Velmi pozoruhodná úvaha o povaze císařství a jeho vztahu ke katolické (všeobecné) církvi v minulosti. Autor se snaží popsat a zdůvodnit nutný a účelný vztah mezi sférami sacrum (posvátný) a profanum (světský) ve Svaté říši římské na jejímž počátku stál papež Štěpán III. a franský vladař Karel Veliký. Nahlíží rovněž postupnou destrukci ideálu universality, která se nezadržitelně hroutí na základě hodnotového chaosu.

Úpadek ideje univerzální monarchie (impéria) v konfrontaci s koncepcí „suverenity lidu"

„Stát je povinen vztahovat se k Bohu a v Něm nacházet svůj cíl. Takové je eschatologické směřování ideje Impéria."

P. Tomáš Jentzsch FSSPX

„Impérium není jen záležitostí historickou a státoprávní, ale ve své podstatě je to věc teologická. Jakožto protějšek jednoho impéria vznikla jedna církev. Jedním jsou církev a impérium spojeny: svým kairos a svým sklonem k pojmutí celého světa.
Jedno impérium odpovídá plánu stvoření a je smyslem světových dějin."

Wilhelm Stampel

Idea univerzální monarchie (Impéria) zaujímá čestné místo v pokladnici evropského politického myšlení. Je starší než koruna Karla Velikého, její rodokmen totiž sahá až do doby pozdní antiky a přesněji řečeno odvozuje se z instituce pohanského Impéria Romanum. Křesťané se stali jejími dědici ve chvíli, kdy nejprve Galerius (311) a hned po něm Konstantin a Licinius (313) uznali jejich náboženství za legální, a zvláště tehdy, když Teodosius I. Veliký zakázal jakékoliv vykonávání pohanských kultů a ohlásil zrod římsko-katolického Impéria (392).

Ve směru impéria

Zanedlouho poté (395) se impérium rozdělilo na Západní a Východní, jež se již nikdy nespojila. První z nich zaniklo v polovině 5. stol. (476), zatímco druhé přetrvalo až do poloviny 15. století jakožto císařství byzantské (1453). Ačkoliv představovalo skutečnou kontinuitu starověkého Říma, šlo ve smyslu geopolitickém již o mocnost mimoevropskou. Skutečná Evropa v den svého zrození ztratila otce císaře a její budova (impérium) padla v sutinách. V těchto těžkých dobách však Bůh pečoval o své vlastní děti. Evropským národům a plemenům zajistil lásku církve a péči „křestního otce" (papeže), aby pod jeho dohledem mohli mezi troskami tehdejšího světa položit solidní základy nové budovy evropské křesťanské civilizace.

Během několika následujících staletí se uskutečňovala úmorná politická reorganizace Evropy a její postupná, avšak konsekventní christianizace. Dominující roli v tomto složitém procesu sehrál národ Franků, jenž „opírajíce se o mnohá pokolení a zbytky civilizace hasnoucího pohanského světa" jako první pochopil „význam jednolitosti státu". Jeho vládcové „ohněm a mečem přiměli spolupokrevníky k poslušnosti a obraceli je na víru Kristovu. Před jejich vojsky šli misionáři a z krvavých polí jejich vítězství rostly chrámy, kláštery, biskupství a opatství, stráženy strážními hrady". Obrovské úsilí, které vložili do obnovy impéria a současně posílení pozice církve (vytvoření církevního státu Pippinem I. v r. 755) bylo pozorováno a oceněno papežstvím. V den Vánoc r. 800 korunoval papež Štěpán III. v Římě Karla I. Velikého (syna Pippina I.) na císaře. Evropa znovu existovala jako Impérium. Bohužel, radost křesťanů netrvala dlouho, když krátce po smrti tohoto vládce (814) se stát Franků rozpadl na tři veliké země: Galii, Germanii (843) a Řím (870). Vedle nich existovala ještě čtvrtá země, která se nikdy nevešla do složení „Malé Evropy" Karla Velikého – byla to Sclavinia, která pojímala všechny země ležící na východ do hranic státu Franků. Sjednocení těchto čtyř zemí ve „Velkou Evropu" bylo však již jen otázkou času a uskutečnilo se za vlády imperátora popisovaného jménem mirabilia mundi ('zázrak světa').

