Řeč o budoucnosti Evropy, kterou pronesl Karel Habsburský 17. dubna 2018 ve Vídni za přítomnosti ministryně zahraničí Rakouské republiky a dalších významných hostů. Součástí programu setkání byl i krátký film, věnovaný výročí 1918-2018, který informoval o politických aktivitách hlavy habsburské rodiny v uplynulých 100 letech.


Vážená paní ministryně zahraničí, vážené dámy a pánové,

chtěl bych Vám, vážená paní ministryně zahraničí, srdečně poděkovat za Vaše slova. Je velmi osvěžující, že jeden z nejdůležitějších zástupců Rakouska chápe dějiny Evropy ve správném historickém kontextu. Zvláště mne těší, že jste zmínila rok 1648 – Vestfálský mír – který můžeme považovat takříkajíc za přechod od posledních pozůstatků vrcholného a pozdního středověku do naší doby. Používám ho jako příklad pokaždé, když se dívám na konflikty na Blízkém východě až po Afghánistán, které také trvají již 30 let. Jsem přesvědčen, že právě Vy ve Vaší společenské pozici to dokážete velmi dobře ocenit. Jedná se zde totiž o podobný regionální konflikt, jako tomu bylo v případě Třicetileté války, a proto čekám s velkým zájmem na to, kdo pro tuto oblast převezme roli Holandska. Holandsko sice stálo ve Třicetileté válce na straně protestantů, ale bylo absolutně pragmatické. Uvědomili si totiž, že válka je něco špatného a že je na čase, aby se konečně na základě různých smluv pokusili nastolit mír. Doufám, že v průběhu příštích let budeme moci v této nepředstavitelně problematické krizové oblasti Blízkého východu pozorovat podobnou iniciativu, jako tomu bylo u Vestfálského míru. Jsem za to neobyčejně vděčen, protože vím přesně, jak důležitá je i pro tuto oblast historická myšlenka a správný vztah k historii.

Dnešek má samozřejmě co do činění s rokem 1918. Výročí a památné roky nás vždycky přimějí k tomu, abychom začali přemýšlet, jaké poučení bychom si mohli vzít z dějin. Víme všichni dobře, že dějiny jsou naším učitelem, kterému však bohužel nasloucháme pouze zřídka.

Chtěl bych však zmínit hned na začátku, poté co se ve filmu objevil několikrát můj otec Otto Habsburský, že právě on při každé příležitostné akci, při téměř každé ze svých přednášek, stále opakoval větu, která se stala téměř jeho mottem: Ten, kdo neví, odkud přišel, ten také neví, kam jde, protože neví, kde je. Toto určení správné polohy jak v časovém tak i v zeměpisném smyslu pro něj mělo zcela zvláštní význam. Letošní vzpomínkový rok je přirozeně zvláště vhodný k tomu, abychom využili historických zkušeností k výhledu do budoucnosti.

Roku 2018 především dominuje výročí 100 let od konce První světové války. Mohli bychom však uvést celou řadu výročí s osmičkou na konci – počínaje Vestfálským mírem v roce 1648 přes revoluci roku 1848 nebo rok 1968. Tento rok neznamená pouze vpád vojsk SSSR do ČSSR, ale symbolizuje také protestní hnutí, které se dodnes nazývá „hnutí roku 1968“.

Mnozí nazývají tyto události revolucí – tato revoluce však začala rychle požírat své děti. Osmašedesátníci totiž vystoupili s požadavkem revolty proti státu. Ve skutečnosti však žádná generace nevstoupila do státních služeb tak bezpodmínečně, jako tomu bylo právě u Osmašedesátníků. Pochod různými institucemi byl asi jedním z nejvíce byrokratických a etatistických manévrů, které kdy historie viděla. Nešlo pouze o „pochod institucemi“, ale také o vytvoření mnoha nových byrokratických a centralistických instituci. O 50 let později lidé pořád věří, že hnutí roku 1968 bylo bojem za svobodu. Opak je pravdou. Rok 1968 totiž stvořil byrokracii a centralismus. Byrokracie a centralismus jsou blíženci, kteří směřují přímo ke ztrátě svobody. Sympatie tohoto hnutí pro tyrany jako byl Mao, Pol Pot nebo Fidel Castro a pro jejich pochopy jsou evidentní.

