Názory a články

Zveřejňování názorů různých Místních společností, platforem i jednotlivých členů KČ v rubrice Úvahy a články jsou výrazem naší vnitrostranické demokracie a svobodné diskuse. Pokud zmíněné Místní společnosti, platformy a jednotlivci požádajíí Předsednictvo KČ a její statutární orgány, může takový text být schválen jako oficiální stanovisko strany.

Oficiální stanoviska Koruny České a jejích statutárních orgánů najdete v rubrice Tisková prohlášení.

Projev amerického historika a spisovatele Charlese Coulomba, který promluvil jako host na generálním sněmu Koruny České 24. listopadu 2018.

Kdyby byl sám sv. František z Assisi dnes zvolen do parlamentu, kdyby se stal ministrem nebo premiérem, docela jistě by se do týdne objevila zarputilá žena, která by tvrdila, že když byla malá, osahával ji nebo znásilnil. V novinách by se zkoumalo, zda nečerpal a nezneužil nějakou dotaci na kostel, a padla by nějaká žaloba třebas na zneužívání dobrovolné práce křesťanských nadšenců či neplacení daní z almužny.

Chci tím říci, že si budeme muset zvyknout na pernamentně obviněné, podezřelé a zpochybněné politiky ve všech možných funkcích. Stalo se to zkrátka politickou zbraní jakékoliv opozice. Čechy v tom nejsou žádnou výjimkou, to samé se děje v Itálii, ve Francii i jinde. Neskutečné útoky jsou vedeny na členy kabinetu amerického prezidenta. Také justice a policie jsou zneužívány jako politická zbraň, o hysterii médií nemluvě. Vše je koupeno nebo nějak zapojeno do mechanismů politicko – mocenského boje. Nejde mi teď o to, zda jsou obvinění pravdivá.

Nic proti tomu, aby odešel z funkce politik, který se opravdu nějak provinil, porušil zákon a podobně, ale jak to má běžný občan a volič poznat, když i podvod, lež a předstírání se staly úplně běžnou každodenní pilitickou zbraní? Jak rozpoznat, jestli je ministr či premiér opravdu lump, nebo to na něj ušili? Situace, která se začíná rýsovat, samozřejmě zcela likviduje princip presumce viny, který velel ve slušné demokratické společnosti politikovi odstoupit již při pouhém podezření. Pokud ale bude automaticky ihned podezřelý každý vysoký politik, jakmile nastoupí do důležité funkce nebo se zapíše na kandidátku, pak by nebylo možno takovou funkci vůbec obsadit, protože by musel ihned odstoupit každý.

Každý má nějakou opozici, a ta usiluje o likvidaci a znevěrohodnění těch, kdo vyhráli volby a obsadili pozice. Pokud je účinnou zbraní obvinění, proč by to nemohlo být falešné obvinění, něco vylhaného nebo úplně vymyšleného? Než se obviněný dokáže obhájit nebo očistit, potáhnou se soudy celá léta a nikoho už jeho bezúhonnost nebude zajímat. Většina voličů jí ani neuvěří, a pokud máte na své straně média, ani se o očištění nedozví. A v příštích volbách třebas zvolí nás. Nebo se podaří vyvolat pád vlády a předčasné volby.

Při této praxi budou brzy naprosto všichni politici nevěrohodní nebo zločinní a v celé společnosti převládne zhnusení, skepse a nedůvěra k demokracii. Kdekoliv se lež a podvod stanou regulérním nástrojem, nastává společenský rozklad. Pokud nebudou mít voliči alespoň nějaké dobré politiky, na které by mohli být hrdí, pokud bude pošpiněn úplně každý, pokud se lidé nebudou moci spolehnout na to, že soudy a policie jednají nestranně v zájmu společenského řádu, že média informují objektivně a nestranně, pokud se naprosto všechno stane jen nástrojem mocenské rvačky, změní se i celá společnost v tlupu bezohledných rváčů. Politický systém založený na volbách jako takový ztratí smysl. Lidé a voliči nakonec pochopí, že jsou záměrně mateni a zneužíváni k boji zájmových slkupin a klanů. Nebude mít žádný smysl volit a lidé začnou hledat dostatečně silnou politickou postavu, které by v některých volbách dali diktátorskou pravomoc, aby vymetla ten Auguliášův chlév.