V březnu r. 1000 přijel do Hnězdna „zázrak světa" – císař Otto III., vnuk Otty I., který v r. 962 založil svatou říši římskou (lat. Sacrum Imperium Romanum). Na jedné straně byla cílem návštěvy mladého monarchy pouť ke hrobu jeho přítele, mučedníka za víru sv. Vojtěcha, na druhé straně ji způsobila touha po založení přátelských vztahů s mocným slovanským knížetem Boleslavem I. Oba vládci – nota bene dobří kolegové ze školních lavic – se zúčastnili jednání, jež vešla do historiografie jako hnězdenský sjezd. Projednávaly se záležitosti jak církevní tak světské a byl dohodnut společný ideově politický program. Jeho symbolem byly dva meče, papeže a císaře, a vytyčoval zásadní směr, jakým se měla Evropa ve středověku ubírat: směrem Impéria.

Tento program představující základní principy vlády Otty III. zakládal restituce římského impéria, jež se mělo skládat ze čtyř území: Říma, Galie, Germanie a Sclavinie. Vládcové těchto zemí měli nad sebou uznávat svrchovanost papeže a císaře. Když uskutečnil své záměry, Otto III. vlastnoručně korunoval Boleslava I. na krále a poté povolal k životu novou metropoli se sídlem v Hnězdně spolu se třemi novými biskupstvími. Veškerou činnost císaře Otty III. potvrdil „papež Silvestr privilegii svaté římské církve."


Universalismus čili touha po jednotě

P. E. Schramm přiznává, že cílem politiky uskutečňované Silvestrem II. a Ottou III. bylo „obnovení římské církve a římské říše (tedy impéria) uskutečňované ze samotného Říma ke cti sv. Petra a k jeho chvále, skrze vzájemnou spolupráci papeže a císaře". Každý z těchto hodnostářů středověkého světa stál v čele autonomní instituce představující jeden dokonalý celek, vzniklý správným složením mnoha částí. Na tom vlastně spočíval jejich universalismus. Tento výraz pochází ze dvou latinských slov 'unum' jeden a 'vertere 'otáčet se. Znamená tedy: otáčejících se kolem jednoho, obrácen k jednomu, nasměrován na jednoho. Upřesněme k jakým oblastem byla obrácena církev svatá a svaté impérium.

K povinnostem církve patří vedení duší ke spáse, neboli dosažení života věčného v nebi. Církev je tedy obrácena k činnosti ve sféře sacrum. (posvátných věcí). Z toho plyne, že činnost a povinnost impéria leží v zabezpečení lidem míru a štěstí časného. Impérium je tedy obráceno k působení ve sféře profanum. Teoreticky se tyto dva postoje musí navzájem jednak vylučovat a jednak dokonale doplňovat. Děje se tak proto, že obě instituce fungují na analogických zásadách, které jsou obsaženy v pěti zákonech universalismu. Vypadají takto:
Celek existuje pouze ve svých částech: Impérium i církev mohou existovat, když se skládají z částí (impérium ze zemí a církev z metropolí).
Celek se formálně liší od svých částí: Impérium a církev nejsou pouhým množstvím částí nebo sumou částí, z nichž se skládají, ale jsou svatým posláním, reprezentovaným papežem a císařem.
Celek je významnější než část: Impérium i církev jako celky mají nadřazený význam vůči částem, z nichž se skládají a které mimo ně nemají právo na existenci.
Celek je cíl (účel) části: všechny části mají povinnost směřovat k prvnímu principu, kterým je celistvost (země k Impériu, metropole k církvi).
Celek je procesem členění: císař a papež reprezentují celky (impérium a církev) určují jim podléhajícím částem (zemím, metropolím) konkrétní funkce, podřizují si je a zcela je připoutávají k celku (císařství, církvi); následně z toho - části jsou povinny toužit po tom, aby „se staly členy celku, aby potenciál, obdržený od celku (impéria a církve) se rozvinul do nejvyšší možné plnosti, aby část v celku zaujala své místo a sehrála v něm sobě určenou roli".


Shrňme naše úvahy: oba celky (impérium i církev) ačkoli nemají „rozdílného bytí ani existenci mimo realitu svých částí" (zemí a metropolí) nejsou přesto totožné s jejich součtem (souhrnem), ale liší se od nich formálně a podstatně. Je to znázorněno v tom, že celek (impérium i církev) je vždy významnější, než tyto části (země a metropole) a proto je také vždy normou a mírou každé z osobních částí jakož i celostným členěním části. Když tyto uvedené principy universalismu budou převedeny do jazyka politické teologie pak: císař by hrál v impériu roli analogickou té, kterou plní v církvi papež. Otta III., když začínal s obnovou římského impéria (sféra profanum) musel čerpat z ideje náboženské (sféra sacrum) uskutečňované církví a následně ji převést na rovinu působení, tzn. světské politiky (králové evropských států by podléhali císaři tak, jako arcibiskupové podléhají papeži, zatímco státy těchto králů by představovaly provincie impéria tak, jako metropole představují provincie církve). Kromě toho obnova institucí impéria a církve měla postupovat skrze spolupráci a shodu císaře a papeže. Jejich kompetence by se navzájem doplňovaly, tím by se idea universalismu (jednota v různosti) přibližovala k dokonalosti – císař a papež by totiž uskutečňovali svou moc z vůle Boží. Použijeme-li výrok Mikuláše Gomeze Daviliho: Silou věci samé by se snažili jít dále „vpřed, otáčejíce se kolem jednoho bodu." Tímto bodem byla poslušnost vůči Tvůrci - „myšlence a cíli všech srdcí".

