Naši více i méně úspěšní politici již přišli na to, že nejúspěšneji se jejich hra dá hrát tehdy, když nemají žádný skutečný názor, který by byl jejich osobním názorem, protože pak mohou prezentovat každý názor, který by jim podle jejich kalkulací mohl právě přinést výhodu. Jediným cílem této hry je dosáhnout na vyšší postavení a dostat se k větší moci, přehrát ostatní hráče.

I kdyby se objevil skutečný politik schopný oslovit voliče dobrým promyšleným projektem a myslel to vážně, okamžitě, jakmile by jej stávající establishment identifikoval jako nebezpečí pro svoji hegemonii, by se na jeho maličkost zaměřila média a kolem by začali kroužit dobře zaplacení experti s úkolem najít v jeho minulosti cokoliv, co by se dalo prezentovat jako protiprávní, za co by jej bylo případně možné obžalovat a předvést veřejnosti jako nedůvěryhodnou osobu (ne, že by nedůvěryhodných osob bylo málo).

V posledních parlamentních volbách jsme ale byli svědky impozantního voličského aktu pomsty. Voliči přišli k volbám ve větším počtu než jindy, aby zvolili slovenského miliardáře,  pravděpodobně bývalého agenta StB a v současnosti vyšetřovanou osobu. Proč? Motivem jedněch byla opět marná naděje, že když stát povede úspěšný manažer jako firmu, nějak to půjde kupředu lépe. Motivem většiny však byla pomsta ostatním politikům minulých desetiletí za to, co z národní politiky udělali, jak okradli národ o naděje začátku 90. let, jak celou tu dobu rozkrádali stát a vysmívali se hlupáčkům voličům do očí. Protože zvolení diktátora zbylo jako poslední cesta, jak se těch lidí, co si říkají politici, zbavit. Diktátor není nic příjemného, ale bude jen jeden, zlo a nepřítel konečně zase dostanou konkrétní tvář a bude zase jasné, kdo jsou jeho přisluhovači. Tak zřejmě lidé přemýšleli, když přišli k volebním urnám.

Alternativa neexistuje žádná a nadávání na vítěze alternativu nepředstavuje, je bezzubé, ublížené, bezmocné a jalové. Alternativu nevidíme, protože vše, co nám bylo doposud předvedeno vedlo a vede jen k dalšímu rozkladu, k úpadku kulturního i politického života, místy k sofistikované anarchii, místy k úřednické či mocenské aroganci a svévoli. Vždy ale k prázdnotě a marnosti.

O rovnosti se bavit nelze, protože evidentně neexistuje ve světě, kde lze vše koupit za peníze. Lze koupit spravedlnost, dobrého lékaře, policii i soudy, noviny i veřejnoprávní televizi. Lze si tak dokonce koupit výsledky voleb, protože si lze koupit propagaci a PR agentury. Proto v podstatě nastává konec demokracie jako takové, neboť neinformované davy voličů (naštěstí již  značně znechucené a vystřízlivělé) lze s pomocí peněz manipulovat k požadované volbě. Demokracie a všeobecné volby se tím stávají spíše jen nástrojem, který má vytvořit dojem legitimity moci. Vy jste nás zvolili, proto i vy máte máslo na hlavě a jste spoluviníci toho, co děláme, tak si moc nestěžujte! Měli jsme se lépe informovat.

Pod pláštíkem předstírané demokracie je budováno sofistikované feudální impérium. 800 000 obyvatel státu, tedy bez dětí nejméně osmina obyvatel státu zápasí s exekucí. Politici zcela  otevřeli cestu tomuto vývoji, kdy z malicherných stokorunových dluhů jsou exekutory, právníky a dalšími vydřiduchy vyráběny nesplatitelné dluhy. Banky prodávají boháčům potrfolia  dlužníků na podíly a bohatí nakupují duše, které na ně budou po celý život pracovat. Velké majetky soukromých osob se přesouvají do rukou finanční oligarchie. Lidem jsou odebírány velké  daně a náhradou za ně lze žádat o dotace, jejichž poskytnutí ale závisí na vůli přerozdělovačů. Náhrada vlastních vydělaných prostředků dotační politikou vytváří závislost jedince na  systému. V další fázi procesu bylo přistoupeno k systematickému odzbrojování lidí a k faktickému popírání práva na obranu konkrétním rozhodováním soudů. U jedince je záměrně vyvoláván strach bránit svůj majetek a své životy, aby se nedostal do vězení. Aspektů znevolňování je mnohem více.