V této souvislosti můžeme sledovat velmi zajímavou situaci kolem současného premiéra – miliardáře Andreje Babiše. Je dlouhodobě obviněn ze zneužívání evropských dotací. Časem přibývají další obvinění, nejnověji z únosu vlastního syna apod. Může se objevit cokoliv. Možná nějaká slovenská dívka, kterou kdysi znásilnil, nebo někdo, koho kdysi udal StB. Cokoliv. K obecnému úžasu odpůrců pana Babiše ho stále velká masa voličů a příznivců podporuje a volební preference mu naopak rostou. Jak to, že je to neúčinné?

Stejně se můžeme ptát, proč takové masy lidí a voličů v roce 1948 na ulicích i jinde podporovaly Klementa Gottwalda a komunisty? Proč masy mlčely k poválečnému plošnému okradení obyvatel dekrety samozvaného prezidenta Beneše a k neústavní likvidaci demokracie Národní frontou? Masy Gottwalda podporovaly i poté, kdy komunisté pokračovali v okrádání a začali vraždit či zavírat do koncentračních táborů, a to prosím krátce po drastických zkušenostech s Hitlerovou diktaturou. Jak to? Proč?

Nejspíš proto, že lidé měli plné zuby šmejdů, kteří si dvacet let hráli na demokracii, přitom kradli jako straky, lhali a podváděli, relativizovali hodnoty a měřítka a nakonec se již nestarali o stát ani o společnost, zcela pohlceni svou mocenskou rvačkou.

Nu, a od Andreje se možná očekává něco podobného. Vymeť ty šmejdy, Andreji. Vykosti je, pomsti nás, a my ti dáme hlasů, kolik bude třeba. Že jsi možná zločinec? To oni nepochybně také. A v situaci, kdy nemáme šanci se cokoliv dozvědět a posoudit sami, kdy mlží média a politická rvačka rozkládá společenský systém, je lepší diktátor, než rozklad a anarchie.

Je. Ale jen o chloupek a bude to bolet. Diktátoři umí obnovit pořádek, ale neumí vybudovat řád, který by lidé vzali dobrovolně za svůj.

Jan Drnek

Pro existenci a definici rodiny existují dva důvody. Jeden je přirozený, druhý nadpřirozený. Když se žena dá dohromady s oslem nebo muž s oslicí, mohou sice k sobě vzít nějaké bezprizorní dítě, ale jejich vlastní dítě se nikdy nenarodí. Tím není řečeno, že mezi oslem a člověkem nemůže existovat vztah čisté lásky a že by tato láska byla málo hodnotná. Láska je vždy hodnotná. Ale rodina to není, protože prostě a jednoduše nerodí děti a oba láskyplní partneři se nemohou stát rodiči. Totéž platí i pro lásku mezi osobami stejného pohlaví. Nazývat jejich vztah či soužití rodinou je cesta k tomu, abychom rodinou nazývali člověka, který se zamiloval do krabičky od zápalek. Omezovat ho v tom by přece byla diskriminace.

Generální sněm Koruny České poctil návštěvou jeden ze zakladatelů strany Mgr. Petr Placák. Zde si můžete přečíst jeho sněmovní řeč:

Vznik mnohonárodního státu Československo před 100 lety byl doprovázen výraznou ateizační a bezvěreckou kampaní. Jako by to, že Habsburkové byli katolíci, znamenalo, že Bůh není, nebo je nepřítel národa. Slováci si to nemysleli, většina Moravanů a sudetských Němců také ne. Proto se ateistické pokrokářské spolky rozjely na Slovensko, v Čechách postávali jejich členové každou neděli před kostely, mnohde obcházely jejich hlídky domy na vsích a nabádaly rodiče, aby nenechávali děti chodit na náboženství. Nebyla to tak úplně demokracie, v níž je
ponecháno na vůli jednotlivce, v jaké hodnoty chce věřit. Bylo to agresívní. Byl to boj proti Bohu, a kdo bojuje proti Bohu, to přece dobře víme.

Zničení Mariánského sloupu zde na tomto místě 3. listopadu 1918 bylo připravováno několik dnů předem a nešlo o žádnou spontánní akci. Byla to politicky tiše podporovaná demonstrace nového kursu republiky. Aby bylo všem dostatečně jasné, že my Češi žádného Boha nebo Panenku Marii nepotřebujeme, obejdeme se bez Nich, vystačíme si sami a vlastními silami si zařídíme ráj na zemi. My Češi nikoho nepotřebujeme. To nám se bude svět klanět, ne Bohu. To k nám budou chodit o radu. Máme kamarády ve Francii, v Anglii a také v Sovětském svazu.

