Dvojnásobné motto : dvě citace  ze  sira Winstona Churchilla:

1) "Nenajdete jediný národ mezi obyvateli habsburského Domu, kterému by získání samostatnosti přineslo něco jiného než muka a strázně, jaké dávní básníci a kněží popisují v pekle."

2) "Kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saintgermainské a Trianonské smlouvy. Toto přežívající vtělení Svaté říše římské umožňovalo po staletí společný život, přinášející výhody obchodu i bezpečnosti, celé řadě národů, z nichž ani jediný neměl ve své době sílu ani vitalitu čelit sám o sobě tlaku znovuoživeného Německa a Ruska."

V nejbližších dnech uplyne 100 let od osudné chvíle, kdy mladistvý terorista zavraždil následníka císařského  i  mnoha  královských, knížecích a jiných trůnů a v neposlední řadě budoucího českého krále, Jeho Císařskou a Královskou Výsost, arcivévodu Františka Ferdinanda d´ Este a jeho choť, příslušnici prastaré české zemské šlechty, Žofii, vévodkyni z Hohenbergu, rozenou hraběnku Chotkovou. Událost se stala námětem dnes již zajisté stovek, ne-li tisíců knih, studií, monografií, filmů, polemik, diskusí, přednášek . Toto veliké  a  zároveň tragické výročí je již řadu týdnů poměrně intenzivně připomínáno  i  v Zemích Koruny české. Vzdáváme zde proto vřelý dík a hold všem, kdo se na tom podíleli, podílejí a budou ještě podílet: pracovníkům muzeí , galerií , představitelům  církevního života a především historickým vojenským jednotkám. Vážíme si samozřejmě i jakéhokoliv  podílu  představitelů státu na všech akcích, pořádaných po celé zemi  k  výročí sarajevské vraždy a Velké války. Vážíme si členů  akademické obce, historiků i pracovníků médií, kteří byli a jsou schopni objektivního, vědeckého, od pověr, mýtů a zažitých klišé a předsudků oproštěného pohledu na poslední desetiletí existence naší bývalé  a , žel, ztracené „širší“ vlasti a nepodílejí se na iracionální, letitými nacionalistickými  a socialistickými emocemi   ovlivněné démonizaci Arcidomu habsbursko-lotrinského. Vážíme si jich samozřejmě  i  přesto, že většina z nich stojí více méně na pozicích republikanismu. Mnohdy totiž již „pouhá“ objektivita a střízlivá věcnost v interpretaci těchto nesporných historických faktů vyžaduje stále ještě kus osobní i profesní statečnosti.

   To, že rozbití  obrovského , mnohonárodnostního, ale po dlouhá staletí vysoce životaschopného, kulturně a civilizačně značně jednotného geopolitického prostoru na konci I. světové války bylo přinejmenším diskutabilním řešením,    ne – li  přímo tragickou chybou, i to, že tříšť nově vzniklých, do značné míry umělých státečků, se dříve nebo později musela zákonitě stát kořistí nacistického Německa či bolševického Ruska, je již několik desetiletí – u nás pak alespoň posledních 25 let – konstatováno většinou soudných historiků, politologů a publicistů. Snad nejpregnantněji je to vyjádřeno dvěma citáty sira Winstona Churchilla, které uvozují tento text jako motta. A myšlenka, kterou vyslovila při své nedávné přednášce na Univerzitě práva v Bratislavě současná hlava Arcidomu, JCKV Karel Habsbursko - Lotrinský, že totiž „staré Rakousko bylo funkčním a efektivním předobrazem sjednocené Evropy“ , se sice leckomu může zdát poněkud odvážnou, to však nic nemění na její naprosté výstižnosti.  Mohou se tedy pouze různit názory na to, jakým způsobem se měla a mohla Podunajská monarchie reformovat, federalizovat atd., aby byla skutečně moderní, demokratickou a parlamentní monarchií a prvořadou evropskou mocností. Záměry a plány , které  v tomto směru zavražděný arcivévoda měl, jsou dostatečně dobře zdokumentovány a známy, ovšem ne příliš často publikovány. Jejich realizaci přervaly fanatikovy výstřely a důsledky byly, jak všichni víme, doslova apokalyptické.

   Po skončení strašlivé Velké války, jíž se dnes říká I. světová,  pak  zvítězily osobní ambice a ješitnost většiny tehdejších hlavních aktérů a jejich krátkodobý politický zájem nad skutečnými a nadčasovými zájmy středoevropských národů, které na to pak po celý zbytek strašného a krvavého 20. století  krutě  doplácely.

  Účast českých, moravských a slezských vojáků v bitvách a na frontách Velké války 1914-1918  je bezesporu největším novodobým výkonem branné moci  v  českých  zemích. V každé naší obci můžeme najít pomníčky těch, kteří padli v boji za Boha, svého císaře a krále a svoji vlast. Otázka, kolik z nich s nadšením, kolik s lhostejností a kolik „nerado“, je opět čirou spekulací. Spekulací však není jejich utrpení, smrt a statečnost. Jedná se totiž o dědečky či pradědečky téměř každého z nás. Byli to skuteční vojáci , nikoli  Švejkové a opravdu padli na poli cti a slávy a proto  si zaslouží naši úctu a respekt.

   Toto velké výročí by pro nás mělo být výzvou, abychom se snažili oprostit  od mýtů, falzifikací , účelových dezinterpretací , neobjektivního  a jednostranného pohledu , abychom konečně začali dbát moudrého hesla starých klasiků „ Audiatur et altera pars – budiž slyšena i druhá strana „ .Nuže,přestaňme tedy, tváří v tvář majestátu smrti, jež postihla statisíce našich předků , a to nejen padlých  na frontách, ale i civilistů, zamlčovat, deformovat fakta, přestaňme prostě  lhát sobě samým i  sobě navzájem  o evropské historii XX. století a především o historii Zemí Koruny České. Pokusme se o hlubokou, klidnou, nepředpojatou a  nacionalistickými či jakýmikoliv jinými emocemi neovlivněnou reflexi Velké války a jejích, do značné míry dodnes trvajících důsledků. Nezbytným předpokladem takovéto reflexe je samozřejmě neméně hluboká a poctivá sebereflexe.

Odpočinutí věčné, dej, Pane , svému služebníku Františku Ferdinandovi a jeho ženě Žofii i všem dalším obětem Velké války. Věčná paměť !

Václav Srb, předseda Koruny České ( monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska )

  • 1