Je zde však ještě jedno výročí, o kterém bych se rád zmínil, protože má pro nás velkou důležitost, a protože leží relativně blízko dnešnímu datu (pozn.: psáno v dubnu 2018): před 800 lety, 1. května 1218, se narodil Rudolf I., s nimž o 60 let později v bitvě u Suchých Krut a Jedenspeigen začala historie Habsburské říše a tím také historie střední Evropy.

Rok 1918, konec První světové války, byl přelomovým rokem pro Evropu a pravděpodobně také pro světovou politiku. Do této doby existoval evropský řád a světová politika byla identická s politikou evropských velmocí. V roce 1918 se stalo to, na co by žádný z tehdejších vůdčích politiků v žádném ze zúčastněných států nebyl nikdy pomyslil. Rok 1918 přinesl zánik říší, které měly přímo či nepřímo co do činění s Evropou. Čtyři z těchto říší byly zničeny bezprostředně v důsledku válečných událostí, britské impérium sice existovalo dále, ale vstoupilo už na cestu vedoucí ke svému zániku. Na území těchto bývalých říší ovšem vznikly mnohé diktatury a totalitní systémy.

Ve střední Evropě byl rozkouskován kulturní prostor, který srůstal dohromady po staletí. K veslu se dostal nacionalismus. Žádný z nových národních států však nedokázal splnit nároky na národní stát kladené. Každý z nových států měl totiž své národnostní skupiny, které náležely jinému jazykovému společenství.

Rozkouskován nebyl pouze kulturní prostor, ale také prostor hospodářský. Všechny tyto malé státy se pokoušely řešit své problémy politikou oddělených trhů, protekcionalismem a nacionalismem, ve skutečnosti je tím ale jen zhoršovaly.

Poučení z dějinného zlomu v roce 1918 si vzali pouze málokteří. Jedním z těch, kdo správně interpretovali tento dějinný zlom, byl Richard Coudenhove-Kalergi, který v roce 1922 uveřejnil svoji koncepci Panevropy. Podle jeho velmi srozumitelné analýzy se Evropa, roztříštěná do malých států, stane hračkou mimoevropských velmocí – zde jmenoval Rusko a USA – a protekcionalistická politika zde může ještě více uškodit. Evropa proto musí najít cestu ke sjednocení, jinak by byla vržena do další katastrofické války. Dnes víme, jak jasnozřivá byla jeho analýza z 20. let, a co potom následovalo.

 

Není to náhodou, že myšlenka Panevropy vzala svůj počátek v Rakousku. Tam totiž ještě existovala elita, která smýšlela a působila ve smyslu nadnárodní myšlenky. Není také náhodou, že tehdejší rakouská vláda Panevropskou unii masívně podporovala. Zejména při převzetí moci nacionálními socialisty v Německu se jasně ukázalo, že se Rakousko ocitlo v klíčové pozici pro další vývoj Evropy. Jen málokdo dokázal pochopit, že to byla anexe Rakouska Hitlerovským Německem, která přímo vedla ke Druhé světové válce. Za počátek Druhé světové války – pokud zde nemluvíme o 30leté válce ve 20. století, která začala v roce 1914 a skončila teprve v roce 1945 – tedy musíme považovat datum 12. března 1938.

Idea evropského sjednocení dostala reálnou šanci na realizaci teprve na troskách z této 30leté války 20. století. To však platilo pouze pro západní část kontinentu, protože jeho východní část byla uzavřena v sovětském vězení a oddělena od západu železnou oponou.

