Petr Nohel odpovídal na dotazy časopisu Čilichili.
Jaké by to bylo, kdybychom se vrátili k monarchii? Kde bychom vzali krále? Jak by se jmenovalo naše království? A jsou šlechtici suchaři? To všechno se dozvíte v rozhovoru s Petrem Nohelem ze strany Koruna česká.
1. Aristokracie patřila po celá staletí k hybným silám evropské společnosti. Řídila osudy lidí, zemí, států. V současnosti je téměř polovina zemí Evropské unie konstitučními monarchiemi. Jak se staví ke šlechtě Češi?
Dneska už naštěstí spíše pozitivně, ale to víte, svérázná masáž minulého režimu udělala své. Když Vám někdo přes 40 let háže do jednoho pytle krále, šlechtu, podnikatele, továrníky a vlastníky vůbec, tak se nemůžeme divit, že i dnes je pro spoustu lidé prostě problém přijmout, že některé věci byli ve skutečnosti jinak, než jim několik desítek let někdo tvrdil. Přitom se stačí podívat např. na naše nejvýznamnější památky, a je jasné, že bez velkodušné podpory šlechty by kolem nás vlastně nic krásného ani nebylo. Ano, jistě šlechta řídila a řídí osudy mnoha lidí, ale je třeba si uvědomit, že za tyto lidi nesla také zodpovědnost. Pán určitého území se také musel o „své“ poddané postaral. Šlechtické správcovství proto z dnešního pohledu zároveň suplovalo funkci úřadu práce a dalších sociálních institucí. Lidé byli zvyklý se na šlechtu obracet v problémech; a ta je zároveň chránila.
Fakt, že se ke šlechtě a zejména k našim následníkům vztah pomalu mění k lepšímu, se také projevuje tím, že dorůstá mladá generace nezatížená historickými bludy minulosti. Např. k nám do Koruny České vstupují v poslední době převážně lidé pod 30 let a z toho mám přirozeně obrovskou radost, protože jsou schopni uvažovat o monarchii jako o běžném, přirozeném zřízení, jako o jedné z možností, kterou tady v Evropě máme. Před naším vstupem do EU byla dokonce většina členských zemí monarchiemi, což si málokdo uvědomuje. Proto se z naší strany jedná o naprosto legální a vážně míněnou snahu změnit současný republikánský stát na monarchii, tak jak se u nás osvědčilo a jak je např. „na Západě“ zcela běžné.
2. Sem tam se v médiích objeví nějaká svatba, nějaká ta královská návštěva. Když je pozorujete, vidíte s jakou přívětivostí, slušností a noblesou vystupují. Mají ji v krvi? Nebo se jí odmalička učí?
Řekl bych, že je to směs obojího. Výchova dělá hodně, takže pro panovnické rody je tato noblesní role něco naprosto přirozeného. Když se ale zároveň podíváme na historii jednotlivých rodin, jak byly v minulosti úspěšné a stále jsou, vede nás to nutně k úvaze o jejich určité výjimečnosti. Přeci jenom starat se zodpovědně o svěřené hodnoty po několik staletí vyžaduje skutečně více, než jen manažerské vzdělání jednoho dvou lidí, takže to určitě nějakým způsobem v krvi mají.
3. Jak žije taková dnešní princezna v nějaké dnešní funkční konstituční monarchii?
Většinou naprosto běžně jako každý jiný obyvatel vyjma ceremoniálních povinností. Princové a princezny často získávají špičkové vzdělání, aby se dobře připravili na svoji budoucí očekávanou roli. Často studují v zahraničí, což je dobré i pro ně samotné, protože za hranicemi většinou nejsou tak dobře známi jako doma, takže je to pro ně i čas určitého uvolnění. Pokud si někdo představuje, že dnešní princové a princezny stále jezdí jen v kočáře a svítí si doma např. svíčkami, tak to je samozřejmě mylná představa. Nikoho by nemělo překvapit, že současní následníci běžně používají např. mobil nebo e-mail.
4. Říká se, že všichni jsme potomci Přemyslovců. Má smysl se dát do pátrání, jestli třeba nejsem z nějakého šlechtického rodu, nebo bych to už dávno věděla?
Určitě nemá, leda pro zajímavost. Matematicky je samozřejmě skoro nemožné nebýt něčí levoboček, ale sám fakt, že si nejdeme v rodokmenu šlechtice, opravdu nic neznamená. Pokud by dnes někdo toužil po šlechtickém titulu, tak je samozřejmě možné ho získat, ale pravděpodobnost je skutečně velmi velmi malá. Šlechtictví se totiž uděluje za zásluhy a může ho udělovat pouze panovník. Protože jsem dočasně republikou, je to skoro nemožné. Buď by musel našinec dosáhnout úspěchů v zahraničí (jako např. Sir Libor Pešek – dirigent), nebo se obrátit na následníka českého trůnu. Ovšem syn našeho posledního krále princ Otto prohlásil, že tituly udělovat nebude. Dá se tedy očekávat, že postoj jeho potomků bude do budoucna podobný.
