbska do EU je „geostrategickou investicí do míru, bezpečnosti a hospodářského růstu celé Evropy“. Geostrategický význam tohoto regionu je jasný každému, kdo zná historii. V politice také neexistuje vzduchoprázdno. Pokud se Evropa stáhne z tohoto regionu, pak zůstane ostatním mocnostem o to více prostoru pro uplatnění jejich zájmů v jihovýchodní Evropě. Vedle takových aktérů, jako je Rusko nebo Turecko, které byly již v historii spojeny s tímto regionem a jeho politikou, je to především Čína, ale také např. Saudská Arábie se svým wahhábismem, jehož vliv je zde velmi silný. Zájmy těchto aktérů se nekryjí se zájmy Evropy v oblasti bezpečnostní politiky. Právě bezpečnost je podle Karla Habsburského dominantním tématem pro celý kontinent. Evropa sama musí formulovat a prosazovat své zájmy v oblasti bezpečnostní politiky. Pokud se zmiňuji o Rusku a Číně, je také jasné, že se zde jedná v první řadě o geopolitické zájmy. To by také měly uvážit ty členské země EU, které z často malicherných národních nebo nacionalistických zájmů budují blokády proti tomuto rozšíření. Dále zmínil pohled na východ, kde by měla být velkou prioritou úzká spolupráve evropských států s Ukrajinou a potenciálně také s Běloruskem, neboť i ony by měly mít možnost zařadit se plně do společenství evropských států a vymanit se tak ze závislosti na Rusku.

V další části své řeči pak arcivévoda Karel nastinil dva základní principy Evropy, což je podle něj vláda práva a svoboda:

Vraťme se k řecké mytologii. Evropa byla překrásná fénická princezna. Zeus, řecký nejvyšší bůh, se změnil v libě vonícího býka, aby unesl Evropu na Krétu. Tam společně zplodili několik dětí. Dvě z nich vešly do dějin Kréty jako její nejspravedlivější panovníci, protože respektovali právo.

Vidíme-li to takto, byly zásady právního státu na počátku evropské myšlenky.

Z dějin Evropy je nám však známo, že tomu vždycky tak nebylo. Tzv. „papežská revoluce“ ve 11. až 13. století představovala historický proces, který podstatně přispěl ke vzniku ústavních principů. Teprve absolutismus znamenal krok zpátky. Pro absolutní panovníky si byli rovni před zákonem pouze jejich poddaní. Pokud ale mluvíme o vládě práva, jsou jím vázáni i samotní panovníci. V novější době pro mne představuje Vídeňský kongres bod zlomu, od kterého se v Evropě začal prosazovat princip vlády práva. Touto vládou práva byl dán Evropě stabilní základ, což později umožnilo pozitivní vývoj.

Na tomto základě spočívají i další základní pilíře, jako je soukromý majetek, osobní ručení za neúspěchy či úspěchy, a tím také soukromé podnikání, které musí vsadit na inovace, aby bylo úspěšné. Princip vlády práva je přirozeně základním předpokladem pro existenci soukromého vlastnictví, a soukromé vlastnictví je zase základním předpokladem pro blahobyt a pro vznik středního stavu. Blahobyt, který tímto hospodařením Evropa dosáhla, se jistě odvíjí od tohoto principu dodržování vlády práva. Není jistě náhodou, že se tyto principy mohly vyvinout v kultuře, která nese zcela jednoznačně křesťanské rysy.

Jako druhý základní princip evropské identity pak jmenoval svobodu:

Svoboda není samozřejmá. O svobodu musíme stále znova bojovat. Svoboda je nerozlučně spojena se zodpovědností. A tuto zodpovědnost za svobodu nemůžeme přenést na stát.

Abychom pochopili pojem svobody, musíme si vzít na pomoc anglickou řeč. Ta totiž zná dva pojmy pro to, co my nazýváme svobodou: „liberty“ a „freedom“. Oba pojmy mají odlišný význam. Tím, kdo tyto pojmy velmi dobře definoval, byl Murray Rothbard, jeden z klasických zástupců Austrian School of Economics. Řekl totiž: „Living in Liberty allows each of us to fully enjoy our Freedom.“ Tedy: Jen pokud žijeme ve vnějším systému svobody, můžeme skutečně užívat své vnitřní svobody a těšit se z ní. Anglické slovo „liberty“ označuje vnější konstrukt svobody, tedy to, co pro nás skutečně vytváří volný prostor, zatímco „freedom“ znamená naši vnitřní svobodu, tedy např. svobodu myslet si to, co chci, vnitřní svobodu, kterou mi vlastně nikdo nemůže vzít. Abych mohl bezpečně žít v této vnitřní svobodě, je zapotřebí vnějšího konstruktu. Je také zcela jisté, že tato vnější svoboda, „the liberty“, představuje jeden z vůbec nejdůležitějších úkolů politiky.

V závěru pak arcivévoda Karel přednesl několik vizí, čeho by bylo vhodné docílit pro posílení Evropy v budoucnu. Zmínil například skutečnou společnou zahraniční politiku, která by plně odpovídala zásadám subsidiarity, nebo zodpovědné řešení finančních otázek eurozóny a celé EU.

Pokud my Evropané nevezmeme osud do svých rukou, pak to za nás udělají jiní. Je tedy zcela jasné, kde jsou moje priority. Jsme to my sami, kdo musí vybudovat budoucnost Evropy. uzavřel Karel Habsburský.

  • 1