Co bylo hlavní myšlenkou evropského sjednocení? Se sjednocením Evropy se nezačalo proto, aby byly sjednoceny daně a Evropa se stala zónou vysokých daní, která by nečlenům zakazovala, aby se stali daňovými ráji. Kdo by chtěl přeměnit svou zemi v pustinu? Jádrem myšlenky evropského sjednocení je vytvoření společné zóny svobody, bezpečnosti a práva.

Na počátku evropského sjednocení byla bezpečnostní politika, která se také stala jeho základem. Myslím si, že se často málo mluví o tom, že základní myšlenkou otců-zakladatelů Evropské unie byl vznik rozsáhlého bezpečnostního prostoru, ale že ho na konci Druhé světové války vzhledem k tehdejší situaci v Německu nebylo z vojenských a politických ještě možné vytvořit. Proto si byli vědomi toho, že je nutné sjednotit tento prostor nejdříve v rovině hospodářské, s tím, že vznik politických a bezpečnostně-politických institucí bude následovat později. Z historie víme, že to v mnoha případech fungovalo velice dobře, a že tento myšlenkový předpoklad byl správný. Víme však také, že to fungovalo pouze v západní Evropě.

Věřili jsme, že v Evropě bude natrvalo bezpečno. To se však již v roce 1991, na začátku dobyvačných válek diktátora Slobodana Miloševiče, ukázalo jako mylný předpoklad. Přesto byly kapacity evropských obranných sil masivně zredukovány. Argumentem pro to bylo mj. i to, že bychom byli varováni nejméně deset let dopředu, než by došlo k novým krizím nebo dokonce válkám.

Armádu můžeme zničit v poměrně krátké době, ale trvá desetiletí, než ji zase vybudujeme. Žádný z expertů, kteří mluvili o rozběhové době deseti let, nepředvídal nástup „zelených mužíčků“ na Krymu.

Evropa se nechala úplně překvapit uprchlickou krizí, protože odmítala uznat všechny její předzvěsti, a činí tak dosud. Kdo se zabývá studiem tohoto tématu, tomu je jasné, že jsme dosud zažili pouze homeopatickou dávku toho, co ještě přijde. Uvažte prosím např. situaci v Egyptě. Pokud tam dojde k politické změně, budeme tu mít najednou skupinu pěti, šesti milionů křesťanů, kteří budou muset tuto zemi opustit. A můžeme si být jisti tím, že nezaklepají na dveře v sousední zemi. Nestáhnou se do Lybie, ale přijdou do Evropy, a bude to se to odehrávat ve zcela jiných dimenzích, než jsme zažili dosud. Nesmíme se ale zase nechat překvapit.

Existuje pouze evropské řešení této otázky, žádný národní stát nemůže tento problém řešit sám. Izolace za národními hranicemi malých států je možná dočasným řešením, ale pouze řešením zdánlivým. Musí nám být jasné, že Evropa bude za 20 let vypadat jinak. Pokud si chceme uchovat naši evropskou kulturu, musíme proto vypracovat společná řešení. Ta musí být aplikována v sociálním státě stejně jako v protekcionalistické politice oproti Africe. Je přitom třeba jasně rozlišovat mezi uprchlíky a těmi, kteří migrují za prací. Tady musí národní státy překonat svůj egoismus a ve smyslu jednotné bezpečnostní politiky vzdát se své blokády ve prospěch celoevropské ochrany hranic.

Bezpečnostní politika je přitom vše zahrnujícím pojmem, který nemůžeme chápat pouze ve vojenské rovině. Patří sem např. i zahraniční politika. K bezpečnostní politice však nepatří dnes velice rozšířené tendence zesílit dozor nad občany a upírat jim jejich práva na svobodu. Pomysleme např. na poslední návrhy omezit vlastnictví nožů, které zazněly ve Velké Británii. Takové poručníkování si slušní lide nezasloužili. Oni všichni se asi naučili od svých rodičů stejným základním pravidlům, jakým jsem se od svých rodičů naučil i já: „Messer, Gabel, Scher und Licht sind für kleine Kinder nicht“ (pozn. překladatele: „Nůž, vidlička, nůžky a oheň nejsou pro malé děti“ ). Tato pravidla všichni známe. Jsou to naskrz rozumná pravidla, která si musíme osvojit, a nepotřebujeme proto v tomto aspektu určitě žádnou státní regulaci.