Mezi lidmi sice kolují různé fámy o možnosti koupě šlechtického titulu, ale to jsou podvody. Za prvé Vám nikdo nemůže prodat titul, to je naprostý nesmysl, stejně jako se nestanete šlechticem, když např. zakoupíte starou tvrz nebo zbytek nějakého hradu. Stejně tak se nestanete šlechticem, i když např. zjistíte, že mezi Vašimi předky nějaký šlechtic byl. Jednak proto, že panovník nemusel dotyčnému udělit titul dědičně, ale i kdyby ano, tak dědění titulu má svá přesná pravidla. Nedědí se obecně řečeno přes osoby ženského pohlaví nebo přes levobočky. Pokud byste tedy z nějakého šlechtického rodu byla, věděla byste to od narození.
5. Kolik je vůbec v Čechách šlechticů? Vedou se rodokmeny, existují takže nějaké seznamy?
Stejně jako jinde v Evropě, tedy maximálně do 2% populace. Šlechtické rody jsou evidovány v tzv. almanaších. Jedná se o knihy, které jsou s každým vydáním doplňovány o nové členy rodu. Nejznámější jsou tzv. Gothajské almanachy, které vycházejí v Německu – ty mapují především vládnoucí či dříve vládnoucí rody. Ale i nižší šlechta má své almanachy, které vycházejí i u nás.
6. Kinští, Lobkowiczové, Schwarzenbergové, Sternbergové, to jsou rody, které asi vyjmenuje každý, jsou ještě nějaké, které stojí za zmínku a nejsou tak známé?
Např. rod Salmů, který patří celoevropsky k jedněm z nejvýznamnějších. Sídlí mj. na Jižní Moravě, kam se po revoluci vrátila paní hraběnka Marie Alžběta. Je pro nás velkou ctí, že je naší členkou. Podobně je členem KČ i pan Dr. Richard hrabě Belcredi – náš bývalý velvyslanec ve Švýcarsku. Do Senátu za nás kandidovat také pan hrabě Bubna z Litic a našim členem byl i zesnulý pan hrabě Colloredo-Mansfeld. Šlechtických rodů je u nás celá řada.
7. Proč by Česko měla být monarchie?
Musíme si položit především otázku, proč by mělo být Česko republika. Monarchie je naprosto přirozené a dlouhodobě osvědčené státní zřízení. Současné republiky jako moderní experimenty by měly být schopny obhájit své právo na existenci, což se jim, myslím, moc nepovede, protože svým občanům vlastně nic nenabízí. Republiky nepřicházejí s žádnou zárukou a žádnou jistotu – krom jediné, že všechno může být jinak, když se to prohlasuje. Lidé v jakékoliv době potřebují jistotu. Myslím, že dnes je to také velmi pěkně vidět. Republika žádnou jistotu nepřináší – naopak republika je pozlátko, ve kterém je nám sice dovoleno volit a být volen všude možně, ale upřímně, kolik z nás o to stojí? Jak říká klasik: „Kdo chce vládnout, volí republiku, kdo chce, aby mu dobře vládli, volí monarchii.“ Je naprosto evidentní, že republiky nevznikly z žádné skutečné touhy po bratrství a rovnosti, ale právě naopak – pro privilegované vůdce revolucí, kteří toužili po moci. Král vládne naprosto přirozeně, proto je také jeho moc nezcizitelná, takže jediná možnost, jak se jí alespoň zdánlivě zmocnit, je násilný převrat.
To, že se král nevolí a vládne doživotně, přece není pro občany ve skutečnosti žádné omezení. Kolik z nás bude kdy prezidentem? A kolik z nás by jím chtělo reálně být? Skoro nikdo, a když, tak jen kvůli výhodám. Kdo z nás by chtěl být hlavou státu pro prospěch druhých? Navíc, to že si politickou reprezentaci volíme, vůbec neznamená, že zvolíme ty správné spoluobčany. Je sice hezké, že se v hlasování můžeme vyjádřit všichni, ale i většina se může mýlit. Většina nerovná se pravda – a to je velký omyl republik. Zkuste se zamyslet nad tím, zda by byl Karel IV. největším Čechem, kdyby vládl jedno, maximálně dvě volební období…
Monarchie ovšem neznamená, že není demokratická. Hlas lidu má vždy svoji nezastupitelnou roli, ale ne jen on. Když se podíváte na náš parlament, zjistíte například, že obě komory parlamentu reprezentují tento systém volby. Máme tak vlastně dvě dolní komory, protože i Senát, který by měl být jakousi pojistkou demokracie, je také jen stranická instituce. Kdyby např. v budoucnu senátoři nebyli voleni, ale jejich post vyplýval z jejich pracovní pozice (např. rektoři významných univerzit, církevní hodnostáři, ředitelé národních institucí apod.), pak by horní komoru reprezentovali lidé, u kterých je zjevné, že již pro stát mnohé udělali, ale hlavně, že nepodléhají stranické ideologii. Senát by tak reprezentoval selský rozum, který by úspěšně konkuroval lidové volbě do dolní komory parlamentu. Současný stav má ale především tu nevýhodu, že kdyby u nás, což si jistě nikdo nepřeje, stoupala opět nějaká politická totalitní tendence, tak ji není schopen zastavit. Jakmile získá potřebnou většinu v obou komorách, ani nesouhlas prezidenta ji nezastaví.
