Rozhovor s čestným předsedou Koruny České Václavem Srbem o osobnosti císaře Františka Josefa I. a o monarchii obecně vyšel v časopise Meridian, který je distribuován ve vlacích Českých drah.

Jak byste vy charakterizoval osobnost císaře, případně připojil i méně známé skutečnosti z jeho života?

„Je to jednoznačně jeden z našich největších panovníků, a to navzdory zesměšňování a dehonestaci, hraničícími až s démonizací, jíž byl a mnohdy ještě je po dlouhá desetiletí systematicky podrobován. A také ovšem navzdory některým chybám a omylům, jichž se během své dlouhé, 68leté, vlády dopustil. U nás se ohledně tohoto předposledního vládnoucího českého krále traduje, předává už z generace na generaci a někdy – neváhám říci – se i záměrně pěstuje a přiživuje několik otřepaných a už notně „zabudovaných“ klišé. Je to takový ten obvyklý koktejl namíchaný z Haška, Jiráska, vyprávění soudružky učitelky dějepisu, případně občanské výchovy, u někoho ještě i z dohasínajících vzpomínek na „politické školení mužstva“ během vojenské služby, ale samozřejmě i z permanentní a všudypřítomné mytologizace první republiky. Je to způsob nazírání historické epochy a jejího čelného představitele zajisté pohodlný, „osvědčený“, ovšem objektivitě a nepředpojatému vědeckému historiografickému bádání na hony vzdálený.

František Josef I. byl, řečeno dnešním slovníkem, „workoholik“, vstával již v půl páté ráno a pracoval až 16 hodin denně. Jeho osobní život byl zcela podřízen zájmu monarchie a jejích národů, rány osudu a rodinné tragédie, které ho v míře více než hojné opakovaně postihovaly, snášel vyrovnaně. Jeho životospráva byla skromná, možno říci spartánská, až asketická. Tyto skutečnosti jsou poměrně známé, ale i ony paradoxně někdy bývají předmětem panovníkova karikování. Každý obyvatel jeho obrovské říše (Rakousko-Uhersko bylo v předvečer 1. světové války největším evropským státem kromě Ruska a Vídeň byla v r. 1910 čtvrtou největší světovou metropolí) mohl u něj být (vždy ve středu, po předchozím písemném přihlášení se) přijat a panovník během veřejné audience vyslechl jeho stížnost či žádost a v mnoha případech napomohl k jejich úspěšnému vyřešení.

Méně známo a po celá desetiletí zamlčováno bylo například to, že František Josef I. věnoval obrovské částky ze svých soukromých (nikoli státních zdrojů, nikoli z peněz daňových poplatníků) zdrojů na stavbu Národního divadla, Národního muzea atd. Blýskáním na lepší časy je v této souvislosti pro mě navrácení bust císaře a císařovny Alžběty do Pantheonu Národního muzea. A málo známý a citovaný výrok Františka Josefa I. je: ,Mým úkolem je ochránit mé národy před jejich politiky.‘…proč asi?“

Dlouhá léta se tradovalo a psalo, jaký byl útisk ze strany monarchie vůči Čechům. Nyní probleskují zprávy, že to tak úplně černo-bílé nebylo. Můžete ze svého pohledu popsat „lámání chleba“ při zrodu republiky?

„Dehonestace, ba dokonce démonizace naší bývalé a ztracené širší vlasti sice s léty poněkud ztrácí na své původní razanci a ,revolučnosti‘, nicméně přežívá a občas bývá i znovu rozdmýchávána a bohužel stále ještě se najdou i politici, kteří tento značně iracionální historický resentiment používají a zneužívají. František Josef I. sice začínal v zákonitých dobových souvislostech svoji vládu jako monarcha absolutní, nicméně již ve druhém desetiletí této své dlouhé vlády daroval svým národům konstituci a plné, řečeno dnešním politologickým slovníkem ,občanské svobody‘. Země Koruny české zaznamenaly v posledních desetiletích trvání monarchie skutečně obrovský, neváhám říci až spektakulární, rozvoj hospodářský, kulturní a vědecký. To nevidět je projevem naprosté zaslepenosti a silné neúcty vůči jednoduše a statisticky prokazatelným historickým faktům. Jak pravil významný současný český historik Jiří Rak: ,…Národní divadlo, Národní muzeum, Rudolfinum, Česká akademie věd a umění – to přece nemohlo vzniknout v nějakém ,disentu‘.“

