Koruna česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska vzhledem k neustále opakovaným útokům na majetkové vyrovnání s církvemi, názory o prolomení restituční hranice 25. února 1948 a dalším odmítajícím argumentům vydává toto tiskové prohlášení:

Jako monarchisté ctíme přirozené právo a proto i zásadu, že majetek může být někomu odňat buď na základě soudního nálezu nebo za náhradu. Tímto způsobem přistupujeme i k problematice vyrovnání za církevní majetek, státem po 2. svět. válce církevním institucím odňatý.

Ke konfiskacím podle Benešových dekretů byly vydányrozsudky Nejvyššího správního soudu z let  1946-1949, rušící konfiskace církevního majetku jako bezdůvodné a potvrzující další trvání vlastnictví. Jedná se zejména o tzv. Řádu německých rytířů (březen a znovu listopad 1948) a klášter Vyšší Brod (opakovaně od 1947, naposledy v roce 1949).

Pokud jde o zábor podle zákona o revizi pozemkové reformy, zák. č. 142/1946, lze zodpovědně prohlásit:

Celý postup záboru měl danou právní formu, a to již od roku 1919:

1. zápis v pozemkové knize, příp. zemských deskách - zamýšlený zábor. To znamenalo pouze omezení práva vlastníka s majetkem disponovat, resp. převádět jej na jiné vlastníky, umenšovat jeho podstatu nebo zadlužovat. Vlastnická práva v této fázi zůstávala zachována.

2. zápis v pozemkové knize, příp. zemských deskách - zábor. Tímto zápisem přecházel majetek do vlastnictví státu.

  1. zápis v pozemkové knize, příp. zemských deskách - příděl, majetek přecházel na nového vlastníka - fyzickou osobu, obec, družstvo obcí apod.

Na základě zákona o revizi pozemkové reformy mohl být vynechán zápis "zábor" a mohl být učiněn zápis příděl po zápise "zamýšlený zábor". Zápis „příděl“ tak v sobě zahrnoval i zápis „zábor“.

Podle zkušeností končí zápisy o revizi pozemkové reformy, a to nejen u církevního majetku, cca z 80 až 90 % zápisem zamýšlený zábor, tedy pouhým omezením dispozičního práva bez převzetí majetku státem. Zápis příděl je většinou uveden jen u přídělů fyzickým osobám, obcím, příp. lesním družstvům obcí. Tedy striktně právně většina majetku církevním institucím zůstala nepřetržitě zachována a mohly žádat o soudní určení vlastníka. Tomu bránil pouze paragraf zákona o půdě, že o tomto majetku bude rozhodnuto později. Po té, co ústavní soud rozhodl, že církevní instituce mohou žádat o soudní určení vlastnictví, protože parlament 20 letou nečinností porušil ústavu, došlo konečně k jednání.

Podle zákonů o pozemkové reformě a její revizi za státem zabraný majetek patřila původnímu vlastníkovi náhrada. Ta nebyla za církevní majetky, zabrané po 2. svět. válce vyplacena. Náhradu za nevydaný majetek lze v podstatě chápat ve smyslu zákonů o pozemkové reformě a její revizi, podle kterých byl majetek zabrán za náhradu.

Pokud jde o výši náhrady, lze se vyjádřit např. k lesní půdě. Cena lesa se skládá ze 2 položek: ceny lesní půdy a porostu. Cena lesního porostu je zpravidla podstatně vyšší než cena lesní půdy. Jest-li že se cena lesní půdy pohybuje v průměru okolo 10 Kč/m2, pak cena porostu se zpravidla pohybuje od 800 do 1200 Kč/m3, zásoba dřeva se u dospělých porostů obvykle pohybuje od 300 do 700 m3/ha, tedy od 300.000 do 700.000 Kč/ha, tedy od 30 do 70 Kč/m2. Pokud je hodnota lesa počítána okolo 40Kč/m2, tj. cca 10 Kč cena půdy a 30 Kč cena lesního porostu, lze ji považovat za cenu při dolní hranici.

