Generální sněmy Koruny České jsou stále častěji a hojněji navštěvovány osobnostmi konzervativního ražení, politiky jiných stran a lidmi, kteří bezpochyby přemýšlí o budoucnosti národa i státu. Mohli bychom v tom spatřovat potvrzení naší dlouhodobé víry v to, že máme co nabídnout. Co by to ale mělo být?

Samozřejmě je to koncepce. Koruna Česká dlouho v ústraní velkých politických dějů precizovala cosi jako smysluplnou, historicky zakotvenou a do budoucnosti otevřenou koncepci národa, státu, moci a vlůády. Nenechali jsme se strhnout k pragmatické rvačce o moc a trpělivě jsme čekali na to, až vyprázdněnost bezideové, zoufale aktuální, pomíjivé a nesmyslné rvačky o moc dosáhne dostatečně absurdních rozměrů, tak absurdních, aby tuto prázdnotu pocítili i lidé, kteří se jinak politikou příliš nezaobírají. Čekali jsme, až nebude mít nikdo jiný co nabídnout, kromě řečí a slibů, které již tolikrát zklamaly, kromě vzájemných pomluv a útoků. Čekali jsme, až se kdysi obdivovaní mafiáni nebo najatí političtí herci dostatečně zesměšní, prokážou svoji nevzdělanost, až prokážou, že je vlastně nezajímá nic, kromě toho, kde co urvat, jak se ukazovat v médiích, jak podvádět a manipulovat davy. Čekali jsme, až to všechno dostatečně zklame a znechutí.

Samozřejmě jsme jen nečekali, ale promýšleli, vzdělávali se a zachovávali si potřebný odstup od momentální vřavy.

 

Vycházíme z předpokladu, že základní chyba je dostatečně vyjádřena již heslem na prezidentské vlajce – Pravda vítězí. Již zde se udál první podvod, protože toto heslo (byť je husitské) původně znělo jinak – Pravda Páně vítězí.

V tomto jednoslovném rozdílu je obsažen celý klíč k problému. Politika, která je jen bojem o to, čí momentální pravda zvítězí, žádnou politikou není. Je bojem o moc, který se po děsivých diktaturách začal odehrávat opatrněji, tak, že se politika změnila na podnikání v politice. Na jakýsi kšeft, ve kterém strana či osoba investuje do předvolebního boje, kupuje si média a pomocí manipulace s málo informovanými davy si vlastně předplácí vítězství, funkce a zisk v podobě prebend či možností přiohnout finanční toky ke svým zájmům.

Jestliže politika není politikou, ale kšeftem, pak ani demokracie nemůže být demokracií. Tam, kde o vítězství ve volbách rozhodují peníze, žádná demokracie není. Politika vyšla ze slova Polis – obec. Má být nezištnou službou obci a břemenem, které na sebe vynikající jedinec kvůli národu a obci bere. Skutečná politika je obětí.

Jako se náš Pán obětoval, máme se obětovat i my. Jako on sloužil lidem, máme i my sloužit druhým, celku národa či obce.

Politika dnešní doby připomíná klukovskou hru Na krále, kdy si parta kluků vybere hromadu štěrku, všichni se derou na vrchol, podrážejí si nohy a shazují se dolů, aby se vítěz na pár vteřin mohl prohlásit králem. Při tom rozrývají a devastují onu hromadu štěrku – náš stát.

O nic jiného zde totiž nejde. O peníze? Ty samy o sobě nemají smysl. Člověk, který je nasycený, spí v teple, má domov, auto a další věci, již nepotřebuje další milióny a miliardy. Peníze o jaké se naši hoši perou, mají smysl jen jako nástroj vedoucí k získání moci. Koupit si vítězství, koupit si právo, zákon, privilegia, slávu, proslulost, vysokoškolský titul a podobně.

