Názory a články

Zveřejňování názorů různých Místních společností, platforem i jednotlivých členů KČ v rubrice Úvahy a články jsou výrazem naší vnitrostranické demokracie a svobodné diskuse. Pokud zmíněné Místní společnosti, platformy a jednotlivci požádajíí Předsednictvo KČ a její statutární orgány, může takový text být schválen jako oficiální stanovisko strany.

Oficiální stanoviska Koruny České a jejích statutárních orgánů najdete v rubrice Tisková prohlášení.

Chceme demokracii, ale tam, kde vládnou peníze, demokracie není, protože i média a výsledky voleb se dají koupit. Chceme, aby platnost a tvorbu pravidel někdo hlídal. Ten někdo nesmí být závislý na majetku, penězích a na ničem jiném, než na oné nadřazené hierarchii hodnot, musí být nejvyšším služebníkem těchto hodnot. Ten někdo musí navždy obsadit mocenský vrchol, aby pro dravce nemělo smysl o něj usilovat a aby politika nesměřovala k diktatuře. Jediná osoba splňující tyto požadavky je dědičný dynastický a křestanský panovník vázaný odpovídající konstitucí.

Vždycky bylo, čím se ve světě znepokojovat, a je to tak i dnes. Díváme se na milióny chudých, kteří se zvedli z pralesů a pouští Afriky, středního i vzdálenějšího východu, a jako hejna sarančat táhnou na bohaté oblasti světa, aby je vyjedli a zničili, a pak spolu s námi umřeli hladem. Vidíme mafiány, kteří na tom vydělávají ohromné peníze, a ani oni nemyslí na zítřek. Mnozí si myslí, že až si zločinci vydělají dost, dají pokoj. Vidíme lodě útlocitných zachránců z neziskových organizací placených ze záhadných zdrojů, kteří mají za to, že když dáme těm miliónům něco ze svých přebytků, nasytíme je, vzděláme je, ubytujeme je a budeme se o ně starat, budou hodní a stanou se platnými členy západní společnosti.

Vidíme, jak rychle se mezi muslimy šíří přesvědčení, že jim Aláh dal celý svět a je jejich povinností ho ovládnout a pozabíjet každého, kdo by se od nich lišil, že zabíjením jiných se dostanou do ráje. Vidíme evropské politiky, kteří považují za svoji povinnost nakrmit celý svět a každému dopřát cokoliv si vzpomene jen tak zadarmo. Domnívají se, že když muslimy ohromíme svou civilizací, když jim předvedeme, jak se dá žít a organizovat společnost, aby produkovala pro všechny dostatek, pochopí a vděčně přijmou. Když ukážeme loveckým a sběračským kulturám jak pracovat, jejich příslušníci se změní, přestanou vyžírat svět, začnou pěstovat, vyrábět, pracovat.

Jiní si myslí, že Rusové řeší jen obtížnou hospodářskou a surovinovou situaci, že jim jde o mezinárodní prestiž, a jakmile se jim dostane uznání ze strany Západu, stanou se z nich kamarádi a spojenci.

Vidíme mocné finanční korporace, které se snaží svět svázat dluhy, finančně ovládnout celé státy a oblasti, a říkáme si, až se dostnažerou, dají pokoj. Mnozí si myslí, že když dopřejeme politikům to, aby měli své posty jisté, aby byli denně v televizi a trochu si přikrádali ze společného, budou se také trochu starat o nás.

Tématem, okolo kterého se monarchistické (i protimonarchistické) diskuse točí stále znovu a znovu, je role habsburské, resp. habsbursko-lotrinské dynastie v dějinách našich zemí. Zastánci republiky většinou příslušníky tohoto rodu více či méně haní, monarchisté z pochopitelných důvodů vyvíjejí sisyfovské úsilí, aby je zbavili nánosu propagandy, vykreslili je v pozitivním světle a rehabilitovali. Někdy je tato snaha snad až trochu kontraproduktivní, moderní monarchismus nelze stavět jen na rakousko-uherské nostalgii, je potřeba nabízet vize a řešení pro třetí tisíciletí. Přesto si neodpustím malé zamyšlení na téma relativity hodnocení panovnických rodů v dějinách; alespoň se však pokusím tuto vážnou problematiku pojmout stručně a odlehčenou formou.

S výrokem Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm! se pravděpodobně již někdy setkal každý. Nemálo bude zřejmě i těch, kdo jeho autorství správně přiřknou Františkovi Palackému. Ti, kdo jsou s Palackého dílem a jeho názory méně obeznámeni, v něm zřejmě budou vidět rebelské zvolání velkého vlastence a buditele. Jiní, kteří o Palackém vědí více, jej dost možná budou chápat jako doklad toho, jak se jeho postoj měnil od někdejšího zastánce rakouské říše v jejího odpůrce.

Realita je ale jiná. Ve skutečnosti zřejmě jen málokterý výrok dosáhl takové všeobecné známosti a byl tolikrát opakován, hlásán, hřímán i parafrázován – aby byl přitom tak nesmírně vytržen z původního kontextu a postaven do zcela jiného světla, než v jakém zazněl původně.

Již to samo o sobě by stačilo k tomu, aby stálo za to se na onen výrok podívat v originálních souvislostech. To však není jediný důvod – František Palacký predikoval nejen prostou skutečnost, že „budeme i po Rakousku“, ale velmi přesně předpovídal, co taková naše post-rakouská existence bude znamenat. S odstupem sta let od česko-rakouského rozchodu a více než sto padesáti let od Palackého předpovědi nezbývá než konstatovat, že jeho prognóza se naplnila – a co víc, že se naplňuje dodnes. Což by pro nás mohlo a mělo být významným tématem k zamyšlení a poučení.

