Názory a články

Zveřejňování názorů různých Místních společností, platforem i jednotlivých členů KČ v rubrice Úvahy a články jsou výrazem naší vnitrostranické demokracie a svobodné diskuse. Pokud zmíněné Místní společnosti, platformy a jednotlivci požádajíí Předsednictvo KČ a její statutární orgány, může takový text být schválen jako oficiální stanovisko strany.

Oficiální stanoviska Koruny České a jejích statutárních orgánů najdete v rubrice Tisková prohlášení.

Častou námitkou odpůrců monarchie je to, že panovník může být duševně nezpůsobilý a oblíbeným příkladem je Ferdinand V. Dobrotivý. Petr Placák, spisovatel, monarchista a zakladatel Koruny České ve svém článku nabitém fakty výstižně ukázal, že srovnáme-li tohoto posledního korunovaného českého krále třeba s naším současným prezidentem, vyychází z toho panovník velmi dobře, zatímco pro prezidenta to právě lichotivé vysvědčení není.

Na facebookové stránce Návrat krále nedávno připomněli osobnost posledního českého korunovaného krále Ferdinanda V. s otázkou, zda by nebylo od věci jeho památku v Praze připomenout pomníkem. Pod článkem se sešla řada reakcí včetně těch, že Ferdinand byl retardovaný, více méně neškodný blázen – argumenty, co vše uměl, ovládal a dokázal, nepomohly. Prostě blázen a hotovo.

Bílá Hora aneb tři sta let jsme pod Habsburky úpěli, ovšem toto klišé se už dávno mezi moderními historiky nenosí. Slyšel jsem názor, že vlastně léta 1620 – 1781 snesou srovnání s komunistickou diktaturou po roce 1948. Jistě, základní shodný znak se dá na první pohled najít, a tím je nadvláda jedné ideologie, která krutě potlačovala ty, jež se jí nechtěli přizpůsobit. Je proto směšné a pokrytecké, když komunisté kritizují rekatolizaci a sami si počínali často ještě hůř.

Abychom žili důstojný život ve snesitelném světě, museli bychom se rozhodovat jako svobodné bytosti. Zdá se, že právě to ale překvapivě mnoho lidí nechce, jakkoliv se o svobodě stále mluví a křičí. Jenže se mluví a křičí o docela jiné svobodě, o té institucionální, legální, povolené a zajištěné. To ale svoboda není.

Abychom byli svobodní, museli bychom si ujasnit, co svoboda je. Museli bychom si svobodu přestat plést například s nezávislostí, se systémem nebo se svévolí.

Po stržení sochy Koněva, obnovení mariánského sloupu a vztyčení pomníku panovnice Marie Terezie přichází na řadu další velikán české historie – maršál Josef Václav Radecký z Radče. Muž, který neudělal nic špatně, přesto se k němu Češi nehlásí. V širším smyslu jde o vyrovnání se s vlastní historií a evropským kontextem.

Před 102 lety, 14. listopadu 1918 revoluční národní shromáždění bez hlasování prohlásilo, že československý stát je republikou, Habsbursko-Lotrinská dynastie je zbavena trůnu, Tomáš Garrigue Masaryk byl aklamací zvolen prvním československým prezidentem. Český národ ani politici té doby přitom z velké většiny republikánsky nesmýšleli.

Zajímavým dokladem o tom je text spisovatele Ferdinanda Peroutky, jednoho z nejvýznamnějších novinářů první republiky blízkého T. G. Masarykovi, který v knize Budování státu líčí, že o republikánské formě státu se ve skutečnosti rozhodlo na setkání představitelů domácího a zahraničního odboje 28. října 1918 v Ženevě, pod tlakem republikanismu T. G. Masaryka a československých legií. Čeští a slovenští politici, jimž šlo hlavně o samostatný stát a byli připraveni na zachování přirozeného státního zřízení Československa coby monarchie, byli už postaveni před hotovou věc – „Stát bude republikou“.

V neděli 8. listopadu si připomínáme 400. výročí od bitvy na Bílé Hoře. Obávám se takového toho pseudovlasteneckého úpění, jak chudáci Češi byli poraženi a čekalo nás 300 let „krutého temna.“

Nic není vzdálenější pravdě a národní katastrofa jaksi nenastala. To jsou jenom hloupé a překonané předsudky.

V žádném případě nejde tento konflikt zjednodušovat na střet katolíků s protestanty a ani Čechů s Němci. Na straně Stavů působili mezi klíčovými vojevůdci hlavně Němci, hrabata Jindřich Matyáš Thurn, Bedřich Hohenlohe a Jáchym Ondřej Šlik. Naopak císařské barvy hájili v bojích s povstalci Češi Albrecht z Valdštejna a Heřman Černín z Chudenic. Významnou pomoc poskytl vzbouřeným Stavům savojský vévoda katolík Karel Emanuel, který pro ně najal a zaplatil vojsko vedené hrabětem Petrem Arnoštem z Mansfeldu. Naproti tomu saský luteránský kurfiřt Jan Jiří I. se zapojil do války na straně císaře Ferdinanda II., kterému pomohl zpacifikovat Horní a Dolní Lužici, jež získal nejdříve do zástavy a v roce 1635 definitivně do saského vlastnictví. Proti stavovské vzpouře se postavil i významný moravský šlechtic a člen Jednoty bratrské Karel Starší ze Žerotína.

