Články

Projev amerického historika a spisovatele Charlese Coulomba, který promluvil jako host na generálním sněmu Koruny České 24. listopadu 2018.

Generální sněm Koruny České poctil návštěvou jeden ze zakladatelů strany Mgr. Petr Placák. Zde si můžete přečíst jeho sněmovní řeč:

Vznik mnohonárodního státu Československo před 100 lety byl doprovázen výraznou ateizační a bezvěreckou kampaní. Jako by to, že Habsburkové byli katolíci, znamenalo, že Bůh není, nebo je nepřítel národa. Slováci si to nemysleli, většina Moravanů a sudetských Němců také ne. Proto se ateistické pokrokářské spolky rozjely na Slovensko, v Čechách postávali jejich členové každou neděli před kostely, mnohde obcházely jejich hlídky domy na vsích a nabádaly rodiče, aby nenechávali děti chodit na náboženství. Nebyla to tak úplně demokracie, v níž je
ponecháno na vůli jednotlivce, v jaké hodnoty chce věřit. Bylo to agresívní. Byl to boj proti Bohu, a kdo bojuje proti Bohu, to přece dobře víme.

Zničení Mariánského sloupu zde na tomto místě 3. listopadu 1918 bylo připravováno několik dnů předem a nešlo o žádnou spontánní akci. Byla to politicky tiše podporovaná demonstrace nového kursu republiky. Aby bylo všem dostatečně jasné, že my Češi žádného Boha nebo Panenku Marii nepotřebujeme, obejdeme se bez Nich, vystačíme si sami a vlastními silami si zařídíme ráj na zemi. My Češi nikoho nepotřebujeme. To nám se bude svět klanět, ne Bohu. To k nám budou chodit o radu. Máme kamarády ve Francii, v Anglii a také v Sovětském svazu.

My Češi máme Jana Husa a Jana Žižku. A tak jsme si hned na prezidentskou vlajku napsali, že Pravda vítězí. Prý to říkal Jan Hus, jenže neříkal. Johánek z Husi psal a říkal, že Pravda Páně  zvítězí, a to je poněkud rozdíl. Zateizovali jsme ve své nekonečné pýše i Husa a celé dějiny tak, jak nám to právě vyhovovalo.

Nu, a když se bojuje proti Římu a Bohu, tak se musí bojovat i proti křesťanským hodnotám. Například Desatero Božích přikázání.

Nepokradeš! Tatíček Masaryk sice říkal, že Nebát se a nekrást, ale faktem je, že nová republika od prvního roku své existence začala systematicky odkrádat své vlastní občany. Nejprve  pozemkovou reformou jen šlechtu a církev, to se smělo, ti se nemohli bránit. Pak byly ukradeny města, vsi, podniky a majetky tří miliónů sudetských Němců. Vzápětí byli okradeni podnikatelé, banky, a všichni úspěšní lidé, a to bojovníkem za republiku Edvardem Benešem a jeho dekrety. Nakonec byli komunisty okradeni úplně všichni a byl potrestátn každý, kdo někdy něco měl. Sedláci přišli o statky, obchodníci o malé obchůdky a živnostníci o malé dílničky. V roce 1953 byli měnovou reformou okradeni o své úspory i dělníci. To vše skrze republiku a její zákony. A všichni víme, že to kradení do dneška neskončilo a právě po sametové revoluci nabylo obludných forem. Okrádá každý každého a sama republika se proměnila v aparát ke kradení celých miliard. Protože jak správně říkal tatíček Masaryk - Státy a společnosti se udržují stejnými principy, jakými byly založeny.

Nesesmilníš! Ale proč ne? Věčné sliby před Bohem skládají přece jen blázni. Ti chytří slibují jen na úřadě, jenom jako, jen formálně, a dnes většinou již neslibují vůbec nic. K čemu se omezovat věrností a zodpovědností? To je přece ta svoboda, aby si každý vyhověl ve všem, co se mu právě zachce, docela bez závazků. Rodina je anachronismus, a tak se nám společnost zvolna rozpadá na osamělce, kteří si v mládí užívají a když začnou stárnout, pustí si plyn nebo skočí pod vlak. A Panna Maria, strážkyně rodiny se stala symbolem omezení posvátných potřeb
a chtění.

Nezabiješ! Republika zabila hodně lidí, což by se dalo říci i o monarchii. Republika ale zabíjela lidi, kteří pro ni pracovali a bojovali za její existenci a prosperitu. Zabíjela je jako stát a jménem republiky. Jiné mučila věznila včetně jejich naprosto nevinných rodin. Milada Horáková, která za svobodna jako Králová pomáhala bourat Mariánský sloup by o tom mohla vyprávět, kdyby ji ta ateistická republika, za kterou tak bojovala, nezavraždila. Kdyby ji nepopravili spoluobčané, které pomáhala osvobodit od Božích přikázání. Když můžete skácet samotnou bohorodičku,  proč byste nemohli oběsit nějakou Horákovou?

Mohli bychom v podobném duchu pokračovat. Nevydáš proti bližnímu svému křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního a vůbec po ničem, co tvému bližnímu patří. Jenže my dychtíme, závidíme, nevražíme, donášíme a intrikujeme, jak to jen jde.

Nyní je zcela jasné, že pokud ti, kteří založili a vedli Československou republiku a všechny další republiky, které ji následovaly, chtěli docílit programového státního okrádání, zabíjení, mučení a věznění občanů těchto republik, museli se zbavit nejprve křesťanských hodnot. Museli se zbavit univerzálního měřítka správnosti a spravedlnosti, a vygumovat je i v myslích obyvatel. A zničení Mariánského sloupu tuto cestu vytýčilo jasně a zřetelně.