Konkrétním aspektem evropské bezpečnostní politiky je politika rozšíření.

Každá evropská země má právo spoluúčasti na evropském sjednocení, a tím také právo se pokusit o svůj vstup do Evropské unie. Musí však přitom splňovat určitá kritéria.

Tím však nechci tvrdit, že Evropa a Evropská unie znamenají totéž. Evropa je bezpochyby rozsáhlejší než dnešní Evropská unie. Žádný rozumný člověk nepopírá, že Ukrajina, Kosovo nebo Makedonie jsou evropskými zeměmi, i když dnes ještě nepatří do EU.

Mluvíme-li však o Evropské unii, pak by tato unie měla být opravdu evropskou – měla by tedy zahrnovat celou Evropu. Proto je nutné otevřít všem evropským zemím, které dnes ještě nepatří k Evropské unii, perspektivu přístupu.

„Čím více posuneme hranice svobodné zóny na východ, tím bezpečnější bude její střed.“ Někteří z Vás si ještě vzpomenou na tuto větu mého otce, která pro něj znamenala odůvodnění rozšíření EU po pádu železné opony. Tato věta platí dnes stejně jako tenkrát, pokud pomyslíme na východní část Evropy a tím také na Ukrajinu. Ukrajinci již svou „Revolucí důstojnosti“ jasné ukázali, že optují pro Evropskou unii. Viktor Janukovyč původně proklamoval a slíbil tuto evropskou cestu, a poté se vydal směrem k Rusku, a Ukrajinci proti tomu povstali. Opce pro Evropu je pro Ukrajince motivací k provedení reforem. Vědí, že tyto reformy nedělají pro EU, ale pro sebe samé. Ukrajina se v současné době nachází v takovém stadiu „sousedské“ politiky, které zatím vstup do EU vylučuje – své vztahy k sousedům si teprve ujasňují. Proto musí být naším cílem, tuto „sousedskou politiku“ vůči Ukrajině zlepšit tak, aby se stala konkrétní politikou rozšíření EU.

Z rakouského hlediska je velmi snadné mluvit o těchto zemích, protože jsme jim zeměpisně velice blízko. Vezmeme-li vzdálenost ke švýcarské hranici a vydáme-li se stejně daleko jiným směrem, ocitneme se na Ukrajině. Pokud znovu změníme směr, ocitneme se v jihovýchodní Evropě. V žargonu EU jsou tyto země souhrnně označovány trochu zvláštním pojmem „Západní Balkán“. Milá paní ministryně zahraničí, rozumíme si jistě v tom, že se zde jedná o jihovýchodní Evropu!

Těchto šest zemí: Albánie, Bosna-Hercegovina, Kosovo, Makedonie, Černá Hora a Srbsko jsou – jak nám ukáže pohled na mapu – něčím jako bílou skvrnou, obklopenou EU. V roce 2003 byla těmto zemím přislíbena možnost vstupu, aby pak bylo toto téma odloženo na neurčito. To vytvořilo vakuum, do kterého vnikly jiné mocenské síly. Všichni znáte příběhy o bohatých saudských wahabitech, kteří v těchto oblastech nefinancují pouze výstavbu mešit, ale vykupují v Bosně-Hercegovině celé vesnice. Bosenští muslimové nejsou tímto vměšováním, nekompatibilním s islámem existujícím v této zemi, příliš nadšeni. Možná jste slyšeli, jak před pár dny ministerský předseda Kosova Ramuš Haradinaj prohlásil, že pod Skanderbegem už jednou Albánci Turky porazili. To byla jeho rétorická reakce na přímé turecké ovlivňování škol v jeho zemi. Určitě si také vzpomínáte na atentát (Bohu díky nezdařený), který ruská tajná služba připravovala během volebního boje v Černé Hoře.