Bělohorský souboj, který ukončil více než dvouletou stavovskou rebelii, byl především střetnutím o politické zřízení v Zemích koruny české. Mezi koncepcí stavovského státu prosazovaného povstalci, ve kterém skutečnou moc v zemi drží šlechta a měšťané královských měst a panovník má omezené pravomoci, a absolutistickou monarchii, v níž král rozhoduje o všem. Jejími stoupenci byli Habsburkové a jejich příznivci a ti také zvítězili.

Je konečně načase se vypořádat se smyšlenou konstrukcí českých a moravských dějin, kterou prosazovali František Palacký a Tomáš Garrigue Masaryk. Oba tito pánové považovali za nejslavnější období českých dějin husitství a reformaci, na něž navazovalo o sto padesát let později národní obrození a doba pobělohorská byla érou úpadku, což neodpovídá pravdě. Tento výmysl již přesvědčivě vyvrátili skvělí historici jako Václav Vladivoj Tomek a Josef Pekař.

Svatováclavská kaple

28. října tradičně slavíme státní svátek, prezident uděluje řády a vyznamenání, v celé zemi se konají oslavy. Letos, vzhledem ke omezením v důsledku covidu-19 budou oslavy minimální. Je ale čas, zamyslet se nad tím, co se 28. října 1918 vlastně stalo a co to pro náš stát znamená.

28. říjen 1918 byl dnem, kdy Národní výbor československý vyhlásil nezávislý stát Československý s tím, že o jeho formě rozhodne budoucí národní shromáždění. Nedošlo tedy k vyhlášení republiky, ale pouze Československa, tedy spojení českých zení a Slovenska v jednom, nezávislém státě, který ale již dnes neexistuje.

Co ale znamená 28. říjen pro současný český stát? Ten samozřejmě nevznikl 28. října 1918, ale někdy v 9. či 10. stol., za vlády knížete Bořivoje, jeho synů a sv. Václava. Česká státnost je více než 1000 let spojena se sv. Václavem, patronem země a národa. Český národ je nazýván národem sv. Václava, český stát je nazývám ZEMĚMI KORUNY ČESKÉ, koruny sv. Václava. To v současnosti dobře vystihuje další svátek, Den české státnosti 28. září, na výroční den vraždy knížete sv. Václava. Proto jsou každého 28. dne v měsíci konány ve Svatováclavské kapli katedrály sv. Víta v Praze modlitby za český národ.

Letos 3. listopadu by měly v USA proběhnout prezidentské volby, ze kterých vzejde nový či staronový prezident Spojený států amerických, jež se ujme svého úřadu podle plánu 20. ledna 2021. Přestože jsou tyto volby zajímavé především pro obyvatele USA, nemělo by zůstat zcela bez povšimnutí, že mnoho amerických prezidentů se může pochlubit královským původem, resp. že mezi některé předky některých amerických prezidentů patří také panovníci různých evropských zemí.

Za tímto faktem stojí zejména vysoká kvalita matričních záznamů především na straně Velké Británie, z níž mnoho evropských přistěhovalců do USA přišlo, ale také vysoký zájem Američanů o rodinnou genealogii, odvozující svůj původ právě od pečlivě vedených seznamů imigrantů. Díky vyšší historické prostupnosti mezi britskou šlechtou a nešlechtici pak došlo k tomu, že mnoho obyvatel hledajících své štěstí v Novém světě bylo prokazatelně potomky různých panovnických rodů, zejména anglických a skotských králů, byť třeba vzdáleně.

Každá politická strana usiluje o 100 % hlasů voličů, a tím i o veškerou dostupnou moc. Toto je základem politického boje v tom, čemu jsme si zvykli říkat demokracie. Každá politická strana je tedy motivována vůlí k totalitarismu, což je paradoxem demokracie.

Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří Koruna Česká, která politicky usiluje o totéž, ale nikoliv pro sebe, nýbrž ve prospěch legitimního panovníka. Takže neusiluje o totéž.

Dokonce ani lidovci nedobývají moc pro Hospodina a teokracii, ale pro sebe.

Zelení nedobývají moc pro matku Gaiu, ale pro sebe. A kdyby to šlo, tak všechnu.

Rovnováhu a kontrolu moci má v demokracii představovat opozice. Ideálním stavem (dle demokratických tradic Západu) je, aby vítěz voleb dostal 51 % hlasů a opozice 49 % hlasů. Pokud dá vítězná koalice dohromady nad 60 % hlasů, měl by to být důvod k poplachu, a mnohde skutečně je. Ve skutečnosti se ale ve střední Evropě a zvláště v Čechách děje něco docela jiného.

Moje babička při podobných příležitostech říkávala - Jména hloupejch na všech sloupech.

Babička ale byla ateistka, prostá a skromná proletářka, která se starala o rodinu a celý život prožila v uzavřené lokalitě dělnické čtvrti mezi přáteli své prvorepublikové generace. Z publicity měla upřímný děs a nedůvěřovala lidem, kteří chtěli být vidět a slyšet.

Když si sáhnu do svědomí, co jsem vlastně pro Mariánský sloup udělal já? Napsal jsem pár článků a proslovů, občas jsem se za to pomodlil, toť vše. Netesal jsem, nehádal se s úředníky, o finanční stránce nemluvě. Ke sloupu jsem se dostal jako nadšený monarchista k tématu, které mi umožnilo trochu rozbít všeobecné porevoluční glorifikování vzniku samostatného státu a republiky v roce 1918. Teprve později mi došlo, že je to opravdu politicky neutrální katolické téma, a že křesťanská rovina celé věci je mnohem důležitější, než ta monarchisticko - politická. Teprve nedávno mi došlo, že tu působí Duch svatý, že se opravdu děje cosi, co je politicky naprosto nepravděpodobné, co se začíná podobat zázraku.

  • 1