My monarchisté proto jako základ své koncepce předkládáme návrh, aby vrchol oné hromady moci byl trvale a dědičně obsazen, privilegován, aby se stal majestátem mimo jakoukoliv volbu a rvačku. Věříme, že nemožnost dosáhnout vrcholu by značně otupila motivaci dravců k vzájemné rvačce. Kdo by se také tak úporně rval jen proto, aby si pak směl sednout někde uprostřed hromady?

 

Společnost vnímáme jako živý organismus. Národ je jakýmsi tělem, kde je každý jedinec a instituce nějakým orgánem, který umí a dělá nezastupitelně to, co neumí a nemohou jiní. Orgány musí pracovat v souhře a harmonii, aby bylo tělo zdravé a funkční. Volby, v nichž vyhraje střídavě ucho, žaludek, ledvina či noha, a má pak vládnout čtyři roky celému tělu a řídit ho, jsou nesmyslné. Každé tělo potřebuje hlavu a její vedoucí role je nezastupitelná, musí být mimo volbu a trvale vést.

Jsme pro zachování demokracie, jsme pro stejná pravidla a zákony pro všechny. Jsme proto, aby se konaly parlamentní volby, ale tvrdíme, že tyto volby se nesmí týkat hlavy státu, nýbrž právě jen parlamentu.

Strana (politická i jiná) je pouze částí celku národa a státu. Z principu hájí jen své omezené zájmy. Pokud má strana zvítězit a pak vládnout celku státu, nutně tento celek degraduje na svoji úroveň částečnosti, což má za následek degeneraci politiky a úpadek státu i vlády jako takové.

Potřebujeme někoho, kdo bude vždy jednat a rozhodovat v zájmu celého národa a státu, bez ohledu na zájmy stran. Taková osoba musí být na stranách nezávislá. Její moc a pozice musí být zaručena jinak, než volbami. Potřebujeme někoho, kdo z této pozice bude hlídat pravidla, aby zůstala pro všechny stejná, aby si jejich změny nemohl nikdo koupit nebo mocensky prosadit. Jen takto je totiž politická hra i demokracie možná. Bez tohoto dospějeme (a již dospíváme) k diktátu nejsilnějšího hráče.

Ať uvažujeme jakkoliv, vždy nám vychází nutnost nevolitelné, dědičné a nesesaditelné hlavy státu, tedy panovníka a krále. Vychází nám také, že pouze ceremoniální role monarchy, jak je tomu v některých západních monarchiích, je pro účel arbitráže a regulace mocenské rvačky stran nedostatečná.

Je tedy načase říci otevřeně – Chceme konstituční monarchii, v níž bude král vrchním ceremoniářem, ale bude mít i reálnou moc. Nemáme samozřejmě na mysli moc absolutní, ale například moc realizovanou skrze jím jmenovaný senát (nebo jeho část). Samozřejmě si přejeme, aby nad králem stála ústava státu, která bude vyvažovat moc panovníka a moc voleného parlamentu.

Vnímáme panovníka jako osobu pro národ sjednocující, ne rozdělující, jak to vidíme u stranických prezidentů.

Vnímáme panovníka jako osobu od dětství vzdělávanou a připravovanou pro tuto celoživotní roli.

Jsme natolik věřící v Boha, abychom důvěřovali, že Bůh nechá v rodině panovníka ve správný čas narodit osobu následníka, která je vhodná k naplnění Jeho dokonalých (ne našich úzkoprsých) plánů se světem i s naším národem.

Ukončení období interregnum a návrat panovníka na český svatováclavský trůn by naší zemi vrátil důstojnost a prestiž. Otevřel by nám doposud opomíjené tradice a navázal by kontinuitu s celými tisíciletými dějinami českého státu. Oživil by svatováclavskou tradici, dal by nový život mravním, rytířským a ušlechtilým idejím i zdravému rozumu. Odstranil by to, čím jsme se my sami již po stovku let rozeštvávali a rozdělovali. Otupil by rvačku o moc a umožnil by, aby se do klíčových funkcí dostávali lidé vysokých odborných a především mravních kvalit. Oživil by myšlenku šlechtictví, již nikoliv jako privilegia, ale jako lidské a národní elity.

