Zaujalo nás

V časopise Reflex vyšel obsáhlý článek o zajímavém trendu posledních let, rostoucí pozitivní vztah k rodu Habsburků a monarchii, projevující se obnovováním a zřizováním pomníků a uměleckých děl ve veřejném prostoru.

Na pohled to vypadá jako pečlivě naplánovaný sled událostí. Ve skutečnosti nemají mnoho společného, kromě jediného – směřují k faktické rehabilitaci úlohy Habsburků v českých dějinách. Respektive k jejich přijetí do českých dějin, jež je prvním předpokladem, aby byla jejich vláda vůbec kriticky zkoumána a hodnocena.

Ve slovenském konzervativním deníku Postoj vyšel komentář politologa a publicisty Romana Jocha, který si klade zásadní otázku: Měli jsme rozbít monarchii?

Uveďme teda argument najskôr pre jej zachovanie a potom pre to, čo urobili Masaryk a Štefánik.

Najsilnejším argumentom pre zachovanie monarchie je fakt, že jej rozbitie viedlo k rozdrobeniu priestoru medzi Nemeckom a Ruskom; k vytvoreniu malých národných štátov, ktoré sa vzájomne nenávideli.

Keď sa mladá cisárovná Zita dozvedela, že verdiktom dohodových mocností (Entente) je zánik monarchie, povedala: „Neverím, že to je v záujme Francúzska.“ Nebola žiadnym geniálnym geopolitickým stratégom, ale uvedomila si, že vytvorenie mocenského vákua na východ od Nemecka bude znamenať jeho relatívne posilnenie, aj keď vo vojne prehralo. Bude na tom fakticky lepšie než formálny víťaz Francúzsko. A tiež predpovedala, že priestor na východ od Nemecka ovládne buď Nemecko, alebo Rusko. Následne sa stalo oboje; postupne nás ovládli a okupovali nacistická Tretia ríša a komunistický Sovietsky zväz. Pohrávali sa, hrali sa s nami Stredoeurópanmi (ako sa pedofil „hrá“ s malým dievčatkom) ako s bezbrannou obeťou. (...)

Aký je najsilnejší protiargument na strane Masaryka a Štefánika? Prostý: nenásilné udržanie monarchie v roku 1918 už nebolo realistické. Medzi jednotlivými národmi bola až taká nenávisť, že v spoločnom štáte by už nemohli žiť, bolo by ich možné pokope udržať len despotickou mocou. A cisár Karol bol svätec, nie tyran. Tyrania by však bolo to, čo by bolo potrebné niekoľko rokov, kým by vo vhodnom čase nastala demokratizácia a federalizácia...

(...) Týmto hrozbám sme my Stredoeurópania najúčinnejšie schopní čeliť spoločnými silami. Latinsky: viribus unitis. A všetci vieme (a ak to neviete, rýchlo si to zistite na internete), čím mottom bolo viribus unitis. Ktorej dynastie. Masaryk a Štefánik mali veľké šťastie, že som v roku 1918 nežil. Keby som žil, odporučil by som cisárovi Karolovi oveľa tvrdší postoj voči zradcom a separatistom. Ale on bol svätec. Čo ja nie som. Takže on by ma neposlúchol.

Celý text si můžete přečíst na webu Postoj.sk Pohľad zvonka / Mali sme rozbiť monarchiu?

Enrico Fratangelo, starosta Castellino del Biferno v Mulise, není legitimista. Působí jako loajální státní úředník Italské republiky a jak říká, "zpíval jsem hymnu Itálie z plna hrdla.". Ale v posledních několika měsících, kvůli pandemii coronaviru a následné krizi, Fratangelo začal praktikovat to, co by se dalo nazvat nazvat místní legitimistickou politikou. Začal tisknout peníze zvané ducati, nesoucí erb Království obojí Sicílií, obrazy Panny Marie nebo Svatých, a nesoucí nápis:

"Vzkvétající a mírumilovná komunita Neapolského království, hrabství Molise, země pracujících a vlastenců s názvem Brigandé. Od roku 1861, země nezaměstnanosti a emigrace."

Historik a novinář Jan Urban se v komentáři pro zpravodajský server Hlídací pes zamýšlí nad tím, co se vlastně připomíná 28. října a jestli je vznik Československa skutečně důvodem k oslavám.

Zpochybňuje zažité mýty a nekritický obdiv k některým postavám československé historie, především prezidentům, jenž v české společnosti dodnes přetrvává.

Nádherný „obrozenecký“ sen, samostatná republika, neměl v době rozvrácených národnostních vztahů ve střední Evropě šanci. Ve chvíli zhroucení rakousko-uherského soustátí se hnací silou stala nezodpovědná touha části české elity domoci se pod jakýmkoliv jménem statutu vládnoucího „národa“ nad co největším územím. Více než poloviny jinojazyčného obyvatelstva nového státu se tato česká elita na nic neptala. U vědomí svého „civilizačního“ náskoku byla elita rozhodnuta přinášet pokrok Slovensku, Slezsku a Podkarpatské Rusi doslova za každou cenu – a k tomu si podrobit i nesouhlasící české Němce a slovenské Maďary – i za cenu násilí.

Starostovi Prahy 3 byla předána petice občanů, žádající přejmenování Koněvovy ulice jménem české královny Marie Terezie, kterou podepsalo už přes 1200 lidí.

Za sepsáním petice je podle jejích autorů hlavně to, jaké reakce ze strany Ruska vyvolalo odstranění sochy maršála Koněva v Praze 6.

Starosta Jiří Ptáček o tom napsal na svém Twitteru: „Dnes mě na radnici trochu přepadli Jaroslav Novák, Děpold Czernin a Adam Komers. Přinesli mi ‚Petici za přejmenování pražské Koněvovy ulice jménem Marie Terezie‘. Myšlenka na přejmenování Koněvky je stará přinejmenším třicet let. Nejčastěji padají návrhy na Hartigovu či navrácení původního názvu Poděbradova. A samozřejmě hodně lidí by už ponechalo původní název. Ale návrh na ulici Marie Terezie jsem poprvé slyšel až od těchto pánů. Každopádně petici na internetu podepsalo 1060 signatářů a řada z nich k podpisu připojila celkem obsáhlé vyjádření.“

Naše strana tuto občanskou iniciativu jednoznačně podporuje. Postoj Koruny České k osobnosti maršála Koněva a jeho pomníku je dlouhodobě jasný a připomínka českých panovníků si zaslouží ve veřejném prostoru větší přítomnost, abychom aspoň částečně napravili republikánské obrazoborectví z doby vzniku Československa. Ostatně připomenutí Marie Terezie jako velké osobnosti naší historie jsme podpořili mimo jiné otevřeným dopisem v únoru 2019 v souvislosti s jejím chystaným pražským pomníkem.

  • 1