Ostatně když se podíváte do krátké historie posledních 100 let, vidíte, že od roku, kdy byla monarchie zrušena (1918), mění náš stát nepřirozeným a mnohdy násilným způsobem svůj režim v průměru 1x za dvacet let a není možné tomu efektivně zabránit. Jak jinak a mnohem pozitivněji vyznívá monarchie, která před touto změnou fungovala bez větších potíží přes tisíc let…
Každý prezident se znova svoji roli pracně učí, zatímco král je k ní od mládí veden a vychováván. Málo se zdůrazňuje, že monarchie je také levnější, protože panovnické rodiny žijí ze svého a stát jim pouze proplácí náklady na reprezentaci, což u prezidentů dělá rovněž. Představa, že platíme doživotní rentu několika po sobě jdoucím prezidentům, je opravdu hrozná. Nehledě k tomu, že na tom není demokratického ale opravdu vůbec nic. Navíc u prezidenta vždy odlišíte, kdy je v úřadě a kdy už je zase jen řadovým člověkem doma. Jeho příjem je dán fixně, takže teoreticky nemusí být motivován pracovat pro blaho země. Navíc je prakticky trestně nepostižitelný. Takový král nemá nad sebou pořád jen hrozbu návratu republiky, ale jeho příjem jako řadové občana závislí na tom, jak se daří celému státu. Je tedy s osudem svého národa spojen a snaží-li se pro sebe, je to zároveň pro ostatní a opačně. Co je ale nejdůležitější: právo na trůn je dědičné, takže nepodléhá mnohdy nechutným politickým tlakům při prezidentské volbě. Prezident bude vždy vděčit konkrétní politické reprezentaci za své zvolení a bude mít podvědomou tendenci se jí revanšovat. Toto u panovníka naprosto nehrozí, protože je opravdu politicky nezávislý, což by hlava státu měla být v každém případě.
8. Můžu dnes ještě nějak získat šlechtický titul? Můžu se stát princeznou?
Teoreticky ano, když se vdáte a vezeme si Vás za ženu nějaký princ. Těch je na světě víc, než si myslíme, protože panovnické rody mezi sebou nerozlišují vládnoucí a dříve vládnoucí stav, takže např. i členové naší panovnické rodiny mají všichni titul český princ, česká princezna i když nevládnou. Princové jsou ale také například Lobkowiczové nebo Schwarzenbergové. Nicméně pravděpodobnost je i zde opět nízká, i když ne úplně nemožná.
Co se týče obecně zisku šlechtického titulu, tak ten lze získat opravdu pouze od panovníka povýšením. Ženy mají navíc ještě možnost sňatku se šlechticem, ale ne vždy se titul vztahuje i na manželku.
9. Co si myslíte o udělování šlechtických titulů?
Je to mnohem lepší způsob, než udělovat nějaké pomíjející státní vyznamenání. Protože je šlechtictví společenský stav, tak svého nositele zavazuje k určitému společenskému chování a jednání. Navíc pokud se jedná o dědičný titul, který nosí i členové rodiny dotyčného, pak i oni jsou nuceni nést tento závazek dále. Šlechtictví tak vlastně kultivuje své nositele, protože sebemenší přešlap jednoho člena rodu automaticky vrhá špatné světlo na celou rodinu.
10. Dodržují se dneska ještě sňatky modrá krev s modrou krví? Žádá se o svolení? Nebo na to existují nějaká přesná pravidla, protokoly?
Existují dokumenty buď státního (když vládnou) nebo rodinného rázu, které vymezují případnou sňatkovou politiku dané rodiny. V současnosti se pozvolna ustupuje od dřívějších pravidel, takže dnešní následníci mají volnější ruku ve výběru svých partnerek, ale změna ve skutečnosti není velká.
Šlechtici se mezi sebou berou neustále, protože se navzájem dobře znají. Stejně tak se princové v minulosti pohybovali převážně mezi „svoji“ společenskou vrstvou. Pravděpodobnost, že se princ zamiluje do nějaké princezny, vévodkyně nebo kněžny byla tak velká, že dokumenty upravující královské sňatky spíše popisovali status quo, než že by něco nepřirozeného nařizovali.