Společenský, správní a politický rozklad je způsoben především absencí a potlačováním vyšších mravních a jiných hodnot. Dochází dlouhodobě ke zpochybnování soustavy hodnot jako nadřazeného měřítka správnosti lidského konání. Ve společnosti, která vnikla v křesťanské civilizaci to jsou především hodnoty vycházející z Mojžíšova desatera, hodnot, o kterých se nikdy nehlasovalo, které vždy stály mimo jakoukoliv volbu a jejichž pomocí bylo možno soudit a měřit i činy nejmocnějších. Evidentním cílem procesu je dosáhnout stavu, v němž nebude jisté, že krást, lhát, podvádět, cizoložit a zabíjet je špatné a zlé. Stavu, v němž o tom, co je špatné a co dobré, bude rozhodovat vždy některá osoba, která je právě u moci, a bude rozhodovat podle své potřeby (třebas pokaždé jinak), ne podle obecně sdíleného přesvědčení. K tomu je třeba docílit stavu názorové anarchie, kdy sami lidé se již nedokážou shodnout v tom, co je dobré a co špatné, a budou potřebovat k rozhodování nějakou takovou samozvanou autoritu. Z výhledu, že takovým samosoudcem bude některý z našich politiků jde hrůza.

V této situaci nabízí monarchistická strana Koruna Česká politickou alternativu,

podle našeho názoru jedinou, která může vést k úspěchu za předpokladu, že cílem je spořádaná lidská společnost, mravně hodnotné životní prostředí a fungující stát. Jako malý bonus nabízíme politiky, kteří mohou mít úctu. Celá nabídka se dá shrnout do několika bodů:

