Zaujalo nás

Je pravdou, že když je skutečnost až příliš velká na to, aby ji historie byla schopna pojmout, tak přesáhne faktografii a nalezne vyjádření v pověsti. Nebo možná je to spíše situace, kdy tato skutečnost je v jistém smyslu až příliš silná, tak silná, že přesáhne rámec obyčejných věcí; a tedy také může být zaznamenána pouze skrze věci neobyčejné, jako jsou pohádky a rytířské příběhy. Všichni měli pocit, že pouhá fakta, jako například že jeden Carolus nebo Karel v určitých datech žil a zemřel, měl palác v Aix a bojoval v takových a takových taženích proti Sasům nebo Saracénům, by postihovalo skutečnost zcela nedostatečně.

V časopise Reflex vyšel obsáhlý článek o zajímavém trendu posledních let, rostoucí pozitivní vztah k rodu Habsburků a monarchii, projevující se obnovováním a zřizováním pomníků a uměleckých děl ve veřejném prostoru.

Na pohled to vypadá jako pečlivě naplánovaný sled událostí. Ve skutečnosti nemají mnoho společného, kromě jediného – směřují k faktické rehabilitaci úlohy Habsburků v českých dějinách. Respektive k jejich přijetí do českých dějin, jež je prvním předpokladem, aby byla jejich vláda vůbec kriticky zkoumána a hodnocena.

Ve slovenském konzervativním deníku Postoj vyšel komentář politologa a publicisty Romana Jocha, který si klade zásadní otázku: Měli jsme rozbít monarchii?

Uveďme teda argument najskôr pre jej zachovanie a potom pre to, čo urobili Masaryk a Štefánik.

Najsilnejším argumentom pre zachovanie monarchie je fakt, že jej rozbitie viedlo k rozdrobeniu priestoru medzi Nemeckom a Ruskom; k vytvoreniu malých národných štátov, ktoré sa vzájomne nenávideli.

Keď sa mladá cisárovná Zita dozvedela, že verdiktom dohodových mocností (Entente) je zánik monarchie, povedala: „Neverím, že to je v záujme Francúzska.“ Nebola žiadnym geniálnym geopolitickým stratégom, ale uvedomila si, že vytvorenie mocenského vákua na východ od Nemecka bude znamenať jeho relatívne posilnenie, aj keď vo vojne prehralo. Bude na tom fakticky lepšie než formálny víťaz Francúzsko. A tiež predpovedala, že priestor na východ od Nemecka ovládne buď Nemecko, alebo Rusko. Následne sa stalo oboje; postupne nás ovládli a okupovali nacistická Tretia ríša a komunistický Sovietsky zväz. Pohrávali sa, hrali sa s nami Stredoeurópanmi (ako sa pedofil „hrá“ s malým dievčatkom) ako s bezbrannou obeťou. (...)

Aký je najsilnejší protiargument na strane Masaryka a Štefánika? Prostý: nenásilné udržanie monarchie v roku 1918 už nebolo realistické. Medzi jednotlivými národmi bola až taká nenávisť, že v spoločnom štáte by už nemohli žiť, bolo by ich možné pokope udržať len despotickou mocou. A cisár Karol bol svätec, nie tyran. Tyrania by však bolo to, čo by bolo potrebné niekoľko rokov, kým by vo vhodnom čase nastala demokratizácia a federalizácia...

(...) Týmto hrozbám sme my Stredoeurópania najúčinnejšie schopní čeliť spoločnými silami. Latinsky: viribus unitis. A všetci vieme (a ak to neviete, rýchlo si to zistite na internete), čím mottom bolo viribus unitis. Ktorej dynastie. Masaryk a Štefánik mali veľké šťastie, že som v roku 1918 nežil. Keby som žil, odporučil by som cisárovi Karolovi oveľa tvrdší postoj voči zradcom a separatistom. Ale on bol svätec. Čo ja nie som. Takže on by ma neposlúchol.

Celý text si můžete přečíst na webu Postoj.sk Pohľad zvonka / Mali sme rozbiť monarchiu?

Enrico Fratangelo, starosta Castellino del Biferno v Mulise, není legitimista. Působí jako loajální státní úředník Italské republiky a jak říká, "zpíval jsem hymnu Itálie z plna hrdla.". Ale v posledních několika měsících, kvůli pandemii coronaviru a následné krizi, Fratangelo začal praktikovat to, co by se dalo nazvat nazvat místní legitimistickou politikou. Začal tisknout peníze zvané ducati, nesoucí erb Království obojí Sicílií, obrazy Panny Marie nebo Svatých, a nesoucí nápis:

"Vzkvétající a mírumilovná komunita Neapolského království, hrabství Molise, země pracujících a vlastenců s názvem Brigandé. Od roku 1861, země nezaměstnanosti a emigrace."

Historik a novinář Jan Urban se v komentáři pro zpravodajský server Hlídací pes zamýšlí nad tím, co se vlastně připomíná 28. října a jestli je vznik Československa skutečně důvodem k oslavám.

Zpochybňuje zažité mýty a nekritický obdiv k některým postavám československé historie, především prezidentům, jenž v české společnosti dodnes přetrvává.

Nádherný „obrozenecký“ sen, samostatná republika, neměl v době rozvrácených národnostních vztahů ve střední Evropě šanci. Ve chvíli zhroucení rakousko-uherského soustátí se hnací silou stala nezodpovědná touha části české elity domoci se pod jakýmkoliv jménem statutu vládnoucího „národa“ nad co největším územím. Více než poloviny jinojazyčného obyvatelstva nového státu se tato česká elita na nic neptala. U vědomí svého „civilizačního“ náskoku byla elita rozhodnuta přinášet pokrok Slovensku, Slezsku a Podkarpatské Rusi doslova za každou cenu – a k tomu si podrobit i nesouhlasící české Němce a slovenské Maďary – i za cenu násilí.

  • 1