Program Otty III. a Silvestra II. zavazoval v politice impéria a církev do konce 13. století, přesto někdy docházelo k závažným konfliktům (viz spor o investituru papeže Řehoře VII. s císařem Jindřichem IV.; boj o dominium mundi císaře Fridricha II. s dvěma papeži: Řehořem IX. a Inocencem IV..) Situace se změnila na počátku 14. století, kdy impérium a církev oslabené vyčerpávajícími zápasy nebyly již schopny vynutiti si jak na svých zemích tak i na metropolích jim příslušející poslušnost. Vládcové evropských států začali tehdy pozvolna vystupovat proti svým vrchnostem a to brzy vedlo ke zrušení všech pěti principů universalismu.


Původci chaosu a destrukce

Vinu za tento stav věcí nese kruh nábožensky indiferentních právníků západoevropských universit. Pod jejich silným vlivem se nacházelo mnoho vladařů. Francouzský král Filip Sličný (vnuk sv. Ludvíka IX.) na radu jednoho z nich, Viléma Nogareta z Montpelier (potomka heretické sekty albigenských, který nenáviděl papežství), začal boj s papežem Bonifácem VIII., s cílem vytvořit na Římu nezávislou národní církev (tzv. galikanismus). Výsledek byl tragický: papež zemřel (1303) v důsledku urážek, jakých se mu dostalo při atentátu zorganizovaného uvedeným rádcem francouzského krále. Filip Sličný si zatím podřídil papežství zavedením tzv. „avignonského vyhnanství" (1309).

Zanedlouho poté se objevil jiný nebezpečný politický heretik: profesor pařížské Sorbony, Marsilius z Padovy. Ve svém traktátu Defensor fidei „Obránce víry" (1324) zpochybňoval smysl existence papežství a odmítal mu přiznat právo učit a vynášet exkomunikace nad světskými vladaři. Za nejvyšší moc v církvi považoval koncil (konciliarismus), zatímco volbu kněží měl konat lid (!). Opíraje se o racionalistické předpoklady hlásal, že do rozsahu povinností světských vládců spadá pouze zabezpečování míru a uspokojování přirozených potřeb poddaných a ne vedení ke spáse, čemuž se vynakládají všechny síly a prostředky. Tvrdil, že jediným zákonodárcem je lid a jemu náleží veškerá výkonná moc a to dokonce i moc královská(!). Navíc trval na stanovisku, že pokud král poruší právo, může být sesazen a potrestán od představitelů lidu (!). Tyto podklady jasně potvrzují, že Marsilius z Padovy byl jedním z prvních evropských hlasatelů ideje suverenity lidu, představující smrtelné ohrožení obou universalistických institucí: církve svaté a svatého císařství, jejichž reprezentanti – papež a císař – čerpali moc „shůry" (z Boží vůle).

Dalším právníkem hojně čerpajícím z heretických úvah Marsilia z Padovy, byl oxfordský profesor John Wiclif. Podobně jako jeho „mistr" bojoval proti papežství a domáhal se zrušení lenní závislosti Anglie na Římu. Požadoval svobodnou interpretaci Písma svatého a zavedení liturgie v lidovém jazyce. Tato hesla nalezla širokou odezvu na universitách celé Evropy, zvláště na českých (kde se počátkem 14. stol. zrodil husitismus) a na německých, kde se stal zárodkem budoucího chaosu tzv. reformace.