Například rod Habsburků, který má bezprostřední nárok na český trůn, má dodnes velmi přísná sňatková pravidla. Jeho členové vědí, že si mohou vzít partnerku pouze z vládnoucího nebo dříve vládnoucího rodu. Neznamená to ale, že by si nemohli vzít někoho jiného, jen tím ztratí nárok na příslušné tituly a pořadí v nástupnictví. Navíc hlava rodu (tedy ten, kdo by za jiných okolností vládnul) může projevit souhlas i se sňatkem, který protokolu neodpovídá; pak je i takový sňatek v pořádku. Ostatně právě již zmiňovaný princ Otto prohlásil ještě před svatbami svých dětí, že jim do výběru partnerů nebude zasahovat.
11. Jste sám potomkem někoho známého?
Pokud myslíte šlechtice, tak jsem zatím žádného mezi svými předky neobjevil. Jinak mám ve svém rodokmenu spoustu osob, kterých si vážím a to bez ohledu na to, zda jsem se s nimi stihl potkat, či nikoliv.
12. Jste z Roztok, města kde byl založen královský rod. Osud? Náhoda?
Rodina mojí maminky z Roztok pochází, ale je to asi 300 let, co odešli. Můj návrat do toho místa s tím příliš nesouvisí. Stejně silně mě oslovuje historie našeho panovnického rodu, která je s tímto místem od svých počátků spjata. Zejména s Levým Hradcem, kde stojí nejstarší kostel v Čechách založený svatou Ludmilou a jejím manželem Bořivojem I. – tedy prvním českým knížecím párem. Historie zde na Vás přímo dýchá.
13. Proč jste se stal monarchistou?
Jako malý kluk jsem rád maloval erby, později se zajímal o rodokmeny a fascinovalo mě, že panovníci znají svůj původ hluboko do minulosti. Časem jsem zjistil, že království není něco přežitého, co „už jsme přeci zrušili“, ale naopak něco velmi aktuálního. Nevnímám vývoj společnosti tak, že neustále směřujeme „ke světlejším zítřkům“. Jako lidstvo děláme na cestě mnohé chyby. Občas zajdeme do slepé uličky, občas se motáme v kruhu. Nikde není psáno, že zavrhnutím monarchií a instalací republik jsme si nějak pomohli. Naopak – nahradili jsme vysoce kvalitní zřízení s pevnými hodnotami zřízením s nejasnými pravidly a proměnlivými hodnotami. Už z toho je jasné, že republika nemůže nic dobrého přinést, a že je třeba se vrátit k tomu, co se historicky osvědčilo a co opravdu funguje.
14. Čistě teoreticky, kdyby došlo na to, že se staneme monarchií, jak by se to jako mělo udát?
Vyměnili bychom prezidenta za krále?
Jediným způsobem je pro nás postupovat naprosto legálně. Od monarchisty se nikdy nedočkáte převratu či revoluce. Monarchista ctí pravidla, takže v tuto chvíli připadají v úvahu pouze dvě možnosti: referendum nebo změna ústavy Parlamentem. Náš postup je tedy demokratický a to i přesto, že nenajdete zákon, který by království zrušil – takový totiž neexistuje. Stejně tak se nikdy nehlasovalo o formě státního zřízení (nemluvě o referendu), takže ani instalace republiky nebyla nikdy právně zakotvena. Formálně tedy české království trvá, což tvrdila i opoziční skupina České děti, která v roce 1988 vydala manifest v tomto duchu. Komunistické moci přišel natolik směšný, že jej otiskla v Rudém Právu (ovšem bez nábožensky zabarvených pasáží), efekt byl však přesně opačný, monarchisté, kteří zjistili, že nejsou osamoceni, se začali sdružovat a po samotové revoluci založili Korunu Českou, do které jsem i já vstoupil před deseti lety.
15. Kde bychom vzali krále?
Odkud odjinud, než z královské rodiny. Je dobré mít na paměti, že rokem 1918 se náš královský rod nikam nevypařil ani nevymřel ani nezmizel. Byl pouze nucen odejít do zahraničí. Ať už se monarchie vrátí za rok nebo za 100 let, stále bude možné určit toho správného následníka podle nástupnického práva, na které nemá republika žádný vliv. Náš poslední král blahoslavený Karel I. (vládl v letech 1916-1918) po sobě zanechal spoustu potomků. Princ Otto, o kterém jsem již vyprávěl, byl jeho nejstarším synem. Před pár lety předal pozici hlavy rodu svému synovi Karlovi, který letos v lednu oslavil 50. narozeniny. On je tím pravým, kdo má bezprostřední nárok na český trůn, po něm jeho čtrnáctiletý syn Ferdinand Zvonimír.