 

V souvislosti s návratem krále na svatováclavský trůn musíme zaujmout i stanovisko k osobě krále, respektivě konkrétní dynastie. Protože nám všem jde o právo a spravedlnost, nemůžeme na rok 1918 navázat nějakou novou nespravedlností a svévolností, musíme se i v tomto základním ohledu držet toho, co pro monarchii platí. V tomto případě je to právo rodu Habsburg–Lothringen na český svatováclavský trůn. V tomto jsme legitimisté.

Bojíme se, že kdybychom chtěli krále volit sami jako národ, byl by to jen další zakuklený prezident a možná nějaký vesnický zeman.

Bojíme se, že kdybychom dali přednost jiné evropské dynastii bez souhlasu oprávněného rodu, začali bychom bezprávím a to by pak pokračovalo do nižších vrstev. Přivodili bychom jen další svévolnost a přiohýbání práva. Odřízli bychom se od svých minulých dějin a kontinuita by byla ztracena.

Panovník je jedinou myslitelnou osobou, u které se zájmy jeho jako jedince a jeho rodu stoprocentně kryjí se zájmy státu a lidu. Proto je panovník zárukou, že ustane rozkrádání. Nebude a nenechá si rozkrádat, co je formálně jeho, a nemůže získat více jinak, než kultivací toho, co má. Bude tedy zákonitě dbát na to, aby vše spolupracovalo a fungovalo.

Proto pouze panovník může zajistit skutečnou demokracii, protože je hlídačem zákonů a pravidel, aby se jejich tvorby, změn a zneužívání nechopily strany jen podle měřítka síly a loupežnické dohody.

Zásadně nesouhlasíme s názorem, že základem státu jsou strany a ty mají řídit stát podle výsledků voleb.

 

Máme za to, že největší škody v lidském soužití působí víra v to, že peníze a majetky jsou nejvyšší hodnotou a zisk je vždy oprávněný, i když je nemorální. Chceme, aby se morální hlediska vrátila do zákonodárství.

Lidé i národy musí k něčemu spět, musí mít koncepci a vizi, kterou naplňují. Vize, že budeme bohatší a bohatší, budeme více konzumovat a nakupovat, žádnou vizí není. Peníze nesjednocují, ale rozdělují. Peníze a vidina zisků působí dokonce již viditělně destruktivně. Ve jménu zisku lékaři neusilují o zdraví lidí, ale naopak o co nejvíce trvale nemocných platících. Obchodníci s odpady neusilují o likvidaci a úbytek odpadů, ale naopak o jejich nárůst a větší produkci. Totéž se týká alkoholu a drog. Pokud jde soudcům a advokátům o zisky více, než o právo a spravedlnost, budou soudy zákonitě rozhodovat nespravedlivě a nechají se korumpovat. Právo bude jen pro bohaté a peníze budou pracovat na vytváření nových privilegovaných vrstev.

V politice musí působit ideje a zásady, které jsou ziskům a majetku nadřazené a jsou mimo diskusi a volbu. Jsou to zejména hodnoty odvozené se starozákoního desatera přikázání. Krádež musí zůstat krádeží, lež lží, vražda vraždou.

Hlídat nadřazenost těchto hodnot je téměř nejdůležitějším úkolem panovníka, proto jsme přesvědčeni, že v čele moderní monarchie musí stát věřící křesťan. To nikterak nezavazuje lid k tomu, aby s panovníkem tuto víru sdílel. Mělo by to ale zavazovat lid, aby sdílel víru v nadřazenost zmíněných hodnot.

Zákon platí jen tak dlouho, dokud za ním stojí dost silná autorita, která ho prosazuje. Jinak jde jen o cár papíru. Chceme tedy, aby se původ našich zákonů odkazoval na co nejvyšší a nejzazší autoritu, což je právě případ starozákoního desatera. Opakuji, že to nikterak neomezuje svobodu vyznání a víry lidu, kterou musí stále zaručovat ústava. Nejde nám o detaily, ale o rámce.

