Názory a články

Zveřejňování názorů různých Místních společností, platforem i jednotlivých členů KČ v rubrice Úvahy a články jsou výrazem naší vnitrostranické demokracie a svobodné diskuse. Pokud zmíněné Místní společnosti, platformy a jednotlivci požádajíí Předsednictvo KČ a její statutární orgány, může takový text být schválen jako oficiální stanovisko strany.

Oficiální stanoviska Koruny České a jejích statutárních orgánů najdete v rubrice Tisková prohlášení.

U jednoho nedobrovolného „pohovoru“ v dobách komunistické republiky mi fízl, takový ten „hodný“, co lidem vykal, povídá – a jak si to vlastně s tou monarchií představujete? Opáčil jsem, že monarchie je stát, kde mají lidé královské platy. Tím byla celá věc odbyta. Na další otázky už nedošlo – na uvedené i jiné téma. Tak jen krátce o tom, co jsem onehdy estébákům smlčel.

Odjakživa mě rozčilovalo, že tuzemská opozice i exil čerpaly legitimitu odporu proti komunistickému útoku na češství, respektive lidství, z první republiky, odvolávajíce se na prvního čs. prezidenta T. G. Masaryka, jako kdyby předtím nic nebylo, a ti nalevo viděli věci ještě více placatěji – z horizontu Pražského jara roku 1968.

Jak liberálové, tak (post)marxisté přitom často vycházeli z „malých“ českých dějin, které byly okleštěné o církev, šlechtu, české Němce… Opírajíce se o romantickou národoveckou historiografii, publicistiku či beletrii představili český národ jako opatrné maloměstsky založené plebejství, vymezené sociálně a jazykově, které si nedostatek sil a sebevědomí nahrazovalo národním sentimentem.

Proti této malé, či minimální variantě češství stála varianta velká – tedy národa jako souhrnu lidí, kteří po staletí vytvářeli či spoluvytvářeli ráz českých zemí a její společnosti. Československá republika se prohlásila za stát národa československého. Naproti tomu Koruna byla od středověku a konce náboženských válek nadosobní a nadkonfesijní princip, ke kterému se hlásila jak strana pod jednou, tak i podobojí, Češi i čeští Němci, pobělohorští protestanští exulanti, stejně jako čeští barokní vlastenci, zemská šlechta, stejně jako sedláci, nebo v 19. století dělníci – kolik je v českých zemích hostinců U Koruny české a na kolika měšťanských domech je vyvedena svatováclavská koruna.

Mnozí monarchisté trpí představou, že stačí jen málo, totiž vyměnit funkci voleného prezidenta za nevoleného dědičného panovníka.

V podstatě si ponechat republiku tak, jak je, a jen přeinstalovat hlavu, symbol, všude naplácat orly, lvy a korunky. Šlehačkový dort západní demokracie polít novou polevou a jako třešničku nahoru postavit trůn. Jinými slovy, nepřijít o ideální model západní demokracie (za to jsme celý život bojovali) a jako bonus si k němu přibalit krále.

Jenže to byla právě ona západní kšeftařská a měšťanská demokracie, co demontovalo středoevropské monarchie. Opravdu si někdo myslí, že oligarchové, velkobankéři a mocenské korporace připustí, aby byl král něčím víc, než jen marketingovým logem na novém kšeftu? Asi tak, jako plechovka s rybičkami Franz Josef.

Jedním z hostů generálního sněmu KČ byl také senátor Lumír Aschenbrenner, který vystoupiljako zástupce ODS a zároveň jako náš koaliční senátor.

Hostem na našem sněmu byl také čerstvě zvolený 1. místopředseda TOP 09 Tomáš hrabě Czernin. Ocenili jsme, že jeho projev nebyl jen formální zdravicí, ale přinesl řadu námětů, které inspirují k dalšímu přemýšlení a rozvíjení.