Všechny tři uvedené případy – a bylo by jich ještě mnohem více – mají přímé dopady na bezpečnostní situaci Rakouska a EU. Politika je dynamickým procesem, svět se mění, a pokud nebude jednat Evropa, proniknou do této prázdnoty jiné síly.

Zde se objevuje námitka, že rozšíření EU je příliš drahé, že to něco stojí. To je velmi omezený pohled na věc, který nezohledňuje její podstatné aspekty. Podíváme-li se pouze na ekonomickou stránku a na náklady, musíme přitom uvážit, jaké jsou náklady vyplývající ze zóny nestability – pokud pomyslíme jen na tři výše uvedené příklady. Čím vyšší jsou demokratické a státoprávní standardy, tím lépe pro Evropu, o to atraktivnější bude investovat do dané oblasti a vytvořit tam tak blahobyt. I politikové zemí jihovýchodní Evropy vědí, že nedělají reformy pro EU, ale pro své vlastní země.

Nejsem ostatně velkým příznivcem přerozdělování. Strukturální pomoc je dobrá, správná a důležitá, abychom pomohli slabým zemím postavit se na nohy. Není však cílem vytvořit oblasti, které by byly subvencovány trvale. To se nejeví smysluplné ani na úrovni členských států, ani na úrovni Evropské unie.

Kdo zná jihovýchodní Evropu, ten ví, že v této oblasti – a teď mluvím s jistou rodinnou hrdostí na naši historii – velmi silně sází na Rakousko a rakouské předsednictví Rady. To platí také pro Ukrajinu, i když by dnešní Rakousko zde mohlo ještě více přispět ke zlepšení své pověsti.

Tyto všechny výzvy bude třeba zvládnout v situaci, kdy uvnitř EU existuje nepřehlédnutelná krize. Její příčiny mají více vrstev, a já bych zde chtěl vyzvednout zejména dva aspekty.
Evropské sjednocení začalo po Druhé světové válce v západní části kontinentu se šesti relativně homogenními zeměmi. Nejdůležitější byla tenkrát spolupráce obou dřívějších rivalů, Německa a Francie, což brzy vedlo ke vzniku tzv. německo-francouzského motoru sjednocení. Je jasné, že by nemohla existovat evropská spolupráce, pokud by nespolupracovali oba velcí soupeři z válek minulého století. Pak bylo možné se snadno se domluvit na sjednocení i s ostatními zeměmi. Tato koncepce fungovala dál i po prvních rozšířeních, narazila však na své přirozené meze nejpozději při rozšiřování EU po pádu železné opony.

Tím nejsou míněny pouze rozdílné představy obou zemí (Německa a Francie) o řešení některých důležitých otázek. Celek o více než 20 členech už není možno řídit metodami, vhodnými pro šest členů. Všechny pokusy o znovuoživení německo-francouzské osy jsou předem odsouzeny ke ztroskotání. Došlo by zde pouze k mobilizaci opozičních sil. Tato osa také byla totiž příliš zakotvena v myšlení mocenských hegemonů.

Místo toho bychom měli znovu naplnit životem pojem střední Evropy. Znaky tohoto kulturního prostoru jsou patrné dodnes. Střední Evropa je klíčem k tomu, jak řešit dosud přežívající problém rozdělení Evropy na východ a západ, které v některých hlavách ještě straší jako důsledek bývalé železné opony. Střední Evropa nepředstavuje koncepci národního státu, je naopak založena na regionech, je založena na říšské myšlence, která však nemá nic společného s impériem, ale reprezentuje nadnárodní uspořádání.