  1. Trváme na křesťanském kulturním základu naší civilizace, tedy na onom všem společném nevolitelném měřítku hodnot, které z křesťanství vychází. Chceme toto měřítko upřednostnit před cizorodými kulturními vlivy jiných náboženství, ačkoliv pro judaismus a islám by mělo platit stejné měřítko. Námitka, že jsme se rozhodli pro sekularistickou společnost a že víra se všemi aspekty, které z ní vyplývají, má být vytlačena do soukromí, neobstojí, protože i ateista v to, že Bůh není, může pouze věřit a tedy i ateismus představuje druh víry a sdružuje věřící. Ateismus není neutrální platforma! Proč by tedy ateistická víra měla být ve společnosti nadřazována monoteismu, zvláště poté, kdy se ukázalo, že vede k morálnímu rozkladu a plodí škodlivější ideologie. V žádném případě nám nejde o christianizaci jinověrců, ale jde právě jen o ony společné nadřazené hodnoty.
  2. Chceme, aby tento systém hodnot byl respektován jako výchozí bod našeho zákonodárství, aby skončilo relativizování zločinů jako je krádež, podvod, lež, zabití aj. Chceme v plném rozsahu obnovit právo na soukromý majetek a na jeho obranu, na obranu života jednotlivce jednotlivcem, kromě obrany státní a institucionální.
  3. Chceme, aby v tomto duchu byly cílevědomě vychovávány další generace. Fakticky chceme obnovit výchovu v jejím původním významu, v rodině i v instituci. To znamená, že považujeme výchovu za cílené ztvárňování osobnosti. Odmítáme myšlenku, že se má malé dítě v anarchistické pseudosvobodě vychovávat samo (maoismus), že tedy výchova je násilím páchaným na dítěti. Dítě není svobodné ani svéprávné. Je zcela závislé na společnosti v níž žije a tato společnost má podle našeho názoru právo toto dítě ztvárňovat k tomu, co považuje za prospěšné. Chceme obnovit právní zodpovědnost rodičů za činy jejich dítěte, ale současně jim chceme vrátit svobodu vychovávat dítě podle vlastního uvážení, v souladu s hierarchií nejvyšších hodnot.
  4. Jsme demokraté v pravém slova smyslu. Uvědomujeme si totiž, že demokracie závisí na dodržování jistých pravidel politického boje. Nad těmito pravidly musí někdo bdít, zvláště ve společnosti, kde se pravidla běžně dají koupit penězi. Nevěříme, že nedotknutelnost pravidel zajistí opozice, protože máme pochyby i o kvalitě opozice. Pokud je politika jen obchod, je možné vytvářet mocenské kartely i mezi konkurenty. Nevěříme, že by demokracie mohla být samospasitelným a samoregulačním systémem, a vidíme kolem sebe dost příkladů, že tomu tak v praxi není. Chceme, aby na pravidla demokracie dohlížel nevolený panovník. Proto, z takového praktického důvodu (ne z nějaké nostalgie po starých časech), jsme monarchisté. Uvědomujeme si, že demokracie vznikla v prostředí monarchie a nevymyslela ji republika, která naopak nikdy demokracii po delší dobu neudržela a vždy ji dovedla k diktatuře.
    Demokracie je jako hrdá a křehká dívka. Když ji zavřete do bordelu a nutíte ji se kurvit, raději spáchá sebevraždu. A to se nyní asi právě děje.
  5. Hlavním politickým úkolem panovníka je podle našeho názoru právě dohled nad demokracií, nad pravidly politického boje. Aby byl v této úloze nezávislým arbitrem, nesmí být panovník součástí politické soutěže, jak tomu je u prezidenta. Jeho pozice musí být výsledkem jiného principu, totiž dynastické posloupnosti. Jen tehdy bude mít panovník zodpovědnost za svěřenou zemi vůči předkům i potomkům. Nevíme o nikom jiném, kromě panovníka, kdo by v takové politicky neutrální (nevolené) a nekorumpovatelné pozici mohl být.
  6. Aby bylo zajištěno, že panovník bude zasahovat proti pokusům zneužití demokracie správným způsobem, musí být jeho hodnotové měřítko v souladu s výše nastíněným hodnotovým systémem vycházejícím k křesťanské tradice naší kultury a civilizace. Chceme tedy křesťanského dynastického (dědičného) panovníka.
  7. Jsme tací demokraté, že věříme, že volební hlas musí mít i naši zemřelí předkové. Jak to zařídit? Tak, že budeme dodržovat a ctít tradice. Role panovníka je v tomto nezastupitelná. Kromě toho je panovník i reprezentativní hlavou státu, vrchním velitelem armády apod.
  8. Aby mohl panovník účinně zasahovat, musí mít kromě reprezentační role i konkrétní moc. Musí mít právo veta v případě některých důležitých, zejména ústavních zákonů. Navrhujeme, aby se horní komora parlamentu (Senát) stala nikoliv volenou, ale z části nebo úplně jmenovanou panovníkem, aby ji tvořili odborníci, lidé zasloužilí o stát, lidé charakterově a mravně na výši. Schvalování zákonů by mělo probíhat v konsenzu obou komor parlamentu nebo hlasovací většinovou shodou obou komor.
  9. Abychom předešli pozdějším dohadům, chceme, aby bylo uznáno panovnické právo rodu Habsburg-Lothringen, a to z několika důvodů:
    1. tento rod má na svatováclavský trůn historické právo a nikdy se trůnu nevzdal
    2. tento rod má s panováním více než bohaté zkušenosti dlouhé přes 800 let a své potomky stále vychovává k plnění povinností a k roli panovníka