My Češi máme Jana Husa a Jana Žižku. A tak jsme si hned na prezidentskou vlajku napsali, že Pravda vítězí. Prý to říkal Jan Hus, jenže neříkal. Johánek z Husi psal a říkal, že Pravda Páně  zvítězí, a to je poněkud rozdíl. Zateizovali jsme ve své nekonečné pýše i Husa a celé dějiny tak, jak nám to právě vyhovovalo.

Nu, a když se bojuje proti Římu a Bohu, tak se musí bojovat i proti křesťanským hodnotám. Například Desatero Božích přikázání.

Nepokradeš! Tatíček Masaryk sice říkal, že Nebát se a nekrást, ale faktem je, že nová republika od prvního roku své existence začala systematicky odkrádat své vlastní občany. Nejprve  pozemkovou reformou jen šlechtu a církev, to se smělo, ti se nemohli bránit. Pak byly ukradeny města, vsi, podniky a majetky tří miliónů sudetských Němců. Vzápětí byli okradeni podnikatelé, banky, a všichni úspěšní lidé, a to bojovníkem za republiku Edvardem Benešem a jeho dekrety. Nakonec byli komunisty okradeni úplně všichni a byl potrestátn každý, kdo někdy něco měl. Sedláci přišli o statky, obchodníci o malé obchůdky a živnostníci o malé dílničky. V roce 1953 byli měnovou reformou okradeni o své úspory i dělníci. To vše skrze republiku a její zákony. A všichni víme, že to kradení do dneška neskončilo a právě po sametové revoluci nabylo obludných forem. Okrádá každý každého a sama republika se proměnila v aparát ke kradení celých miliard. Protože jak správně říkal tatíček Masaryk - Státy a společnosti se udržují stejnými principy, jakými byly založeny.

Nesesmilníš! Ale proč ne? Věčné sliby před Bohem skládají přece jen blázni. Ti chytří slibují jen na úřadě, jenom jako, jen formálně, a dnes většinou již neslibují vůbec nic. K čemu se omezovat věrností a zodpovědností? To je přece ta svoboda, aby si každý vyhověl ve všem, co se mu právě zachce, docela bez závazků. Rodina je anachronismus, a tak se nám společnost zvolna rozpadá na osamělce, kteří si v mládí užívají a když začnou stárnout, pustí si plyn nebo skočí pod vlak. A Panna Maria, strážkyně rodiny se stala symbolem omezení posvátných potřeb
a chtění.

Nezabiješ! Republika zabila hodně lidí, což by se dalo říci i o monarchii. Republika ale zabíjela lidi, kteří pro ni pracovali a bojovali za její existenci a prosperitu. Zabíjela je jako stát a jménem republiky. Jiné mučila věznila včetně jejich naprosto nevinných rodin. Milada Horáková, která za svobodna jako Králová pomáhala bourat Mariánský sloup by o tom mohla vyprávět, kdyby ji ta ateistická republika, za kterou tak bojovala, nezavraždila. Kdyby ji nepopravili spoluobčané, které pomáhala osvobodit od Božích přikázání. Když můžete skácet samotnou bohorodičku,  proč byste nemohli oběsit nějakou Horákovou?

Mohli bychom v podobném duchu pokračovat. Nevydáš proti bližnímu svému křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního a vůbec po ničem, co tvému bližnímu patří. Jenže my dychtíme, závidíme, nevražíme, donášíme a intrikujeme, jak to jen jde.

Nyní je zcela jasné, že pokud ti, kteří založili a vedli Československou republiku a všechny další republiky, které ji následovaly, chtěli docílit programového státního okrádání, zabíjení, mučení a věznění občanů těchto republik, museli se zbavit nejprve křesťanských hodnot. Museli se zbavit univerzálního měřítka správnosti a spravedlnosti, a vygumovat je i v myslích obyvatel. A zničení Mariánského sloupu tuto cestu vytýčilo jasně a zřetelně.

Nebo naopak. Pokud se zakladatelé republiky programově zbavovali křesťanských hodnot, jako univerzálního měřítka správnosti a spravedlnosti, a chtěli je nahradit nějakými svými měřítky úspěchu a moci, muselo to s republikou a s jejími občany dopadnout tak, jak to s ní dnes dopadá. Zákonitě muselo.