16. Můžeme si zvolit krále z lidu?
V žádném případě. Podstatou monarchie není volba. Král se stává králem tak, že královský majestát zdědí a ke svému úkolu je duchovně pomazán. Pomazání je v tomto případě velmi důležité, protože panovník se jím stává zástupcem Boha právě proto, aby vedl jemu svěřený lid. Král se nestává králem volbou, protože zdrojem královy pravomoci není lid, proto ani on nemůže rozhodnout o osobě panovníka. Tím, že se královský majestát odvozuje od Božího, nemůže být jeho zdrojem hlasování. Než porušit následnické právo, to raději mějme republiku, protože instalace falešného krále by byla ještě horší variantou, kterou bychom rozhodně neoprávněné vyhnání našeho královského rodu neodčinili. Navíc v našem případě je to zcela zbytečné. Jen rodina Habsburků má cca 300 žijících členů, z nichž jsou všichni českými princi a princeznami, takže o následníky opravdu nouzi nemáme.
17. Znáte je osobně?
Koruna Česká je s Arcidomem Habsburským v písemném kontaktu. Většina naší komunikace se tak přirozeně odehrává korespondenčně. S princem Ottou i jeho synem Karlem jsme se několikrát také setkali, což byl pro nás vždy zážitek na celý život.
18. Mohu je oslovit i já? Jak bych to měla udělat, kdybych se s nimi třeba chtěla potkat?
Princ Karel žije s rodinou v Rakousku a druhý Ottův syn, princ Pavel Jiří, žije i s rodinou v Maďarsku, takže jsou všichni opravdu na dosah ruky. Doporučoval bych je nejprve oslovit dopisem, ale předem bych si dobře rozvážil jeho znění, jsou totiž velmi zaneprázdněni a přirozeně podobných dopisů dostávají více; logicky tak nemohou vyhovět všem zájemcům jen z důvodu setkání.
19. A mohla bych mu třeba napsat, a zeptat se ho jak se má a já nevím, jak žije, jestli je to pro něj závazek, že je Český král a jestli to nějak prožívá? Jak by ten dopis měl vypadat?
Dopis nemusí mít zvláštní formu, důležité však je, co je jeho cílem. Jako členové královské rodiny samozřejmě vědí, že mají nárok na český trůn, narodili se tak, a je to pro ně přirozené. Předpokládám tedy, že tento fakt nijak zvlášť neprožívají. Hodně lidí má představu, že stojí někde nachystáni a jen čekají, až se zase budou moci na trůn vrátit, ale tak to není. Není na ně vyvíjen žádný tlak, aby monarchii rychle restaurovali, ale ani, aby se nároku na trůn vzdávali, což přirozeně neudělají. Tak jako náš poslední král vidí situaci spíš tak, že nechtějí bránit národům v jejich svobodné volbě. A pokud si národ přeje republiku (na což se nás, jak víme, zrovna nikdo neptal), tak se mu vnucovat nebudou. Ani my jako monarchisté se jich samozřejmě na tyto věci neptáme. Návrat monarchie totiž souvisí s mravní obrodou společnosti. Společnost, která se vzdává svých tradičních hodnot, si vlastně ani žádnou monarchii nezaslouží. Prostá výměna prezidenta za krále nic nevyřeší. Je tedy například jasné, že nemá smysl restaurovat monarchii tam, kde si to lidé nepřejí, a to i přesto, že instalace republiky nebyla právně v pořádku (např. v Bulharsku, kde komunisté zmanipulovali referendum).
A to, že jsou to hodnoty křesťanské, je také naprosto zjevné, Evropa ani jiné kořeny nemá. Pokud bychom tedy zároveň odmítali křesťanství a jeho hodnotový rámec a zároveň chtěli monarchii, pak by na nás bylo něco divného, protože jedno bez druhého nelze. Monarchie není jen historicky osvědčený způsob vlády, byť je to pravda, ale především díky svému pomazání panovníka staví panovníka nejen do role vládce, ale také do role člověka zodpovědného za svoji zemi. Lidé si málo uvědomují, že my všichni se jednou můžeme zpovídat ze stavu naší země, protože jsme panovníka vyhnali a sami si nárokovali jeho pravomoci. Málo si uvědomujeme, že za stav naší země nemohou politici, ale my sami. Politici jsou jen naší prodlouženou rukou, protože s takovým systémem my souhlasíme. My si je volíme, a i když někteří volit nechodí, tak i tím se nezbavují části zodpovědnosti, která jim bez panovníka připadá.
20. Mluvil jste s nimi někdy?
Ano, jako delegace českých monarchistů jsme byli opakovaně přijati princem Ottou na audiencích, které poskytoval při svých návštěvách, např. ve Františkových Lázních nebo Brandýse nad Labem., kde získal čestné občanství. Hovořili jsme také s princem Karlem a to naposledy předloni na jeho přednášce „Historické Rakousko jako předtápěn evropské integrace“, kterou měl v Bratislavě. Poslední větší příležitost k setkání s širší královskou rodinou byla letos na pohřbu prince Otty ve Vídni nebo v roce 2004 v Římě a Vatikánu, kde papež Jan Pavel II. slavnostně blahořečil našeho posledního krále Karla I. Tam se sjelo opravdu hodně jeho potomků, ale i příslušníků dalších královských rodů. V Českých zemích se občas objeví princ Georg z toskánské větve rodu nebo pravnuci krále Karla princ Johanes a princezna Priscilla, ale i další.