Dějiny se prý opakují jako fraška. Letošní opakovaná snaha dostat na Letenskou pláň statisíce demonstrantů proti premiérství Andreje Babiše na tuto roli dost aspiruje.

Skutečně, mnoho lidí by rádo zažilo to ovanutí velkými dějinami, to dojemné kolektivní rozhodnutí postavit se proti zlu. Zlo bylo jasně identifikováno, je jím Babiš a Zeman.

Netvrdím, že tito dva muži nemají ocas a kopyto, ale zdaleka nejsou sami a situace je jiná. V roce 1989 byly demonstrace jedinou možností (kromě občanské války), jak se  komunistům postavit. Ve volbách s jednou kandidátkou NF to nešlo, a moc na lid posílala policajty, aby ho mlátili. Moc, proti které se demonstrovalo nenásilně, měla  prokazatelně po desítky let na rukou krev. Šlo o evidentní zločince a evidentní zvrhlost.

Ovšem Andrej Babiš byl zvolen v regulérních demokratických volbách, a jeho premiérství je výrazem vůle podstatné části obyvatel země. Demonstrace proti němu nejsou  výkřikem zoufalých mlácených a perzekuovaných lidí, jsou jen ukázkou vrcholného umění jistých PR umělců internetové generace, jak dostat do ulic velké davy, jak ventilovat nespokojenost s kde čím a zaměřit energii nespokojenosti na jeden bod.

Na XXVIII. generálním sněmu Koruny České byli mezi zahraničními hosty již tradičně také zástupci Schwarz-Gelbe Allianz, naší spřátelené monarchistické organizace z Rakouska.

Dobrý den dámy a pánové,

já moc děkuji za pozvání na sněm Vaší strany, se kterou nás pojí již několik let příjemné spolupráce a ostatně i řada dobrých a milých osobních vztahů. Jestli dovolíte, já bych začal osobní vzpomínkou na dobu před třiceti lety. Byl to čtvrtek a na Václavském náměstí podruhé promluvil Václav Havel k zaplněnému náměstí, v ČKD dělníci vypískali Miroslava Štěpána a všechno vypadalo, že je na dobré cestě. Ale zdaleka ještě nebylo jasno, ostatně ještě den předtím jsme dostali bití, když jsme se pokusili přejít přes most a chtěli demonstrovat až na Hrad. Co ale bylo jasné, jak v tom týdnu, tak i u těch předchozích demonstrací v lednu, říjnu, srpnu, co vlastně ty demonstrace chtějí. Všichni jsme tenkrát měli jasno v tom, že se chceme začít přibližovat Západu, a to ať už ve smyslu ekonomického růstu nebo ve smyslu výběru v obchodech nebo v tom, že chceme dýchat čistý vzduch, pít čistou vodu, anebo v tom, že se nechceme stydět za představitele, kteří tuto zemi reprezentují.

Maria byla prostá a chudá dívka z nejzazšího kouta velké evropské Římské říše. Měla snoubence Josefa a měla s ním před svatbou, což se dalo považovat za velké štěstí. V té době a končině by totiž jako samotná žena moc možností neměla. Nemohla by se sama uživit, mít majetek, byla by sociálně naprosto vyloučená, byla by bez ochrany a kdokoliv by si k ní mohl cokoliv dovolit. Jako svobodná by byla považována za prostitutku a kdyby se jí ještě například narodilo nemanželské dítě, nikdo by si ji již nevzal za ženu.

Marii se stalo něco zvláštního. Zjevil se jí anděl a řekl, že byla vybrána samotným Bohem k tomu, aby porodila Božího syna, který v ní bude počat. Anděl nic nepřikazoval, čekal na souhlas a Marie mohla odmítnout. S Josefem ještě nespala, to se před svatbou nesmělo. Když bude těhotná, Josef ji nejspíš bude považovat za cizoložnici. Odmítne si ji vzít a vzhledem k závazku zasnoubení by mohl vyvolat i její ukamenování. Vlastní otec se jí zřekne. I když to dopadne dobře, zůstane s dítětem sama a nejspíš zemře hlady. Z hlediska Marie vypadal andělův požadavek jako polibek smrti. Bůh nic nesliboval, nedával žádné záruky do budoucnosti.