 

Chceme, aby skončilo přerozdělování daňových prostředků státní byrokracií, které vytváří korupční prostředí a podněcuje devastující rvačku o moc. Chceme, aby byly daně vybírány v obcích a státu odváděna jen nezbytná část na zajištění chodu státního a správního mechanismu.

Naprosto nesouhlasíme se současným pojetím slova pokrok, které znamená pouze směr kupředu, které vše včerejší považuje za zastaralé a překonané a vše nové za prospěšné a dobré. Jestliže kráčíme k propasti, je pokrokem se otočit a vrátit se k osvědčenějším cestám a směrům. Dnešní pojetí pokroku naopak vyhovuje obchodníkům a výrobcům, kteří potřebují, aby lidé vše staré zahazovali, anihilovali a kupovali stále jen to nové. Pokrokářům jde o zisky, ne o smysluplnou cestu národa dějinami.

Chceme, aby bylo upuštěno od diktátu takzvané korektnosti, a aby byly věci nazývány pravými jmény. Namísto korektnosti bychom měli naopak ctít slušnost v mluvě i v jednání. Měli bychom ale být schopni říkat slušným způsobem i nepříjemné pravdy a názory.

Je například nekorektním říkat, že lidé si nejsou rovní. Přitom všichni denně vidíme příklady opačné skutečnosti. Nejsme si rovní, každý jsme jiný a hodíme se k něčemu jinému. Každý jsme jedinečný a svým způsobem přínosný tvor. Každý žijeme originální příběh. Z toho plyne, že žádná soutěž není korektní, protože nikdy nebudeme startovat ze stejné startovní čáry. Naším úkolem není soutěžit, ale doplňovat se do vyšších celků. Proto nejsme příznivci dravého kapitalismu a neregulované soutěže.

Nejsme také příznivci socialistických modelů a koncepcí, protože ty v zájmu vynucené rovnosti vedou k zprůměrňování lidí, k eliminaci vynikají-cích jedinců, mnohdy i k eliminaci zaostávajících jedinců.

Domníváme se, že vzájemná pomoc a starost o druhé či o potřebné, nemá být výsledkem rovnostářských a kolektivistických idejí, ale má být důsledkem prostého milosrdenství, které je třeba pěstovat.

Všichni vidíme, že ve skutečnosti si nejsme rovni ani před zákonem, protože bohatší a schopnější jedinci mohou zákonem manipulovat ve svůj prospěch. Snaha o spravedlnost proto nemá vyplývat z rovnostářských ideí, ale křesťansko-hebrejského pojetí spravedlnosti a z římského práva. Spravedlnost není totožná s rovností před zákonem a je třeba ji redefinovat.

 

Kultura národa je odvozena od kultu, tedy od toho, v co věříme a čemu se klaníme. K pochopení své vlastní kultury proto potřebujeme zkoumání minulosti a historie. V 10. století byla kultura tím, co český kmen přeměnilo v evropský národ, co kmenový nacionalismus překonalo a co nám umožnilo spojit se s ostatními národy Evropy, a to na základě sdíleného společného kultu. Tak byla vytvořena evropská kultura. Jako způsob, jak překonat kmenovou nesnášenlivost.

Kdykoliv jsme se vzdali kultu společného s ostatními národy Evropy, vracela se nesnášenlivá kmenová rivalita, naposledy v podobě romantického nacionalismu v 19. století. Proto chceme-li být dnes Evropany a hlásíme-li se k evropské kultuře, musí jejím základem být společný kult. Rozhodně nemůže být sjednocujícím principem umělá ideologie multikulturalismu, která v základu znamená likvidaci národních a vlastně jakýchkoliv kultur a zcela po bolševicku hlásá svět bez kultury, bez kultů a bez jedinečnosti národů. Odmítáme nechat se rozpustit v jakémsi alchymistickém tyglíku spolu s ostatními národy světa a splynout v jakousi nedefinovatelnou masu bez identity a kořenů.