21. O čem jste si mimo oficialit povídali?
Většinou jsme hovořili o našich současných aktivitách, o naší účasti ve volbách a podobně. Také jsme se ptali, zda by někdo z rodiny nemohl žít trvale např. v Praze a skutečně se někteří členové rodu čas od času přijedou podívat. Doufáme tedy, že trvalý pobyt některého z českých princů nebo princezen se dříve či později uskuteční. Myslím, že by bylo velmi dobré je tady mít. Už svoji přítomností by totiž mohli dokazovat, že jsou jiní a lepší, než jak se o nich v minulosti tvrdilo.
22. Jak ho oslovujete? Pane král?
Všem členům rodiny náleží oslovení Vaše Císařská a Královská Výsosti, takže i my je takto oslovujeme.
23. Měla bych se mu poklonit, kdybych přišla na audienci?
Můžete a jistě by to byl vhodné zejména při oficiálním setkání v prostředí, které takovému gestu odpovídá, ale obecně působí členové královské rodiny spíše neformálním dojmem.
24. Je korunní princ připraven, kdyby byl povolán? Chtěl by vůbec kralovat?
Přiznám se, že toto možná k překvapení mnohých neřešíme. Kralování je poslání, je to úkol, kterého se může vzdát, ale nemůže ho popřít. Kdybychom si odhlasovali návrat monarchie, jistě rádi přijedou, ale jak jsem říkal, vnucovat se nebudou. I na mě vždy působili mimořádně skromným dojmem. A kdo ví? Třeba jsou ve skutečnosti rádi, že na ně nedoléhá ta obrovská tíha médií. Nemusí žít život pod takovým drobnohledem jako v existujících monarchiích. Ale nemohu mluvit za ně.
25. Byl jste někdy na audienci u nějakého krále? Seděl na trůnu? Nebo jak vypadá setkání s králem v moderním podání?
Pokud myslíte dnes vládnoucího, tak to nebyl. Jinak trůny a koruny se dnes používají opravdu jen při vyjímečně slavnostních příležitostech, třeba i jen jednou za život.
26. U nás jsme šlechtu zasekli někdy na začátku století, kdy jsme ji definitivně zařadili do šuplíku vykořisťovatelů a něčeho zlého. V našich pohádkách je král většinou ňouma, zloděj nebo idiot. Princezny jsou závistivé a chamtivé a fandí se hloupým Honzům a pasačkám krav. Přesto většina národa sledovala v přímém přenosu nedávnou svatbu Williama a Kate… Proč?
Protože to tak ve skutečnosti není. Žádný Honza se nikdy králem nestal. Navíc britská královská svatba měla v sobě i to obrovské kouzlo nevěsty, která nebyla princeznou. Spousta dívek si uvědomila, že stát se princeznou je možné, i když dost nepravděpodobné. Hodně lidí mělo tedy pocit, že sledují opravdovou pohádku v přímém přenosu a to je něco jiného, než sledovat herce ze záznamu. Novomanželé byli skuteční, celý obřad byl skutečný.
27. Co dělala šlechta po vyhlášení republiky? Emigrovala?
Naopak, ve většině případů tady zůstala. Dokonce podepsala prohlášení o věrnosti českému státu prezidentu Benešovi. I české šlechta je zde doma, tak kam by šla. Přirozeně tenkrát nemohli tušit, že se stanou předmětem šikany a perzekucí, že jim bude zabavován majetek lidmi, kteří by jej sami nikdy nevybudovali, a že se stanou nechtěnou společenskou skupinou, že nebudou moci studovat apod. Šlechta tedy více emigrovala až za komunismu, přesto jich zde opravdu mnoho zůstalo.
28. A jaká je vlastně česká šlechta? Stýkáte se s nimi?
Jako monarchisté se rádi stýkáme se všemi lidmi, kteří mají stejný cíl, tedy restauraci monarchie, což nemusí být pouze šlechta. Samozřejmě se stýkáme především s těmi šlechtici, kteří jsou naší členové, ale v osobě pana předsedy i spolupořádáme setkání nižší české šlechty, takže i to je příležitost.
29. Scházejí se někde, mají např. nějaké „srazy“?
Kromě regionálních existují i větší setkání, např. v Německu probíhají pravidelně srazy říšské šlechty, tedy suverénních rodů z doby Svaté říše římské. Například druhý syn prince Otty princ Pavel Jiří se tam seznámil se svoji budoucí ženou.
30. Proč je dneska pan kníže Schwarzenberg tolik populární a lidi mu věří?
Protože podvědomě věřit šlechtě je pro nás něco přirozeného. Nesmíme zapomínat, že šlechta měla díky své správcovské roli ve společnosti přehled a možnosti. Lidé jsou zvyklí obrátit se na svého hraběte nebo knížete, když je opravdu velký problém.