    3. právo tohoto rodu musí být respektováno již proto, aby pak byla respektována i jiná další práva v naší zemi. Právo je nedělitelné a proto i panovník musí být navrácen podle práva
    4. jde o rod, který má v přímé linii i krev Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců
    5. jde o rod, který je dostatečně neutrální a neovlivnitelný v naší domácí politice, je zaručeně křesťanský a jeho příslušníci jsou skutečně věřícími katolíky.
  10. Jsme toho názoru, že i rovné volební právo má své meze. Jsme sdostatek realisté na to, abychom si uvědomili, že lidé nemají stejné vědomosti, znalosti, přehled či kvalifikaci. Hlasy  vynikajících osobností, které mají přehled i znalosti a současně výrazný charakter zanikají v mase hlasů méně informovaných a snadno manipulovatelných voličů. To považujeme za nespravedlivé a rovnost hlasů považujeme v tomto případě za společnosti škodlivou. Máme za to, že by především neměli mít volební hlas lidé se záznamen v trestním rejstříku, případně lidé, kteří od státu berou více, než mu dávají. To je ale věc diskuse, kterou se snažíme vyvolat. Instituce rovného volebního práva není tabu, o němž by se nesmělo diskutovat. Navrhujeme také, aby lidé, kteří se o stát či obec výrazně zasloužili, disponovali větším počtem hlasů. Uvědomujeme si, že by to vedlo k vytváření jistého druhu společenské elity, ale elity ušlechtilých. Kontrola nad tímto procesem by se také zřejmě neobešla bez autority, jakou je panovník. Lid by se evidentně nad něčím takovým neshodl a politické elity by se princip pokusily nejspíš zneužít pro své straníky a voliče.
  11. Uvědomujeme si, že přidáváním hlasů některým voličům a jmenovanou horní komorou parlamentu usilujeme o svého druhu hierarchickou společnost, přičemž zakládáme na vytváření privilegovaných elit na způsob šlechty. Usilujeme ale o to, aby tyto elity byly spíše ušlechtilé, než panské, a hledáme způsoby, jak toho dosáhnout. Kromě existence křesťanského panovníka zatím žádné nenacházíme.
  12. Nejsme liberálové. Liberálové staví svůj mocenský a politický vliv na procesu osvobozování. Zpočátku jejich působení bylo koho osvobozovat. Čím jsou ale společnost i jednotlivec svobodnější, tím hůře nacházejí liberálové důvod pro svoji existenci. Proto se snaží zběsile a za každou cenu osvobozovat koho se dá od čeho se dá, což vede ve výhledu k anarchii. Již dnes musí osvobozovat zjevné zločince a proto relativizovat zločiny, musí osvobozovat muže a ženy od předurčenosti jejich pohlaví, osvobozovat matky, aby mohly zabíjet své nenarozené děti, osvobozovat masy lidí od státu, od pravidel, vymýšlet a hledat, skupiny lidí, za jejichž práva je třeba bojovat (přistěhovalci, homosexuálové apod.). Tím, ale ničí rodinu a základy lidské společnosti. Osvobozováním osvobozují také běsy skryté v lidech a v jejich povaze. Tyto osvobozené zlé síly pak ničí společnost. Civilizace je naopak výsledkem tisíciletého procesu spoutávání zlých sil v lidech a ve společnosti. Nemůžeme být liberály jen proto, abychom tím získávali politickou moc. Současná liberální hnutí považujeme za hnutí působící proti civilizaci. Jsou to sirény vábící Osyssea.
  13. Kdykoliv vznikne problém, je ustavena instituce k řešení tohoto problému. Instituce se ale ihned stává živobytím pro své zaměstnance a mocenskou pákou pro své šéfy. V určitou chvíli se tedy instituce automaticky začne starat o to, aby problém nikdy nezmizel a aby tak nezmizel důvod pro existenci této instituce čerpající prostředky z veřejných peněz.
    Jsme přesvědčeni, že veškerá moc musí být spojena se službou. Pouze služba celku opravňuje k užívání moci. Moc, která není současně službou, považujeme za neoprávněnou a svévolnou. Naším cílem je tedy kontrola způsobu a kvality služby, která je spojena s tou či onou mocí každého jedince. Takovou kontrolu ovšem nemůže provádět člověk, který má důvod se nechat korumpovat, který potřebuje peníze nebo protislužby. I taková kontrola by musela být spojena s osobou panovníka, který je na vrcholu mocenské pyramidy, je nezávislý a finančně zajištěný, nemá důvod se nechat korumpovat.
  14. Také si myslíme, že represivní režimy jsou neefektivní a vyvolávají snahy o sabotáž ze strany ovládaných. Řád a právo nelze zajistit pouze vynucováním. Efektivní je společnost, kde se o řád a právo stará většina obyvatel z přesvědčení, že je to správné. Nelze proto lidem brát jejich starost o právo, řád a spravedlnost a říkat jim, že to mají nechat jen na určených institucích (soudech, policii apod.). Takový postup vytváří lhostejnou společnost a všemocnou byrokracii. Chceme, aby se na tom lidé aktivně podíleli sami ve svém okolí podle sdílené hierarchie hodnot, a aby za to nebyli perzekuováni.
    Domníváme se, že vést občany země k úctě k takovým hodnotám je mnohem efektivnější, než neustále vytvářet hory nových zákonů a předpisů, a snažit se lidem kontrolovat jejich soukromí.