Druhý aspekt souvisí s tím, že se vlastní a původní myšlenka Evropy zdánlivě ztratila v četných programech regulace našeho spolužití státními zásahy. V roce 1918 zanikl jeden evropský řád. Musíme si tedy položit otázku, co tento evropský řád vlastně vytvořilo. Jak mohlo dojít k tomu, že právě relativně malá Evropa mohla dosáhnout takové důležitosti? Úrodnou půdou, nerostným bohatstvím nebo statečnými vojáky přece disponovaly i jiné kontinenty.

Pozorujeme-li kořeny tohoto úspěšného historického vývoje, nalezneme základy, které v podstatě spočívaly na dvou hlavních opěrných pilířích – na právním státě a na svobodě. K tomu přistoupily ještě další prvky, především význam rodiny jakožto zárodečné buňky společnosti, která byla státem pouze podporována, nikoliv však regulována. Na tomto základě spočívaly další opěrné body – soukromé vlastnictví a osobní ručení v případě neúspěchu, ale také i dosažené úspěchy, a soukromé podnikání, které musí sázet na inovace, aby úspěchu dosáhlo.

Kombinace podnikavého ducha, inovačních sil, vlastní zodpovědnosti a právního státu jsou základním kamenem blahobytu. Není také náhodou, že se tyto principy mohly vyvinout v kultuře, která je zcela jednoznačně křesťanská. Pohled na politickou a hospodářskou mapu nám ukáže, že tyto základní pilíře – právní stát a svoboda – vytvořily předpoklady i pro vzestup ostatních zemí. Spojené státy mají kulturní pozadí, které má své kořeny v Evropě. Asie přebírala po Druhé světové válce postupně mnohé prvky těchto kulturních předpokladů. V jiných oblastech však právní stát, právní jistoty a tím také ochrana soukromého vlastnictví úplně chyběly. To jsou ty oblasti světa, které jsou nejvíce problematické.

Zdůraznění role práva je proto tak důležité, protože se právě v Evropě ozývá stále znovu volání po primátu politiky. Politika by údajně měla řídit vše. Čím více to však činí, tím hlubší je její konflikt s právem, protože pak již nevládnou státoprávní zásady, jen mocenské poměry. Tento konflikt pak dlouhodobě poškozuje Evropu. Politika přece nemůže regulovat všechno.
Rakouský nositel Nobelovy ceny za ekonomii Friedrich August von Hayek prosazoval ve svých studiích rozlišování mezi inkluzivními a exkluzivními státy. Nadnárodní říše počínaje Alexanderm Velikým až po Habsburskou monarchii byly příklady inkluzivních států. Byly tolerantnější, poskytovaly více svobody, protože nebyly založeny na vymezování.

Exkluzivní státy oproti tomu stavěly na jasně vymezených skupinách. Myšlenka národního státu je toho klasickým příkladem. Zde je kmenová kultura z doby, která ještě neznala státy, povýšena na úroveň státu. Následkem této exkluzivní koncepce je vznik sociálního státu, jehož politika činí občany – a to s pomocí jejich vlastních peněz – na tomto státním útvaru závislými.

Tato koncepce již ztroskotala – posledním důkazem toho byla uprchlická krize, starším důkazem pak zadlužení státu, které zasáhne ještě naše vnuky.

Největším problémem vnímání Evropské unie je to, že jak jednotlivými stranami, tak i mnoha občany je nazírána pohledem exkluzivního státu. Tato koncepce je však odsouzena k zániku. Evropské sjednocení může fungovat pouze tehdy, když překonáme myšlenku národního státu ve smyslu inkluzivního státu, nebo když začneme přemýšlet ve smyslu nadnárodního řádu – říšské ideje.