Dnes se se zhnusením díváme na své politické představitele a uplivujeme si. Stydíme se za ně i za sebe a za svůj stát. Vyprávíme si o republice, o politicích i o svém národu hořké a kousavé vtipy. My, kteří chodíme ke svobodným volbám, ztrácíme veškerou naději, že by to s naší společností, národem a republikou mohlo být lepší, než jak to je.

Lze si představit větší paradox? Čím více máme svobody, tím větší beznaděj a zhnusení nás zaplavuje. Ztratili jsme naději a tím jsme ztratili i budoucnost, protože ateismus naději nedává. Protože tržní hospodářství naději nevyrábí a kšeftaři ji neprodávají.

Ztratili jsme hodnotovou orientaci. Už nevíme, co je zlo a co dobro, co spravedlnost a co nespravedlnost, když má mít každý neomezenou svobodu. Už nevíme, co je pravda, protože každý má mít svoji pravdu. Ztratili jsme rozum a v naprostém zmatení předstírají ženy, že jsou muži a muži se převlékají za ženy. V šílenství pýchy chceme my, ne Bůh rozhodovat o tom, jaké máme mít pohlaví a naději na lepší zítřek vidíme v tom, že budeme chodit na jedny společné záchodky. Chceme se přestvořit nějak jinak, než nás stvořil Bůh. Chceme přestvořit rodinu v něco jiného, než čeho byla strážkyní Panna Maria. Protože to my sami se nějak stvoříme, ne Bůh. A výsledkem je jen znetvoření a stále hlubší beznaděj.

Je jen jedna cesta, jak z toho ven. Tou cestou nejsou nové společenské, organizační a ekonomické systémy. Tou cestou nejsou roboti ani virtuální světy, zábavy a závislosti. Není to ta či ona politická strana. Cestou ke spáse není ten či onen kandidát na prezidenta, protože každý prezident slouží nějaké sobecké mocenské korporaci. Cestou k naději a radosti není vyhubení člověka, abychom zachovali čistou přírodu. Tou cestou není dokonce ani demokracie, protože naše zoufalství a skepse jsou plodem demokracie a všech našich takzvaných práv a svobod. Tou cestou není ani rovnost, protože ta nás dovedla jen k rovnosti v beznaději.

Chcete z toho ven? Chcete naději, úctu, řád, jistotu, jasný smysl života a radost ze života? Pak postavte ten sloup. Pak poklekněte před pannou a před jejím synem. Přijměte dobrou službu dobrému Pánu a zjevená přikázání. Přestaňte se pinožit ve svých ubohých existencích. Postavte sloup a obnovte úctu! A uvidíte, že i támhle tomu bronzovému kazateli z Husi potečou slzy  radosti a dojetí.

Děkuji za pozornost.

Jan Drnek


Proslov byl pronesen v rámci pochodu za monarchii 28. října 2018.

Vážení a milí čtenáři,

Když jsem kolem roku 2000 začal psát Žáby v mlíku, byl to pro mne jen pokus. Jakási literární analýza událostí předcházejících podzimu roku 1938, která měla sloužit spíše pro moji vlastní potřebu, abych se sám v oněch zmatených dějích vyznal a udělal si v nich přehled o souvislostech. Ono kdyby… ve druhé části knihy mělo sloužit jen jako zrcadlo, od něhož se jasněji odráželo to, co se tehdy skutečně stalo. Antiteze pro srovnání. Nešlo mi totiž nikdy ani tak o techniku, vojáky, armády a bitvy (i když se tím velmi bavím). Řeším stále onu Masarykovu Českou otázku. Hledám jakousi pravdu o svém národu a ta se nejlépe ukazuje v krizích a vypjatých okamžicích, kdy není čas na vymýšlení kamufláží a zalhávání skutečnosti. Celá žabí tetralogie řeší jen tuto otázku a hledá odpovědi na „náš problém“.

Chceme demokracii, ale tam, kde vládnou peníze, demokracie není, protože i média a výsledky voleb se dají koupit. Chceme, aby platnost a tvorbu pravidel někdo hlídal. Ten někdo nesmí být závislý na majetku, penězích a na ničem jiném, než na oné nadřazené hierarchii hodnot, musí být nejvyšším služebníkem těchto hodnot. Ten někdo musí navždy obsadit mocenský vrchol, aby pro dravce nemělo smysl o něj usilovat a aby politika nesměřovala k diktatuře. Jediná osoba splňující tyto požadavky je dědičný dynastický a křestanský panovník vázaný odpovídající konstitucí.