Nemyslíme si, že samotná přeměna republiky v monarchii a návrat krále spasí naši společnost bez našeho přispění, ale velmi tomuto procesu napomůže. Jiný, než tento osvědčený způsob a postup nevidíme.
Naše společnost potřebuje autoritu, ale nikoliv autoritativní diktaturu a režim, těch jsme si užili dost. Proto i autorita na vrcholu mocenské pyramidy musí být zavázána s ještě vyšší, duchovní autoritou (což diktátoři nebývají).

Jsme konzervativci (většinou i legitimisté), a jako takoví se snažíme vztáhnout základy společenského řádu k co nejvyšší a nejpůvodnější autoritě. V našem případě tedy k Bohu, protože to je autorita stálá a neměnná, věříme, že absolutně dobrá. Plně si uvědomujeme, že i víru a náboženství může sobecká a mocichtivá osoba zneužít k vlastnímu propěchu a v dějinách se to  mnohokrát dělo, ale nikdy ne v takové míře, v jaké se to dělo v sekularizované a ateizující se společnosti 20. století. Pokud trvá ono nadřazené měřítko hodnot, existuje i možnost kontroly a rozpoznání nebezpečí. Ateistická společnost nikdy takové nebo podobné měřítko hodnot nenabídla. Respektive nabídla, ale ateistické koncepty jako nacionalismus, socialismus a komunismus vedly v několika desítkách let k vraždění a útlaku nesrovnatělně většímu, než celých tisíc let křesťanské kultury před tím.

Jsme vlastenci zemští, nikoliv nacionalisté. Národ, ačkoliv nám na něm velmi záleží, nepovažujeme za nejvyšší autoritu.
Nemyslíme si, že by mělo být člověku umožněno, aby si ve všem vyhověl a plnil si každé své chtění. V tom smyslu nejsme humanisté. Milujeme člověka, ale zejména proto, že je Božím dílem, a že ho miluje Bůh. Milujeme člověka, který se snaží sloužit druhým a nikoliv především sobě. Milujeme člověka pro jeho dobrou službu.

Nejsme multikulturalisté. Soužití některých kultur (a jejich kultů) v jedné zemi či městě považujeme za nebezpečnou iluzi. Nejsme ale ani rasisté a domníváme se, že záleží na kultuře, nikoliv na rase, že i lidé jiné rasy mohou přijímat naši kulturu, to znamená náš kult. Jinými slovy, že budou ctít a případně se klanět týmž nadřazeným hodnotám, jako my, a odvozovat z nich společenský řád.

Nejsme pokrokáři, protože pokrok závisí na tom, odkud a kam chceme pokročit. Před propastí je lépe uhnout nebo se vrátit. Materiální pokrok může být něčím zcela jiným, než například cesta člověka životem ke spáse nebo cesta růstu v lásce k bližním.

Nejsme hlasatelé kapitalismu ve smyslu darwinovské soutěže a maximalizace zisků. Víme, že na vztazích životně důležitých pro uchování společenství, jako je láska, přátelství aj., se prodělává. Sebevětší zisk bez existence společenství nemá žádný akceptovatelný smysl.

Nejsme rovnostáři, protože rovnost, kromě rovnosti v přístupu k Bohu, nikde nevidíme a považujeme ji za ideologickou iluzi pokrokářů. Právě proto se stavíme i proti bezohledné darwinistické soutěži v níž mají silní pohltit slabé. Žádná soutěž není spravedlivá, protože v nerovném světě neexistuje spravedlivá startovní čára. Každý člověk se hodí k něčemu jinému, každý byl stvořen a vybaven jinými přednosti a jinými deficity. Domníváme se, že takto nerovní byli lidé stvořeni ne proto, aby spolu soutěžili, ale proto, aby se museli doplňovat do vyšších celků rodiny, obce, národa či státu.

Z tohoto poznání pramení i naše sociální cítění. Nejsme tedy zastánci tvrdého a bezohledného kapitalismu, ale nejsme ani programoví socialisté a regulátoři, nevěříme, že by bylo možno rovnost mezi lidmi nařídit zákonem nebo ji vynutit násilím. Taková rovnost by byla jen diktátem průměrnosti, a to už jsme zažili. Jsme přesvědčeni, že k využití nerovnosti k vzájemnému doplňování se, tedy k vzájemnosti a společenství, musí být lidé vedeni výchovou i vzděláváním, včetně propagace této myšlenky. Domníváme se, že právě toto je cesta, která nám byla ukradena a ze které jsme byli svedení v 90. letech po sametové revoluci.