Degradace EU na pouhou spolupráci mezi státy nebo dokonce její návrat zpět do Evropy národních států se v současné situaci nejeví být rozumnou alternativou. To je třeba říci tomu stále přibývajícímu množství lidí, kteří s pokrčením ramenou míní, že by to vlastně nebyla taková škoda, kdyby se EU rozpadla. O čem už tito lidé, krčící rameny, dále neuvažují, je otázka, co přijde pak? Je pouze iluzí věřit, že potom budeme zase žít v národních státech, jako tomu bylo v šedesátých letech. Svět se od té doby velice změnil. Evropu bychom pak mohli srovnat spíše s Německem v Napoleonově době. Byly zde malé státy, spokojené samy se sebou, až přišel Bismarck a krví a železem vytvořil Německou říši. To ale neprospělo ani Německu, ani Evropě. Následky jsou známé.

V dnešní době by ale Bismarckovo místo nezaujal německý kancléř, ale spíše ruský prezident Vladimír Putin. Kromě evropských vazalských států – mezi kterými by snad ještě Německo mohlo reprezentovat určitou moc – by pak z Evropy nezůstalo vůbec nic. To bychom si měli uvědomit, i když úplně právem kritizujeme dnešní stav evropské politiky.

Ten, kdo pozoruje Evropu zvenčí, a nezabředne do každodenních agresivních stranických půtek, uvidí, že tato EU má velmi moderní instituce. Centralismus a byrokracie přece nejsou vynálezy EU. Ty si již vytvořily členské státy samy. Když srovnám evropskou byrokracii s byrokraciemi národních států, musím dospět k poznatku, že byrokracie EU je transparentnější. Ale to ještě neznamená, že musíme souhlasit se vším, co přijde z Evropského parlamentu a Evropské komise.

Strukturální problém spočívá v Radě, která podle svého složení logicky myslí v dimenzích národního státu.
Co by Evropský parlament potřeboval, je druhá komora. Je logické, že Evropská unie má instituci, která zastupuje členské státy, podobně jako je tomu u nás (pozn.: v Rakousku) ve Spolkové radě. Druhá komora by ale v ideálním případě jednala nezávisle na aktuálních politických událostech, a působila by tak proti ad hoc zákonodárství.

Vážené dámy a pánové, když skleneme oblouk mezi roky 1918 a 2018, pak jasně uvidíme, kde jsou záchytné body, které nám umožní poučit se z historického vývoje a z dějin jako takových. Žijeme dnes v Evropské unii, která má, přirozeně, své chyby a slabiny. Při všech těchto chybách a slabinách však může sloužit v mnoha aspektech jako příklad. Musí však být stále znovu vylepšována, jako např. reformou Rady a vytvořením druhé komory. Slovy Giuseppe Thomase di Lampedusa z jeho klasického díla „Il Gattopardo“: „Musí se něco změnit, aby vše zůstalo tak, jak to je!“

Musí nám být jasné, že potřebujeme sjednocenou Evropu, abychom zvládli takové výzvy, jako je řešení bezpečnostní situace nebo migrační krize.

Evropa musí dostat potřebné kompetence tam, kde tyto kompetence – např. v zahraniční nebo bezpečnostní politice – slouží k podpoření její suverenity. Zároveň však musí být posílena suverenita jejích občanů, dovolující jim dále rozvíjet svou osobní svobodu a svou zodpovědnost. Paternalistický sociální stát není koncepcí pro budoucnost. Pokud se soustředíme na to, abychom z Evropy udělali inkluzivní, subsidiární stát pro všechny Evropany, může pak Evropa na jevišti světové politiky získat ten význam, který jí náleží. Pokud učiníme z Evropské unie zónu svobody, bezpečnosti a práva, budou se moci naši budoucí vnuci ohlédnout zpět na rok 2018 a říci: Tenkrát začali s tím, aby Evropa byla fit pro budoucnost.

Připraveno ve spolupráci:
PANEUROPA Rakousko
Řád sv. Jiří, evropský řád Domu Habsbursko-Lotrinského
Modlitební liga císaře Karla, Česká republika
Středoevropská inspirace, z.s.

  • 1