Zaujalo nás

Thilo Sarazin, německý sociální demokrat spíše konzervativního střihu, údajně v rámci SPD nezbedné dítě. Ve svých knihách analyzuje především situaci v Německu, v poslední pak na cca 500 stranách analyzuje Islám a islamismus; formuluje otázky, jejichž řešení je podle něj nezbytné a musí být rychlé. Nějaká řešení sám také nabízí.

Jeho prvotina, jež u nás vyšla v nakladatelství ACADEMIA v roce 2011 pod názvem „Německo páchá sebevraždu“, byla prvním setkáním s tímto autorem v českém překladu. V Německu Angely Merkelové vyvolala skandál a autora stála vyhazov z  politických funkcí, jež do té doby vykonával, protože zcela nekorektně pojmenoval stav německé společnosti a kritizoval vládu.

Sarazin je ekonom a politik, člověk zjevně mimořádně přesný a věcný. Jeho knihy vždy obsahují analýzy souvislostí s daným tématem, jež jsou doplněny tabulkami a statistikami. Takovým argumentům se jen těžko čelí ideologiemi, pocity, náladami. Pokud Sarazin varuje pře záplavou imigrantů nebo před politickou korektností a dalšími levicovými omyly, činí tak suchými čísly a holými fakty. Ostatně jeho knihy opravdu nejsou lehce čtivé, o to ale plnější faktů.

Článek na zpravodajském Echo24 se věnuje plánům na obnovení pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí, které KČ též výrazně podporuje.

Sotva utichla napjatá diskuze okolo návratu Mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí, znovu se vynořila myšlenka na obnovení pomníku maršála Josefa Václava Radeckého z Radče. Socha českého šlechtice, vítěze v Bitvě národů u Lipska, stála do roku 1921 na Malostranském náměstí a s jeho místem se počítá i po plánované rekonstrukci celého prostoru. Podle architekta a předsedy spolku Jana Bárty se spuštění kampaně plánuje na duben. Očekává však, že podobně jako u diskuze o návratu Mariánského sloupu se zvedne velká vlna nevole některých kritiků.

Na Deníku N vyšel velmi obsáhlý článek od Dany Schmidt o monarchii. Text se věnuje jedinečné popularitě současných monarchií a zmiňuje také mnoho předností monarchie před republikou.

Celý text je dostupný pouze pro předplatitele Deníku N, zmiňme však alespoň některé zajímavé pasáže. Článek připomíná, že výrazná většina obyvatel evropských monarchií je pro jejich zachování. Jako důvody obliby monarchie se uvádí, že symbolizuje historickou kontinuitu, tradice a pocit národní jednoty. Přestože královské rodiny občas čelí skandálům kolem některých svých členů, jejich překonání zpravidla jejich popularitu jen upevní.

V posledních týdnech vychází v českých médiích slušný počet článků věnujících se monarchii. Jeden z nich vyšel také na Blesk.cz a přináší přehled všech evropských monarchií včetně jejich charakteristiky a zajímavostí.

Připomíná tak běžnému čtenáři, že monarchie není nic co by patřilo minulosti, ba ani pouhá svérázná zvláštnost Velké Británie. Naopak, monarchie představují nezanedbatelný počet evropských států, které zároveň patří mezi ty nejvyspělejší a nejstabilnější.

Řada lidí má monarchie spojené především se středověkem a dnes království považují především za výsadu Velké Británie. Jenže v Evropě přitom stále můžeme najít dvanáct monarchií, z toho sedm království. Řada evropských monarchií má i své zvláštnosti, ať už v ní kromě monarchy vládne šest různých parlamentů, nebo má země naopak nejvyšší monarchy hned dva. A kdo by si myslel, že alespoň absolutní monarchie jsou věcí minulosti, spletl by se, protože i takovou monarchii v Evropě stále najdeme.

Celý článek: Královna Alžběta II. není jediná: V Evropě je hned sedm království. Nechybí ani absolutní monarchie

Na webu info.cz vyšel zajímavý komentář Martina Kováře, který výstižně shrhuje význam britské monarchie zosobněné královnou Alžbětou II. a důvody její trvalé popularity. Mimo jiné tak dobře vystihuje přesně to, co nám zde dnes chybí.

Funkcí, jež královna Alžběta II. v dnešní Velké Británii zastává, je hned několik. V první řadě je formální hlavou státu, což platí nejen o Spojeném království, nýbrž i o dalších šestnácti nezávislých zemích (včetně Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Jamajky či Baham). Kromě toho stojí v čele anglikánské církve. (...) Stejně důležité jako tyto funkce, úřady a z nich vyplývající povinnosti je již výše naznačený, nepopiratelný fakt, že se Alžběta II. těší mimořádné úctě a – nijak nepřeháním – lásce ze strany většiny obyvatel Británie. K důvodům, kterých je celá řada, patří nejen to, že i ve vysokém věku s obdivuhodnou důstojností zvládá všechno, co souvisí s jejím postavením. Jde rovněž o to, že se v posledních letech stala jakousi „starostlivou matkou národa“, mající pochopení jak pro bohaté metrosexuály z londýnského West Endu, tak pro udřené dělníky z East Endu, pro středostavovské Brity žijící na předměstích metropole, stejně jako pro obyvatele všech dalších částí země.

(...)

  • 1