Především ale jasně a nahlas prohlašujeme, že lidé si nejsou rovni. V naší zkorumpované společnosti ani před zákonem ani jinak, jsou si rovni pouze v náboženském slova smyslu.
Nekřičíme s Jakobíny o bratrství a s Václavem Havlem o lásce, hovoříme o vzájemnosti a doplňování. Tím nevylučujeme určitou soutěž, pokud je jejím cílem povznesení celku obce a národa.
Nekřičíme s francouzskými revolucionáři o volnosti a rovnosti, voláme po dobrovolné disciplíně a o využití nerovnosti k prospěchu celku. Proto jsme sociální a proto se snažíme najít pojistku proti zneužití takové disciplíny. Tou je pro nás křesťanský panovník v rámci konstituční demokratické monarchie.

Koruna Česká není revoluční stranou a revoluční metody zcela zavrhuje. Proto se snažíme o získání vlivu a uskutečnění svých cílů i v tomto pseudodemokratickém systému cestou parlamentní a cestou volebního vítězství.

Nejsme ani konkurenční stranou a neusilujeme o kumulaci politické moci pro naši zájmovou skupinu. Jsme stranou služebníků trůnu, a jakmile bude svatováclavský trůn vrácen legitimnímu panovníkovi, jako strana se rozpustíme, protože naše existence ztratí na významu a protože náš úkol bude splněn.

Pokud budeme voleni, je to pro nás znamením, že společnost pochopila a je připravena takovou cestu vlastní proměny nastoupit. Pokud by veřejnost neprojevila svým hlasováním souhlas, nemá smysl jí výše uvedené principy vnucovat.

Z výše řečeného vyplývá, na jaké úkoly by se Koruna Česká soustředila v konkrétní politice, kdyby získala dostatečný mandát a dostatečný počet hlasů:

  1. Předenším by se snažila získat dostatečnou politickou i občanskou podporu k reinstalaci demokratické konstituční monarchie.
  2. Snažila by se podporovat vzestup konzervativních a křesťanských hodnot ve společnosti. Snažila by se o nezkreslený výklad národní historie i s jejími doposud tabuizovanými obdobími.
  3. Snažila by se o obnovení tradičního pojetí výchovy nových generací, podporovala by v tomto směru odpovídající instituce a chtěla by v některých aspektech změnu vyučovacích osnov. Podporovala by tradiční model rodiny a odporovala by rozmělňování tohoto modelu legalizací různých pseudomodelů, které rodinou nejsou.
  4. Zahájila by tažení proti současnému systému vymáhání dluhů a usilovala by o revizi a eliminaci dluhové závislosti v případech, kde zisky exekutorů, bank a právníků neadekvátně převyšují výši původního dluhu. Jinými slovy, šlo by o radikální boj proti bezzudné lichvě.
  5. Zahájila by tažení proti přerozdělovacímu systému veřejných peněz, a to zřejmě tím, že by požadovala zavedení výběru daní v místě, tedy v obcích. Státu by obce odváděly jen schválenou procentuální kvótu, obcím by zůstávalo více peněz, což by posílilo autoritu obecní samosprávy a vedlo by ji to k vytváření prostředí pro usídlení daňových poplatníků. Tím by byl zřejmě i zvrácen proces vylidňování venkova.
  6. Usilovala by o zrušení krajské (de facto státní) správy a o obnovení modelu okresní a zemské správy. Tak by byla posílena samospráva a oslaben direktivní vliv státu, který by byl nucen brát na jednotlivé lokality mnohem větší ohled.
  7. Snažila by se být brzdou rovnostářským a liberálně osvobozovacím tendencím.
  8. Zcela jistě by se vymezila proti zasahování do vlastnických a podnikatelských práv občanů, jakým je například protikuřácký zákon ve vztahu k soukromým restauracím. Vymezovala by se i proti oslabování a relativizování práva občana na obranu majetku a svých blízkých a práva na držení zbraně.
  9. Vystupovala by proti nacionalismu, ale napomáhala by vzrůstu pocitu vlastenectví. V zahraniční politice by trvala na suverenitě státu v rozhodování o právech a otázkách důležitých pro stát. Snažila by se posilovat vazby českého státu se státy V4+, tedy se státy s podobnou křesťanskou kulturou v pro nás přirozeném prostoru Podunají a usilovala by o vstup Rakouska,  případně Chorvatska a Slovinska do spolku Višegrádu, stejně jako o nadstardandní vztahy s Bavorskem.
    Myslíme si, že právo člověka na volný pohyb a na usídlení se kdekoliv na světě by mělo být přinejmenším podmíněno, a podmínky by měla klást kultura a entita sídlící na onom vybraném místě.
  10. Chceme navázat na tisíciletou historii české státnosti. Chceme zpět celou tuto historii, nezkreslenou a nezatajovanou. Jsme dostatečně kritičtí, abychom se dokázali kriticky postavit i ke sporným nebo chybným počinům některých našich panovníků. Chceme však zachovat úctu k roli, která jim připadla a k břemenům, která nesli ve prospěch všech. Proto bychom samozřejmě podporovali obnovení pomníku maršála Radeckého, Mariánského sloupu v Praze a dalších, aniž bychom bořili sochy rudoarmějců nebo republikových osobností.
    Republiku považujeme za institucionalizovaný výsledek vzpoury proti panovníkovi, který opírá svoji legalitu o vylhanou historii a nijak nenavazuje na skutečnou historii státu a na kontinuitu jeho tisíciletého práva. Republika je pro nás cosi, co vzniklo na zelené louce jako novotvar a konstrukt mocichtivých samozvanců. Proto se také ihned po svém vzniku stala nástrojem na ovládání a permanentní okrádání byvatel, což se nyní v celé nahotě ukazuje, když byly opuštěny zástěrky a kamufláže ideologií.