Ukazuje se, že multikulturalismus svým programovým oslabováním národů v jejich kulturní jedinečnosti uvádí tyto národy do akutního ohrožení v případě, že se objeví agresívní kultury, které se svých kultů odmítnou vzdát.

Jsme tedy zastánci sjednocování Evropy na základě společného kultu, tedy víry a uctívání, které by národům nebralo jejich jedinečnost, ale nabízelo by cosi vyššího pro překonání kmenového či sektářského myšlení. Přesně na tomto principu sjednocovala mnoho národů zaniklá podunajská Habsburská říše, která dosahovala státní jednoty, aniž by národy ničila a rozpouštěla.

 

Domníváme se, že základem státu není kmenová mentalita, tedy nacionalismus, ani zničení národního povědomí, ale právě nadnárodní kulturní rámce. Proto se prohlašujeme za vlastence zemského typu, tedy za vlastence jakožto příslušníky státu s jeho historií a tradicemi. Nikoliv tedy za vlastence na bázi rasy, etnika nebo řeči. Chceme být gens, nikoliv populus. Nebráníme se sjednocování do nadnárodních celků na bázi přijetí vyšší společné kultury, ale bráníme se sjednocování na bázi likvidace kultury, národa či státu.

Prohlašujeme, že sjednocená Evropa, která prosazuje jako základní princip sjednocení multikulturalismus, je pro nás nepřijatelná. Naopak se hlásíme k myšlenkám Panevropy, tedy sjednocení na bázi společného kultu, nejspíše toho kultu, který Evropu jako takovou vytvořil a po stovky let držel pohromadě, tedy kultu křesťanského, jeho uctívání a systému hodnot.

Dnes více, než kdy jindy, potřebuje náš národ sáhnout do minulosti a zkoumat, jak se naši předkové zachovali v té které situaci a k čemu to vedlo. P-třebujeme znát dávné zdroje síly i příčiny slabosti a úpadku národa. Potřebujeme poctivou analýzu, která by nám řekla, co bývalo silné, životaschopné, principiální a nosné.

Jenže od konce 19. století, a zejména po zlomech v letech 1918, 1939 a 1948 provedl náš národ sebedestrukční uzavření, zavržení a znepřístupnění celých rozsáhlých úseků a oblastí minulých českých dějin. Celé oblasti naší historie bylo pod společenskou a pak i právní sankcí znemožněno zkoumat a hodnotit. Ateisté nechtěli, aby byl znám význam víry a náboženství. Socialisté a liberálové chtěli zatajit význam privilegií a stavovských bariér, význam soukromého vlastnictví a dalších oblastí. Republikáni nedopustili jakékoliv hodnocení politického významu panovnické moci. Němečtí nacisté nechtěli, aby další generace vůbec cokoliv věděli o existenci českého národa. Komunisté vyzobávali z našich dějin jen příklady utrpení pracujícího lidu a nehodlali dopustit jakýkoliv opačný poznatek, atakdále.

Tyto více než staleté vytrvalé zákazy vstupu do vlastních dějin, překrucovaná, lživá a výběrová poučení, měly za následek nesmírnou devastaci povědomí národa o vlastních tradicích a přerušení kontinuity současného národa s minulými Čechy. To, co se některým badatelům daří dnes z našich dějin vynášet na světlo, je proto pro značnou část obyvatel šokující a těžko uvěřitelné. Vidíme zoufalé snahy nevyvozovat z takových poznatků adekvátní poučení a zůstat o svého ideově, účelově a mocensky zkresleného pojetí smyslu dějin.

Víme, že z minulosti se nedá odvodit budoucnost, protože vše je tvořeno nové, v nových kontextech a doposud neznámých souvislostech, ale kontinuita s minulosté se získat dá. Dá se pochopit, kde jako národ jsme a kudy v dějinách kráčíme.