31. Poznala bych, že se bavím s hraběnkou?
Myslím, že ano, ale nejspíš proto, že by Vás na ni někdo upozornil dopředu. Těžko se setkáte s příslušníkem vyšší šlechty jen tak na ulici. Pokud ho neznáte, tak ho nepoznáte.
32. Jak se vlastně šlechta rozlišuje; kde začíná a kde končí?
Rozlišujeme nižší a vyšší šlechtu. V našich zemích má nižší šlechta dva stupně
Nižší šlechta. (vzestupně):
1) netitulovaný šlechtic; to je ten, u kterého před „von“ není uveden stav, např. Jan von Werner.
2) rytíř (ovšem neplést s rytířem jako členem rytířského řádu), např. Vojtěch rytíř Král z Dobré Vody
Vyšší šlechta se dělí na tři stupně (vzestupně):
1) baron neboli svobodný pán, např. Karel Hildprandt svobodný pán z Ottenhausenu
2) hrabě, např. Adam hrabě Bubna z Litic
3) Kníže, např. Jan Václav kníže Paar
V Českých zemích známe ještě titul vévody, který chápeme o něco málo výše než knížecí (ale např. v Británii nebo Francii je to mu obráceně).
33. Co mi zaručí, že náš král bude dobrý?
Otázka je, co to znamená dobrý. Co se týče osobnosti, tak to Vám nezaručí nikdo, podobně jako u prezidentů. Naštěstí panovník, který je ke svému úkolu od dětství veden, si je výrazně více vědom své povinnosti a zodpovědnosti. Být dobrým panovníkem pro něho není přetvářka na určité volební období, ale programem pro celý život.
34. Proč mám věřit tomu, že šlechta je dobrá?
Nemusíte, záleží vždy na každé osobnosti. V každé společnosti se najdou lidé poctiví a nepoctiví. Důležité ale je všímat si obecně, jak se šlechta projevuje. Mě například fascinuje jejich nemajetnický vztah k hmotným věcem. Šlechta měla historicky hodně majetku, přesto se však sama chápala spíše jako jeho správce nikoliv vlastník. Když slyšíte příslušníka šlechty hovořit např. o vráceném zámku, stěží tam hledáte nějaké zmínky o tom, že by tento majetek rád nějak „vytěžil“. Zato tam budou vždy poznámky o tom, že je toto třeba zachovat a předat dalším generacím. Jejich pohled je opravdu správcovský. Protože se o svůj majetek starají mnohdy celá staletí, nevnímají ho jako něco, co je třeba rychle zhodnotit nebo prodat. Je to obrovský rozdíl oproti lidem, kteří k majetku přišli rychle a nejsou na něj zvyklí. Šlechta si je vědoma toho, že majetek není stabilní, ale že se v čase mění, různě se zabavuje a vrací nebo nevrací podle aktuálních politických režimů, ale vnitřně na něj nejsou vázáni. Myslím, že v tomto se máme od šlechty co učit.
35. Nedávno jsem někde četla, že většina šlechticů se příliš svým původem v běžném životě nechlubí. Lidé si ale myslí, že se vyvyšují. Dá se nějak vyřešit, abychom šlechtu přijali zpátky a vážili si jí?
Je to logické. Když jsou šlechtici, je to pro ně přirozené, není důvod, aby to dávali speciálně najevo. Naopak – když slyšíte někoho příliš okatě hovořit o svém původu, patrně to bude falešný šlechtic; pravý se opravdu nechlubí, navíc lidé je většinou znají a oni se mezi sebou znají také, takže není ani komu se chlubit. Jako společnost jsme šlechtě hodně ublížili a myslím, že jsme ji ve svých očích stále ještě zcela nerehabilitovali, což je škoda a hluboký nevděk.
36. Proč je lepší moc dědit než být někým zvolen? Proč mám věřit někomu, kdo moc zdědí?
Nedá se říci, že je něco z toho lepší, ale důležité je uvědomit si, kam člověk patří a jaká je jeho role ve společnosti. Jak jsem říkal, volba má své místo, např. na komunální úrovni, v dolní komoře. Spousta věcí se dá rozhodnout prostým hlasováním. Ale pokud má někdo potřebu jinému vládnout, není to úplně normální. Vláda není žádný přepych nebo výhoda, je to spíše poslání a řehole. A když tu máme náš královský rod, který je zde od toho, aby vládnul, není důvodu jim tuto pravomoc brát a dávat jim někomu, kdo panovníka nikdy plnohodnotně nezastoupí.
37. Jak by se jmenovalo české království? A nemohl by nás někdo královsky spolknout?
Patrně Země koruny české, protože nás stát není jen jedna země, ale skládá se ze tří – české království, moravské markrabství a slezské vévodství. Myslím, že jako monarchii nás nikdo polykat nebude, o republiku bych měl a mám jen statisticky mnohem větší strach.