17. listopadu jsem byl v práci. Opila se tam jedna z uklízeček. Neohrabaně směšně tančila po chodbách, vykřikovala a mumlala, zklamaná, že nikdo netančí s ní. Tančila na hudbu, kterou slyšela jen ona sama z mušličky ve svém uchu. Paní dávno za zenitem své kdysi dívčí krásy. Když jí seřvali a vykázali, seděla před domem, plakala a říkala mi, že musí pít, protože se cítí skřípnutá životem, protože sice netrpí nouzí, ale je nikdo, pro nikoho nic neznamená, cítí se nevýznamná a zbytečná, jako by nikdy nebyla.

- Jak se můžete cítit nevýznamná? Podivil jsem se. – Miluje vás sám Bůh (kdyby vás nemiloval, neexistovala byste). Pro samotného Stvořitele světa, všemocnou a vševědoucí entitu a bytost jste tím nejdůležitejším tvorem. Když s Ním budete chtít mluvit, nemusíte čekat nikde ve frontě a dávat si žádosti o audienci. Můžete hned teď, kdykoliv, a on naslouchá, čeká na svolení jednat.

Poulila na mne žabí oči a skoro vystřízlivěla. Nejspíš si myslela, že si z ní dělám legraci, protože já, spisovatel přece jsem proti ní významný a nemohu pochopit její frustraci.

Večer jsem v televizi viděl desetitisícové davy na Národní třídě. Hodně mladých lidí, kteří tenkrát ještě nebyli na světě. Žádné bludičky přisáté k displayům mobilních telefonů, žádná sluchátka na uších. Lidé, kteří přišli s nějakým očekáváním, přišli něco hledat a přišli s otevřenýma očima i ušima, aby slyšeli a viděli, kdyby se to ukázalo či ozvalo. Nevěděli, co vlastně hledají a čekají. Možná přišli hledat svůj boj, svou službu, která by jejich životům konečně dala smysl a jejich prázdnotě obsah.

Vy to víte, věrní, že ze všech vášní ta nejčarovnější je naděje.

Jacques-Bénigne Bossuet

Letos slavíme přesně 30 let ode dne, kdy se komunistický režim i v naší zemi začal hroutit. Systém, který jí přinesl nepopsatelné utrpení, ztrátu tolika nadějí, svobody i zdravého rozumu, konečně dospěl na konec své čtyřicet let dlouhé existence, která tak byla právě o čtyřicet let delší, než měla.

Jistě, mohli bychom mnoho mluvit o tom, co bylo špatně. Skartace dokumentů StB, kupónová privatizace, aféra Bamberk, opoziční smlouva a mnoho a mnoho dalšího... Nyní se díváme do minulosti s odstupem oněch třiceti let a víme, že mnoho, co se udělalo, se mělo udělat jinak, nebo raději vůbec ne. A naopak mnohé, co mohlo být dobré a prospěšné, se neudělalo. Obnovou zemského zřízení počínaje a restaurací monarchie konče.

Mohli bychom se mnohem víc zabývat i tím, že teď, po třiceti letech, opět vylézají na světlo přízraky doby minulé a znovu získávají moc.

Ale to není nyní to hlavní. Podstatné je, že 17. listopadu 1989 se režim ve své poslední křeči střetl s nadějí tisíců lidí, a v tomto střetu konečně padl. Tato naděje plynula z víry v to, že lze žít i jinak než v totalitní politice teroru, brutality, iluzí a podvodů, tedy všem tom, co komunismus představuje. Díky ní se lidé rozpomněli na to, co znamená být člověk.

  • 1