Vždycky bylo, čím se ve světě znepokojovat, a je to tak i dnes. Díváme se na milióny chudých, kteří se zvedli z pralesů a pouští Afriky, středního i vzdálenějšího východu, a jako hejna sarančat táhnou na bohaté oblasti světa, aby je vyjedli a zničili, a pak spolu s námi umřeli hladem. Vidíme mafiány, kteří na tom vydělávají ohromné peníze, a ani oni nemyslí na zítřek. Mnozí si myslí, že až si zločinci vydělají dost, dají pokoj. Vidíme lodě útlocitných zachránců z neziskových organizací placených ze záhadných zdrojů, kteří mají za to, že když dáme těm miliónům něco ze svých přebytků, nasytíme je, vzděláme je, ubytujeme je a budeme se o ně starat, budou hodní a stanou se platnými členy západní společnosti.

Vidíme, jak rychle se mezi muslimy šíří přesvědčení, že jim Aláh dal celý svět a je jejich povinností ho ovládnout a pozabíjet každého, kdo by se od nich lišil, že zabíjením jiných se dostanou do ráje. Vidíme evropské politiky, kteří považují za svoji povinnost nakrmit celý svět a každému dopřát cokoliv si vzpomene jen tak zadarmo. Domnívají se, že když muslimy ohromíme svou civilizací, když jim předvedeme, jak se dá žít a organizovat společnost, aby produkovala pro všechny dostatek, pochopí a vděčně přijmou. Když ukážeme loveckým a sběračským kulturám jak pracovat, jejich příslušníci se změní, přestanou vyžírat svět, začnou pěstovat, vyrábět, pracovat.

Jiní si myslí, že Rusové řeší jen obtížnou hospodářskou a surovinovou situaci, že jim jde o mezinárodní prestiž, a jakmile se jim dostane uznání ze strany Západu, stanou se z nich kamarádi a spojenci.

Vidíme mocné finanční korporace, které se snaží svět svázat dluhy, finančně ovládnout celé státy a oblasti, a říkáme si, až se dostnažerou, dají pokoj. Mnozí si myslí, že když dopřejeme politikům to, aby měli své posty jisté, aby byli denně v televizi a trochu si přikrádali ze společného, budou se také trochu starat o nás.

Tématem, okolo kterého se monarchistické (i protimonarchistické) diskuse točí stále znovu a znovu, je role habsburské, resp. habsbursko-lotrinské dynastie v dějinách našich zemí. Zastánci republiky většinou příslušníky tohoto rodu více či méně haní, monarchisté z pochopitelných důvodů vyvíjejí sisyfovské úsilí, aby je zbavili nánosu propagandy, vykreslili je v pozitivním světle a rehabilitovali. Někdy je tato snaha snad až trochu kontraproduktivní, moderní monarchismus nelze stavět jen na rakousko-uherské nostalgii, je potřeba nabízet vize a řešení pro třetí tisíciletí. Přesto si neodpustím malé zamyšlení na téma relativity hodnocení panovnických rodů v dějinách; alespoň se však pokusím tuto vážnou problematiku pojmout stručně a odlehčenou formou.

S výrokem Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm! se pravděpodobně již někdy setkal každý. Nemálo bude zřejmě i těch, kdo jeho autorství správně přiřknou Františkovi Palackému. Ti, kdo jsou s Palackého dílem a jeho názory méně obeznámeni, v něm zřejmě budou vidět rebelské zvolání velkého vlastence a buditele. Jiní, kteří o Palackém vědí více, jej dost možná budou chápat jako doklad toho, jak se jeho postoj měnil od někdejšího zastánce rakouské říše v jejího odpůrce.

Realita je ale jiná. Ve skutečnosti zřejmě jen málokterý výrok dosáhl takové všeobecné známosti a byl tolikrát opakován, hlásán, hřímán i parafrázován – aby byl přitom tak nesmírně vytržen z původního kontextu a postaven do zcela jiného světla, než v jakém zazněl původně.

Již to samo o sobě by stačilo k tomu, aby stálo za to se na onen výrok podívat v originálních souvislostech. To však není jediný důvod – František Palacký predikoval nejen prostou skutečnost, že „budeme i po Rakousku“, ale velmi přesně předpovídal, co taková naše post-rakouská existence bude znamenat. S odstupem sta let od česko-rakouského rozchodu a více než sto padesáti let od Palackého předpovědi nezbývá než konstatovat, že jeho prognóza se naplnila – a co víc, že se naplňuje dodnes. Což by pro nás mohlo a mělo být významným tématem k zamyšlení a poučení.

  • 1