Nebo naopak. Pokud se zakladatelé republiky programově zbavovali křesťanských hodnot, jako univerzálního měřítka správnosti a spravedlnosti, a chtěli je nahradit nějakými svými měřítky úspěchu a moci, muselo to s republikou a s jejími občany dopadnout tak, jak to s ní dnes dopadá. Zákonitě muselo.

Dnes se se zhnusením díváme na své politické představitele a uplivujeme si. Stydíme se za ně i za sebe a za svůj stát. Vyprávíme si o republice, o politicích i o svém národu hořké a kousavé vtipy. My, kteří chodíme ke svobodným volbám, ztrácíme veškerou naději, že by to s naší společností, národem a republikou mohlo být lepší, než jak to je.

Lze si představit větší paradox? Čím více máme svobody, tím větší beznaděj a zhnusení nás zaplavuje. Ztratili jsme naději a tím jsme ztratili i budoucnost, protože ateismus naději nedává. Protože tržní hospodářství naději nevyrábí a kšeftaři ji neprodávají.

Ztratili jsme hodnotovou orientaci. Už nevíme, co je zlo a co dobro, co spravedlnost a co nespravedlnost, když má mít každý neomezenou svobodu. Už nevíme, co je pravda, protože každý má mít svoji pravdu. Ztratili jsme rozum a v naprostém zmatení předstírají ženy, že jsou muži a muži se převlékají za ženy. V šílenství pýchy chceme my, ne Bůh rozhodovat o tom, jaké máme mít pohlaví a naději na lepší zítřek vidíme v tom, že budeme chodit na jedny společné záchodky. Chceme se přestvořit nějak jinak, než nás stvořil Bůh. Chceme přestvořit rodinu v něco jiného, než čeho byla strážkyní Panna Maria. Protože to my sami se nějak stvoříme, ne Bůh. A výsledkem je jen znetvoření a stále hlubší beznaděj.

Je jen jedna cesta, jak z toho ven. Tou cestou nejsou nové společenské, organizační a ekonomické systémy. Tou cestou nejsou roboti ani virtuální světy, zábavy a závislosti. Není to ta či ona politická strana. Cestou ke spáse není ten či onen kandidát na prezidenta, protože každý prezident slouží nějaké sobecké mocenské korporaci. Cestou k naději a radosti není vyhubení člověka, abychom zachovali čistou přírodu. Tou cestou není dokonce ani demokracie, protože naše zoufalství a skepse jsou plodem demokracie a všech našich takzvaných práv a svobod. Tou cestou není ani rovnost, protože ta nás dovedla jen k rovnosti v beznaději.

Chcete z toho ven? Chcete naději, úctu, řád, jistotu, jasný smysl života a radost ze života? Pak postavte ten sloup. Pak poklekněte před pannou a před jejím synem. Přijměte dobrou službu dobrému Pánu a zjevená přikázání. Přestaňte se pinožit ve svých ubohých existencích. Postavte sloup a obnovte úctu! A uvidíte, že i támhle tomu bronzovému kazateli z Husi potečou slzy  radosti a dojetí.

Děkuji za pozornost.

Jan Drnek


Proslov byl pronesen v rámci pochodu za monarchii 28. října 2018.

Chceme demokracii, ale tam, kde vládnou peníze, demokracie není, protože i média a výsledky voleb se dají koupit. Chceme, aby platnost a tvorbu pravidel někdo hlídal. Ten někdo nesmí být závislý na majetku, penězích a na ničem jiném, než na oné nadřazené hierarchii hodnot, musí být nejvyšším služebníkem těchto hodnot. Ten někdo musí navždy obsadit mocenský vrchol, aby pro dravce nemělo smysl o něj usilovat a aby politika nesměřovala k diktatuře. Jediná osoba splňující tyto požadavky je dědičný dynastický a křestanský panovník vázaný odpovídající konstitucí.

S výrokem Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm! se pravděpodobně již někdy setkal každý. Nemálo bude zřejmě i těch, kdo jeho autorství správně přiřknou Františkovi Palackému. Ti, kdo jsou s Palackého dílem a jeho názory méně obeznámeni, v něm zřejmě budou vidět rebelské zvolání velkého vlastence a buditele. Jiní, kteří o Palackém vědí více, jej dost možná budou chápat jako doklad toho, jak se jeho postoj měnil od někdejšího zastánce rakouské říše v jejího odpůrce.

Realita je ale jiná. Ve skutečnosti zřejmě jen málokterý výrok dosáhl takové všeobecné známosti a byl tolikrát opakován, hlásán, hřímán i parafrázován – aby byl přitom tak nesmírně vytržen z původního kontextu a postaven do zcela jiného světla, než v jakém zazněl původně.

Již to samo o sobě by stačilo k tomu, aby stálo za to se na onen výrok podívat v originálních souvislostech. To však není jediný důvod – František Palacký predikoval nejen prostou skutečnost, že „budeme i po Rakousku“, ale velmi přesně předpovídal, co taková naše post-rakouská existence bude znamenat. S odstupem sta let od česko-rakouského rozchodu a více než sto padesáti let od Palackého předpovědi nezbývá než konstatovat, že jeho prognóza se naplnila – a co víc, že se naplňuje dodnes. Což by pro nás mohlo a mělo být významným tématem k zamyšlení a poučení.

Cílem této studie je odpovědět na následující otázku: Existuje objektivně vyjádřitelný a statisticky významný vztah mezi státním zřízením (monarchistickým či republikánským) a mírou korupce ve státě, vyjádřenou pomocí ukazatele CPI?

  • 1