 

My monarchisté jsme natolik demokraté, že chceme vyslechnout a respektovat i hlas již mrtvých předků. Mají právo hlasovat, protože oni se také snažili pracovat pro národ a stát, měli s ním své plány a projekty, za které mnohdy platili vlast-ními životy.

Dnes odkrýváme dříve nedoporučované či dokonce zakázané dějiny národa, které se odehrávaly v rámci Habsburské monarchie. Není to nová móda. Je to nutnost vyrovnat se i s tímto obdobím, a to co nejpoctivěji. Jde prostě o nález a otevření zanedbaného ložiska vzácných informací, které je třeba vytěžit, zpracovat a využít. Jednoho dne půjde o zcela běžnou kapitolu našich dějin srovnatelnou s významen jiných kapitol. Dnes se to zdá být nové a vzrušující. My monarchisté ale rozhodně nechceme obnovovat zašlou slávu staré říše, ta nenávratně pominula a nelze ji křísit. To, co vznikne, bude nové a nečekané. Ale chceme si do té nové budoucnosti vzít z oné staré říše vše, co mělo hodnotu, co dobře sloužilo a bylo prospěšné. Nejsme tak bohatí ani tak moudří, abychom si mohli dovolit plýtvat úsilím a myšlením předků jen proto, že by to mohlo zpochybnit revolucionáře, kteří na svých vzpourách kdysi mocensky vydělali.

Jedním z významných poučení, které získáme srovnáním současnosti a ne tak dávné minulosti, je poučení o pozitivech a negativech všeobecného volebního práva. Dnes již můžeme s jistotou vědět to, co nevěděli liberálové a demokraté například v roce 1948 nebo v roce 1907.

Vnímáme a vidíme, že všeobecné volby tak, jak se dnes praktikují, jsou především nespravedlivé. Může hlasovat a kandidovat každý (i zločinec) člověk parazitující na státu, a jeho hlas má stejnou hodnotu jako hlas vynikajícího mravně povzneseného člověka, který se pro zemi a stát obětuje.

Vidíme, že miliónové masy voličů mají spoustu práce s tím, aby uživily sebe a své rodiny, a nemají čas se vzdělávat a zajímat se o věci veřejné, o politi-ku, o ekonomiku, o principy moci a vlády. Nelze to po nich chtít. Na druhé straně jsou tyto masy snadno manipulovatelné tiskem, televizí či internetem, dají se strašit vykonstruovaným nebezpečím, omámit slibovanými výhodami a podobně. Právě hlasování těchto mas, které zcela převálcuje hrstku informovaných, pak vyrobí výsledky voleb podle přání těch, kdo penězi nebo jinak ovládají média. Tak slouží všeobecné hlasovací právo k legalizaci a legitimizaci moci těch, kteří pak nepracují v zájmu tohoto národa a těchto voličů, ale jen k vlastním sobeckým zájmům. Již příští rok budeme moci sledovat, jak se to dělá.

Koruna Česká proto požaduje skoncování s rovnostářstvím v oblasti volebního práva.

Chceme, aby lidem, kteří prokáží odbornost a mravní úroveň celým svým životem, bylo poskytnuto více hlasů, než ostatním. Chceme nový kastovní systém podle kritéria schopnosti sloužit celku a lidu. Chceme daňový census. Chceme, aby nesměli hlasovat a kandidovat lidé, kteří od státu berou více, než mu dívají, a již vůbec ne lidé odsouzení, uvěznění či se záznamem v trestním rejstříku.

Navrhujeme nový systém šlechtictví na bázi ušlechtilosti, a nerovnost ve volebním právu by mohla být jeho prvním výrazem.

Věříme, že blízký Generální sněm bude schopen z těchto a jiných střípků a nápadů nabídnout smysluplnou koncepci přijatelnou pro široké myšlenkové spektrum formujících se konzervativních sil v naší zemi.

Redakce

  • 1