38. Dnešní rodokmeny královských rodin se prolínají napříč celou Evropou. Je Český král jenom český nebo má těch království víc?
Ano, užívám termínu česká nebo naše královská rodina, ale co se nároků týče, skutečně mají naši princové nárok i na další země. Naše dynastie se jmenuje Habsburg-Lothringen a její členové jsou přímým následníky všech trůnů bývalého Rakouska-Uherska. Šikovnou sňatkovou politikou tak získaly pod svou vládu více zemí, a tím, že tyto země byly náhodou geograficky u sebe, mohlo vůbec tzv. „velké“ Rakousko vzniknout. Nám jako Koruně České jde samozřejmě o obnovu království u nás, ale vedeme v patrnosti, že i některé okolní země mají stejné následníky na trůn jako my. Každý člověk, který se v této rodině narodí, je automaticky nejen arcivévodou rakouským, ale také český a uherským princem nebo princeznou, protože všichni členové rodiny jsou potomky všech rakouských, českých i maďarských dynastií. Jak víme, náš původní královský rod Přemyslovců vymřel sice po meči, ale po přeslici pokračuje dále přes Lucemburky a Jagellonce až na dnešní Habsburky. Tato kontinuita je samozřejmě pro následnictví zcela zásadní. Bez ní by se dynastie nemohly vůbec střídat, protože ve skutečnosti není výměna dynastie na trůnu výměnou jednoho celého rodu za druhý, ale pokračování toho původního v případě, kdy už nejsou mužští potomci přes některou z princezen. Habsburkové jsou potomci Přemyslovců, proto také u nás vládli (až do konce monarchie) a mají nárok na český trůn dodnes.
39. A neměl by toho pak následník moc? Kdyby se čistě teoreticky stal králem ve vícero krajinách?
Záleží, jak by se situace řešila. V dřívějších dobách to ani bez techniky nebyl problém. Dnes, kdy podstatnou část administrativy vyřizujeme elektronicky a řízení většího státního celku by tedy mělo být jednodušší, jsem svědky spíše odstředivých tendencí. Každopádně vše je řešitelné. Buď bychom opravdu měly dvě tři země jednoho společného panovníka, což mě osobně by se velmi líbilo, nebo – a to je pravděpodobnější – by se pro každou zemi upřednostnil jiný následník a královský rod by se tak rozdělil na více větví, podle vlády v té které zemi.
40. Šlechtic zná své předky, proč my ostatní známe maximálně jméno svých praprarodičů. Šlechta si vede záznamy celá staletí. Proč oni ano a my ne?
To je otázka na každého z nás. Při troše štěstí se u nás každý člověk může dostat pátráním po předcích 300-400 let nazpátek. Navíc některé z archivů zveřejňují na svých stránkách digitalizované matriky, takže spousta údajů se dá vyhledat z pohodlí domova. Je ale pravda, že vztah ke kontinuitě a příslušnosti k rodu byl v minulosti intenzivnější a srdečnější, zato v době nedávno minulé se to příliš nenosilo.
41. Proč si o šlechtě myslíme, že jsou to arogantní krutovládci?
Nevím, jestli si to myslíme, ale je fakt, že když Vám někdo v dějepise několik generací opakuje zkazky o robotě, právu první noci a obrovském majetku, už si těžko představíte zároveň architekturu, podporu umění, rozvoj vědy a dobrovolné financování vzdělání…
42. Žena našeho krále je královna?
Ano, zejména, když král opravdu vládne.
43. Kdyby čistě hypoteticky vymřela královská rodina. Kdo by pak mohl být král? A pak a pak? A kde to končí? Co o tom rozhoduje?
Všechny královské rody Evropy a podstatná část naší vyšší šlechty jsou potomci Přemyslovců. Můžeme tedy s nadsázkou říci, že teoretické právo na český trůn mají všichni, jen se od sebe vzájemně liší pořadím. Otázka „kde to končí?“ tedy není na místě. Končí to v případě, kdy by opravdu všichni potomci našich panovníků vymřeli, což je velmi nereálné, protože jich je tolik, že je všechny není možné ani přesně spočítat.
44. Je šlechta banda sucharů nebo mezi sebou vtipkují?
Opět záleží na povaze konkrétního člověka. Nedá se říct, že by šlechta obecně měla větší nebo menší smysl pro humor. Nicméně veselé příhody z královského dvora se tu a tam na veřejnosti objeví, např. i na nedávné svatbě prince Williama. Když si jako ženich všiml nervozity svého budoucího tchána během obřadu, tak se k němu naklonil a i s vědomím toho, že událost sleduje třetina planety, mu pošeptal: „A to to měla být taková malá rodinná oslava.“
Vyšlo na: http://www.cilichili.cz/temata/ceske-kralovstvi-trva-139.html