Chceme do politiky navrátit ideje a přitom zůstat realisty. Hnusí se nám ideově vyprázdněná a bezobsažná rvačka o posty a peníze, hnusí se nám lidé, kteří toto považují za normální, za běžný a jediný obsah a účel politiky a říkají tomu realismus. Nechceme žít v zemi, kde je za realistu považován pouze ten, kdo krade a projevuje sobectví. Nechceme mít nic společného s lidmi, kteří pojímají politiku jako druh podnikání, v němž podnikatel - politik investuje do předvolební kampaně a pak pobere zisky v platech, výhodách a korupčních praktikách.

Pojem politika vznikl ze slova Polis - tedy obec. Politika má být starostí o obec a o obecné, ne o soukromé. Podle našeho názoru by politická funkce měla být čestnou funkcí, na které se nevydělává, a neměli by ji zastávat lidé závislí na moci, vlivu a svém obrazu v médiích jako na drogách. Nepodceňujeme roli peněz a majetků v politice, ale politika nesmí být pouze o penězích a majetcích, tím méně o narcistním sebeukájení se nad vlastním obrazem významné osoby. Podle našeho názoru je politik tím, kdo udává směr a zabývá se principy. Finančníků a lidí erudovaných v majetkových otázkách se najde vždy dost, ale jejich role má být služebná (i když patřičně honorovaná). Politik se má zabývat prospěchem společnosti, státu a obce a mnoha věcmi, které s penězi souvisejí jen okrajivě. Mezi největší politiky našeho státu patřili muži, kteří se starali o mravnost, o školství, o harmonii a o to, aby to, co máme společné, bylo na prvním místě před tím, co drží každý sám pro sebe.

Všichni cítíme, že to, co se dnes děje v naší politice je nezdravé, zničující, zavádějící, že lidé, které jsme v mnoha desítkách voleb od roku 1990 již navolili, nás nevedli a nevedou správně, ať již patřili k té či oně straně. Přesto je většina lidí volí opakovaně znovu nebo vůbec nechodí k volbám, jako by to mohlo něčemu pomoci. Jako bychom, až dojde ke katastrofě, pak mohli říkat - My jsme je nevolili. Ale volili! Tím, že jsme nešli k volbám, jsme jim dali své hlasy jako bianco šek. Nemáme odvahu zvolit stranu, která je doposud malá podporou voličů. Možná si říkáme - Jsou to lumpové (dosavadní politici), okrádají nás, ale alespoň to nějak umí řídit. Ty malé strany by to neuměly. Pak se ale ocitáme v bezvýchodné spirále sestupu kultury i úrovně politiky, kterou neumíme přerušit jinak, než tím, že zvolíme hromadně diktátora, jako Němci v roce 1930 nebo jako naši předkové v roce 1946.

Jenže alternativa existuje a Koruna Česká ji tímto nabízí. Víc zatím udělat nemůžeme. Čekáme na vaši odvahu pro změnu.

Jan Drnek

Vyšlo v Monarchistickém zpravodaji č. 77

  • 1