Je potřeba připomenout, že právníci, když útočili na církev, museli tím samým útočit také proti císařství - impériu. Každá jejich akce mířená do sféry sacrum, se totiž okamžitě projevovala i ve sféře profanum. Odboj proti papeži, byl současně odbojem proti císaři. Bylo tomu tak proto, že oba hodnostáři stáli v čele institucí spojených navzájem delikátními pouty závislosti. Císař byl vpravdě poddán papeži, jako první pečovatel a ochránce církve, avšak tentýž papež podléhal císaři, jako první kněz impéria. Žádný z nich neměl právo stát výš než druhý. Oba byli posvátnými imperiálními postavami, reprezentujícími integrální celost složenou z těla (impérium) a duše (církve), spojených Duchem Božím (idea Obce boží - božího státu na zemi). Představovali jednotu vyjádřenou trojicí – symbolem všemohoucího Boha.

Postupující úpadek universalistické ideje se nejviditelněji projevil na počátku 16. století za tzv. reformace. Jednotlivé části (metropole a země) se tehdy začaly jasně oddělovat od celku (církve a císařství). Velká budova evropské Rei Publicae Christiane (křesťanské republiky) byla tehdy zničena nejen náboženskými herezemi, ale také „politickými herezemi". Národní státy se odloučily od impéria podobně, jako se náboženské sekty oddělily od svaté římské církve. Vladaři si mysleli, že jejich úspěch je závislý na tom, jak velké kusy území se jim podaří zabrat na úkor sousedů (osud Švédska a Francie v třicetileté válce 1618- 1648 proti Říši a Polsku) nebo také na úkor národů mimo Evropu (koloniální expanze). Ve velice rychlém tempu začaly vznikat navzájem proti sobě válčící šovinistická „národní impéria". Je důležité připomenout, že ještě před vzplanutím reformace (1512) bylo do oficiálního názvu impéria, jež znělo „svatá říše římská" dodáno slovo „národu německého". Tato změna je často chápána, jako projev nacionalistických aspirací Habsburské dynastie, tehdy však byla pouze konstatováním faktu, že se nepodařilo evropské státy zorganizovat v rámci jednoho celku. Říše (tj. impérium) původně se skládající ze čtyř zemí (království burgundského, království německého, království českého a království italského), měla být podle plánů císaře a papeže rozšířena o další země (království francouzské, uherské, polské atd.) Bohužel z důvodu narůstání konfliktů mezi evropskými státy a postupující tureckou expanzí, universalistické ideály postupně zanikaly. Nemělo nejmenšího smyslu udržovat dále mýtus o jednotě evropských států na rovině politické. A tak nastal dlouhotrvající proces chaosu a destrukce podnícený nerozumnými právníky. Jeho nejhorším epizodou se stala tzv. francouzská revoluce.


Finis Europae

V průběhu převratu, známého dnes jako Francouzská revoluce, nalezly praktické využití výmysly Marsilia z Padovy. Lid vystoupil proti svému vládci, postavil ho před soud a poté vynesl rozsudek smrti. (Francouzský král měl údajně plánovat atentát na svobodu národa a na bezpečnost státu, tj. na demokratickou republiku.) 21. ledna 1793 byl tento výrok, který byl výsledkem demokratického hlasování představitelů „lidu" vykonán: Ludvík XVI. zemřel na popravišti. Okamžikem jeho smrti se vytvořil model „osvíceného" (ne)pořádku, opírajícího se o revoluční zásady „volnost", „rovnosti" a „bratrství". Zvítězila doktrína liberalismu, zabezpečující jednotlivci ve vztahu ke společensko – politickému a hospodářskému zřízení v němž žije „volnost" neomezovanou žádnými morálními bariérami (pouze právními předpisy). Zvítězila doktrína demokratismu zavádějící všeobecnou „rovnost" ničící pouta společnosti stavovské, jež jí pojila s monarchií. Konečně zvítězila také idea nacionalismu, která uskutečnila národní bratrství skrze definitivní odmítnutí svrchovanosti vládce královské moci (a samotné instituce království) ve prospěch principu „suverenity lidu".

Je potřeba připomenout, že tato zásada , která se stala nejdůležitějším právem nacionalistické doktríny byla koncipována J.J. Rousseauem a je nerozlučně spojena s idejí jeho (Du contract social). Jejími nejhorlivějšími vyznavači byli obdivovatelé Rousseauova učení, jakobíni. Tito otcové zakladatelé francouzské republiky zavraždili Ludvíka XVI. Robspierre, Saint Just a Marat zapracovávali do života ideál centralizovaného státu národního. Ve jménu jednotné vlasti krvavě ničili všechny odlišnosti místní i národní. Jejich vlády se ukázaly být velice krátkodobé, avšak demokraticko liberální doktrína nacionalismu vytrvala. Rozlila se dokonce proudem po celé Evropě za pomoci výbojů korsického „boha války" Napoleona Bonaparta. Všude, kam dorazila, působila nezvratně erozi základů Svatého pořádku, ničila tradiční trojitý model národu nacházejícího se pod vládou krále. Místo něho se objevila úplně nová koncepce jednolitého lidu, složeného ze „svobodných" a „rovných" „občanů" spojených ve jménu „bratrství" ve státě uznávajícím demoliberální principy legitimity moci zdola, neboť o tom, kdo bude v tomto státě vládnout měl rozhodovat tento nový „lid" – odtud také nese tato koncepce název „suverenita lidu".