K některým dalším argumentům proti navracení církevního majetku.

Argumentace zvláštními pravomocemi českých (i jiných) panovníků v dispozicích s církevním majetkem je hojně používána, ale zapomíná se, že:

1. panovník byl katolický kníže

2. jako katolický panovník měl v Církvi určité hierarchické postavení

  1. jako apoštolský král uherský měl další, zvláštní výsady v Církvi

K tomu podrobněji:

ad 1. Katoličtí králové a knížata měli, na rozdíl od liberálních států, povinnost dbát nejen na hmotné, ale i duchovní blaho poddaných. Rozsah jejich pravomocí byl např. i předmětem boje o investituru. Tito panovníci se zúčastnili i koncilů a měli na nich slovo. Na knížatech totiž záviselo uplatnění koncilních ustanovení. Pravomoci vůči církvím, a dokonce ještě ve větším rozsahu mají i pravoslavní a protestantští monarchové. Jejich pravomoci jsou v jistém smyslu ještě větší, oni jsou hlavou církve a patriarcha či jiný hodnostář pouze jejich zástupci před Bohem v liturgických úkonech. Pokud ovšem panovník přestane být členem církve, přestává být také její hlavou. Jako příklad uvádím konverzi luteránských knížat (králů) saských a würteberskýchke katolictví a ukončení jejich role hlavy zemských luterských církví.

ad 2. král, příp katolický kníže byl osobou, jejíž práva v katolické církvi byla vymezena i v oblasti liturgické, kde mohl vykonávat některé činnosti, které mohl vykonávat jáhen a měl právo dozoru nad biskupy ve své zemi.

ad 3. apoštolský král uherský měl od doby sv. Štěpána zvláštní pravomoci, včetně práva zřizovat biskupství a jmenovat biskupy. Tyto pravomoci uherští králové později uplatňovali ve všech zemích pod svojí vládou, což je sice právně sporné (např. Josef II. zřizoval biskupství i v českých zemích), ale lze to opřít o precedent rozšíření tohoto práva na Chorvatsko po jeho připojení k Uhrám na přelomu 11. a 12. stol.

 Císař Zikmund nebo Josef II. jednali při omezeních majetkových práv církve v rozsahu svého hierarchického práva v církvi, i když se s ní Josef II. střetl o rozsah svých oprávnění. Císař František Josef I. skutečně do práv církevních institucí hospodařit s jejich majetkem, ale tak, aby tento majetek sloužil svému účelu a nebyl umenšován, tedy ve smyslu přeně opačném, než zvrdí mnohá média.

Už ze skutečnosti, že práva dozoru nad církví mohou vykonávat pouze její členové vyplývá, že tato pravomoc je nepřevoditelná na republikánské volené orgány, kde není záruka, že jejich vykonavatel bude členem církve. Z toho nutně vyplývá, že prosazování a uplatňování nepřevoditelných, osobních panovnických práv liberálním státem je pouze jejich církví trpěnou usurpací. Tedy z hlediska přirozeného práva.

Z hlediska tvorby práva konsensem podle liberálního pojetí je dozor nad církví jejími nečleny a někdy dokonce nepřáteli možný. Takové pojetí práva je však pouze úspěchem demagogů, ale odporuje přirozenému řádu. Hledání konsensu veřejného mínění ve věci konkrétního uplatnění práva je zvrhlost, demagogie nejvyššího stupně. Představte si, že o vlastnictví vašeho domu (pokud nějaký máte) bude rozhodovat veřejné mínění, ne právo.

Dokonce můžeme říci, že základem komunistických manýrů vyvlastňování bez náhrady je liberální demagogie s tím, že většina rozhoduje, co je právem. Právo lze nalézat, ale ne o něm hlasovat.

Pokud by nějaký dozor volených republikánských orgánů nad církví mohl být z hlediska přirozeného práva akceptován, mohlo by jít o saský model, kde po konverzi kurfiřta ke katolictví se stalo nejvyšším orgánem luterské církve shromáždění luterských členů saského sněmu.

  • 1