Všeobecné volební právo bylo uzákoněno v r. 1907, a kdyby tehdejší volební zákony byly vůči malým politickým stranám stejně diskriminační jako ty dnešní, tak by se bývala Realistická strana prof. Masaryka do Říšské rady patrně nedostala. Je krajně jednostranné a nespravedlivé nahlížet na naši bývalou vlast, zejména pak právě na posledních pět desetiletí její existence, prizmatem velké války v letech 1914–1918. Demokracii a občanské svobody jsou zákonitě nuceny omezovat v mimořádné situaci, jak to máme příležitost vidět i v současné, koronavirové krizi, i ty nejdemokratičtější státy. Natož pak ve válce! V každém případě je obrovskou zásluhou dnes již blahoslaveného (beatifikován Janem Pavlem II. v roce 2004) císaře a krále Karla I. (prasynovce Františka Josefa I.), že při rozpadu impéria a jeho rozkladu na vesměs malé národní státy nedošlo k občanské válce a krveprolití.“

Na Staromětském náměstí se objevila replika Mariánského sloupu, socha maršála Radeckého odpočívá zatím v lapidáriu. Myslíte, že i ona najde místo v hlavním městě?

Ano, určitě. Žádný kulturní národ, který si váží sám sebe a nepozbyl úplně příčetnosti, nemůže, alespoň ne dlouhodobě anebo dokonce trvale, ignorovat své SKUTEČNÉ hrdiny, bořit jejich pomníky a plivat na ně.

A český šlechtic maršál Jan Josef Václav Radecký, hrabě z Radče, neoddiskutovatelně naším hrdinou a jedním z největších vojevůdců, ne-li vůbec největším, prostě JE. Vyčítat mu, že sloužil svému státu a svému panovníkovi, a že byl tudíž ,cizáckým Rakušanem‘, je stejně absurdní jako vyčítat Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi, mimochodem doživotnímu členovi Panské sněmovny ve Vídni , že byli vůči svému státu a jeho panovníkovi stejně loajální jako vůči svému národu (to totiž nemusí být v rozporu!) a vytvořili k jeho poctě i některá díla. ,Cizáckými Rakušany‘ by z tohoto absurdního a především zpolitizovaného, úzce nacionalistického a silně ahistorického úhlu pohledu byli potom zákonitě i František Palacký, F. L. Rieger, J. E. Purkyně, J. Hlávka, a vůbec celá plejáda českých, moravských a slezských vědců, umělců a veřejných činitelů, kteří mnohdy od Františka Josefa I. přijali za své velké zásluhy nejvyšší pocty včetně šlechtických titulů. Rakousko (teprve od r. 1867 Rakousko-Uhersko) zkrátka a dobře bylo tehdy státem, jehož byly země Koruny české součástí. Byla to naše širší vlast.

Náš časopis míří i do bývalých zemí monarchie Rakouska a Maďarska. Jsou i tam zastánci monarchie a jaká mají místa v tamní společnosti?

Samozřejmě monarchistické organizace a spolky existují i v Rakousku a v Maďarsku, podobně, jako tomu je i u nás. Já mohu mluvit především za Korunu Českou (monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska), jež je nejstarší demokratickou stranou u nás, která přitom nevzešla z bývalé komunistické Národní fronty a je legálním a legitimním následovníkem disidentské skupiny České děti. A Koruna Česká s těmito, ale také všemi dalšími zahraničními demokratickými monarchistickými subjekty spolupracuje. O ústavní změnu  republikánské státní formy na parlamentní monarchii, jež spolehlivě funguje v jedenácti evropských zemích, usiluje však každá jednotlivá monarchistická strana či hnutí výlučně demokratickými politickými prostředky ve své zemi. Cokoli jiného by totiž bylo zasahováním do vnitřních záležitostí sousedních států.

Maďarsko je sice republikou, ale slovo ,republika‘ odstranilo ze svého názvu, vrátilo původní královský znak na státní vlajku, umístilo korunu sv. Štěpána do parlamentu a obnovilo všechny ceremonie na její počest. Kromě toho arcivévoda Jiří Habsburský, vnuk našeho posledního císaře (a také českého krále) Karla I., je již od počátku 90. let etablovanou a velmi respektovanou osobností veřejného života v Maďarsku.

Sílu nebo slabost monarchistických myšlenek nelze poměřovat jen prozatím chybějícím zastoupením monarchistických stran a hnutí v parlamentech, protože monarchistické myšlenky mají své stoupence napříč politickým spektrem.

Vyšlo v časopise Meridian 3/2020.

  • 1