V 19. století se nacionalismus stal skutečnou ideologickou základnou revolučních hnutí všeho druhu, získávajících stále nové příznivce ve všech vrstvách společnosti. Evropští vládci to pocítili bolestně během revolučního požáru nesoucího název - jaro národů (1848 –1849), kdy do ulic měst vyrazily davy, aby vraždily své pány. Náhodný svědek těchto událostí španělský velvyslanec v Berlíně Juan Donoso Cortes zaznamenal takovými slovy obraz jara národů: „zničilo v Paříži všechny poklady civilizace, ve Vídni majestát a vznešenost císařství a nyní ještě i Berlín a Řím – nazývat to jarem je vrchol demagogie".

Na přelomu 19. a 20. století stanuli Evropané nad propastí, neboť – jak psal Julius Evola – popřeli všechny symboly autority a suverenity, připsali svým státům prázdnou a iluzorní svobodu, kvůli níž se státy staly „pouhými atomy, místo uvědomělé části organického a hierarchického celku", reprezentovaného svatou církví a svatým impériem. Při zániku jakéhokoliv pocitu jednoty se Evropa změnila v manéž naplněnou smečkou divokých a dravých zvířat, připravených každou chvíli skočit si po hrdlech. Nikdo už nemohl zadržet tato zvířata, tj. evropské státy, před uskutečněním hromadné sebevraždy. Odhodily již dávno od sebe své pečovatele (papeže a císaře), kteří jako jediní mohli zastavit prolévání krve a zamezit postupnému vybíjení.

Politická a „morální" smrt demograficky evropských národních států se odehrála v průběhu I. a II. světové války. Anglický historik Arnold Toynbee je nazval společným názvem „nová třicetiletá válka" (1914- 1945). Uvažoval, že v tomto období se zopakovala tragédie antického světa, kdy národy starověké Helady podnícené „nacionalistickým" šílenstvím vyvraždily se vzájemně v peloponéské válce (431-404) př. Kr. a vládu nad nimi převzaly postupně říše perská, později makedonská a na konec římská. Podobně skončily snahy Evropanů, v důsledku čehož ztratili svou dominující pozici ve světě na účet dvou soupeřících mocností SSSR a USA.

Z uvedeného obrazu události jasně vyplývá, že koncepce „suverenity lidu" vymyšlená středověkými právníky – heretiky a přijatá a rozvinuta francouzskými revolucionáři se valně přičinila o úpadek universalistické Evropy, nacházející se pod svrchovaností církve a impéria. Bohužel tato mylná koncepce je dodnes vyzdvihována mnoha sdělovacími prostředky, které sebe sama označují za nezávislé, avšak nejsou schopny nebo nechtějí vzít na vědomí fakt, že zmíněná koncepce představuje přenesení individualistických teorií na samotný stát a navíc se jedná „hrozbu vyhubení nevinných lidí a proto hřích a věčnou iredentu". Tato situace je způsobena tím, že veškerá politika národního státu je neustálým zločinem vůči celkům, jež jsou svázány s zemí a vzájemně propojeny pouty krve, jež ustanovil Bůh a přirozenost. Na evropském území těmito celky byly kdysi Dva Meče: svatá církev a svaté impérium. Kdybychom je chtěli zažít dnes v plné moci a síle museli bychom stvořit „lidi spojené úctou k organicky vzniklým národnostem" a odmítnout lidmi vytvořený nacionalismus, dítě národní demokracie. Budeme vůbec někdy schopni něčeho takového dosáhnout?

Stíny dávného impéria dále pokrývají Evropu. Dále také existují přemýšliví lidé, pozorující tyto „svaté stíny na věčných pahorcích" (Mikuláš Gomez Davila). Tito lidé ve svých srdcích a myslích přechovávají pravdu o tom, že „Impérium – jak napsal Vilém Stapel – není jen subjektivním přeludem, ani útěkem k iluzím, ale dávná politická skutečnost metafyzické povahy, jíž jsme nezůstali věrni".


Převzato: Zawsze Wierni č. 3 (52) květen - červen 2003
překl. z pol. J.V.

  • 1