Cílem této studie je odpovědět na následující otázku: Existuje objektivně vyjádřitelný a statisticky významný vztah mezi státním zřízením (monarchistickým či republikánským) a mírou korupce ve státě, vyjádřenou pomocí ukazatele CPI?

Naši více i méně úspěšní politici již přišli na to, že nejúspěšneji se jejich hra dá hrát tehdy, když nemají žádný skutečný názor, který by byl jejich osobním názorem, protože pak mohou prezentovat každý názor, který by jim podle jejich kalkulací mohl právě přinést výhodu. Jediným cílem této hry je dosáhnout na vyšší postavení a dostat se k větší moci, přehrát ostatní hráče.

I kdyby se objevil skutečný politik schopný oslovit voliče dobrým promyšleným projektem a myslel to vážně, okamžitě, jakmile by jej stávající establishment identifikoval jako nebezpečí pro svoji hegemonii, by se na jeho maličkost zaměřila média a kolem by začali kroužit dobře zaplacení experti s úkolem najít v jeho minulosti cokoliv, co by se dalo prezentovat jako protiprávní, za co by jej bylo případně možné obžalovat a předvést veřejnosti jako nedůvěryhodnou osobu (ne, že by nedůvěryhodných osob bylo málo).

V posledních parlamentních volbách jsme ale byli svědky impozantního voličského aktu pomsty. Voliči přišli k volbám ve větším počtu než jindy, aby zvolili slovenského miliardáře,  pravděpodobně bývalého agenta StB a v současnosti vyšetřovanou osobu. Proč? Motivem jedněch byla opět marná naděje, že když stát povede úspěšný manažer jako firmu, nějak to půjde kupředu lépe. Motivem většiny však byla pomsta ostatním politikům minulých desetiletí za to, co z národní politiky udělali, jak okradli národ o naděje začátku 90. let, jak celou tu dobu rozkrádali stát a vysmívali se hlupáčkům voličům do očí. Protože zvolení diktátora zbylo jako poslední cesta, jak se těch lidí, co si říkají politici, zbavit. Diktátor není nic příjemného, ale bude jen jeden, zlo a nepřítel konečně zase dostanou konkrétní tvář a bude zase jasné, kdo jsou jeho přisluhovači. Tak zřejmě lidé přemýšleli, když přišli k volebním urnám.

Projev ing. Lumíra Aschenbrennera, senátora zvoleného za ODS a Korunu Českou (monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska) z Plzňě dne 6. 5. 2018 u příležitosti oslav osvobození u pomníku Díky Ameriko

Milí veteráni, vážení hosté, drazí Plzeňáci.

Je mi ctí vystoupit zde jako Senátor, který zastupuje naše město v Senátu Parlamentu České republiky. Jsem zde ale především jako člověk, který v Plzni žije celý svůj život a toto město miluje.

Plzeň vynikala ve středověku mezi českými městy svou věrností králi a Bohu. Za doby komunistické diktatury a sovětského protektorátu pak vynikala proti zbytku Československa věrností svým osvoboditelům od fašismu.

Z okamžiku osvobození se časem stal mýtus a legenda. Legenda a jasné vědomí, že za svobodu se musí bojovat. Že dokonce se musí bojovat i za svobodu jiných.

Že nás za to budou někteří nenávidět, jsme věděli od mládí i my, generace šedesátých let, která viděla v srpnu 1968 přijíždět do Plzně docela jiné tanky, než byly ty s americkými hvězdami. Generace, která pak viděla, co se stane s národem, který nemá vůli bojovat.

Poradce posledního komunistického premiéra Adamce v roce 1989 prohlásil, že lidé nechtějí svobodu, chtějí se jen mít lépe, než před tím. Kdo jim takové lépe zprostředkuje, může je ovládat i manipulovat a oni mu to dovolí.

Dějiny se květnem 1945 nezastavily a nezastavily se ani rokem 1990. Stále se dějí a my je musíme hlídat. Protože jinak budeme muset jednou za svobodu bojovat znovu.

Ne všichni, protože mnozí se raději ovládat nechají. V Plzni je to ale jiné. My Plzeňané víme, že nás osvobodili Američani. Není to proto naše právo, ale i závazek za svobodu bojovat.

Benjamin Franklin kdysi řekl, že demokracie je, když tři vlci a jedna ovečka hlasují o tom, co bude k večeři. Svoboda ale je, když dobře vyzbrojená ovečka odmítá hlasovat.

Bez svobody a bez svobodných lidí se i demokracie rychle změní v tyranii, protože sama demokracie je pouze systém a každý systém je zneužitelný.

A to bychom si měli, my plzeňáci připomínat, kdykoliv budeme procházet kolem pomníku svobody, který se právem jmenuje : DÍKY AMERIKO !

Děkuji za pozornost

Projev českého zemského hejtmana KČ a zároveň předsedy Spolku Radecký Praha, pronesený na závěr letošního Pochodu za monarchii na Malostranském náměstí:

Foto: Jakub Súkeník

Přinášíme proslov o stržení a zamítnutém obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, který pronesl spisovatel a člen KČ Jan Drnek v rámci Monarchistického pochodu 28. října 2017.

Vážený pane kolego,

setkali jsme se nejednou v mediálních debatách před různými volbami v minulosti. Poprvé to bylo před pár lety v předvolebním studiu rádia Regina. Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že jsme se – ke vzájemnému počátečnímu překvapení – shodli na mnoha tématech a v mnoha otázkách a tato dobrá tradice nejen pokračovala při dalších debatách, ale dokonce vyústila i v konkrétní čin – v naši otevřenou volební podporu vašeho (v koalici se Zelenými a KDU – ČSL) kandidáta Libora Michálka ve 2. kole senátních voleb v r. 2012.

  • 1