S výrokem Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!
se pravděpodobně již někdy setkal každý. Nemálo bude zřejmě i těch, kdo jeho autorství správně přiřknou Františkovi Palackému. Ti, kdo jsou s Palackého dílem a jeho názory méně obeznámeni, v něm zřejmě budou vidět rebelské zvolání velkého vlastence a buditele. Jiní, kteří o Palackém vědí více, jej dost možná budou chápat jako doklad toho, jak se jeho postoj měnil od někdejšího zastánce rakouské říše v jejího odpůrce.
Realita je ale jiná. Ve skutečnosti zřejmě jen málokterý výrok dosáhl takové všeobecné známosti a byl tolikrát opakován, hlásán, hřímán i parafrázován – aby byl přitom tak nesmírně vytržen z původního kontextu a postaven do zcela jiného světla, než v jakém zazněl původně.
Již to samo o sobě by stačilo k tomu, aby stálo za to se na onen výrok podívat v originálních souvislostech. To však není jediný důvod – František Palacký predikoval nejen prostou skutečnost, že „budeme i po Rakousku“, ale velmi přesně předpovídal, co taková naše post-rakouská existence bude znamenat. S odstupem sta let od česko-rakouského rozchodu a více než sto padesáti let od Palackého předpovědi nezbývá než konstatovat, že jeho prognóza se naplnila – a co víc, že se naplňuje dodnes. Což by pro nás mohlo a mělo být významným tématem k zamyšlení a poučení.
Předmětný výrok se objevil v samém závěru Palackého textu „Idea státu rakouského“, který vycházel jako série osmi článků v deníku Národ od 9. dubna do 16. května 1865. Pro lepší pochopení autorových postojů se ale podívejme nejprve do staršího „Psaní ze dne 11. dubna 1848 do Frankfurtu“. Zde se nejen dočteme, že František Palacký pokládal zachování rakouské říše za důležité, ale především se dozvíme proč:
„…zachování, celost i upevnění [Rakouska] jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé. (…) Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a zmáhá, nežli to díti se může v zemích západních; že jsouc ve středu svém nepřístupna skoro každému outoku, stala se již dávno nebezpečnou svým sousedům; i ačkoli majíc také na půlnoci bránu otevřenou, že vždy přece, přirozeným vedena pudem, zvláště na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude; že každý krok, kterýžby na této cestě dále ještě učinila ku předu, hrozí během čím dále tím rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, tj. nepřehledně i nevyslovitelně zlé neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou. (…) Nikoliv, pravím to hlasitě i zjevně, nejsem nepřítel Rusův; naopak, pozoruji s radostným oučastenstvím každý krok, jejž tento veliký národ ve svých přirozených mezích ku předu činí po dráze vzdělanosti: však ale že při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, nežli dobré národní, z té příčiny již pouhá možnost universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce, nežli mne; ne proto, žeby monarchie ta byla ruská, ale žeby byla universální.
Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní – Slované, Valaši, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích (Albáncích – pozn. autora) ani nemluvíc – z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národů jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil. (…)
Co pak se dotýče zřízení republiky v říši německé, věc tato leží zouplna mimo okres kompetence mé, tak že o ní nechci ani svého mínění pronésti. Ode hranic říše Rakouské ale musím každou myšlenku o republice již napřed odhodlaně i důrazně zamítati. Pomyslete si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k universální ruské monarchii!“
Nyní se přesuňme do roku 1865 k textu „Idea státu rakouského“. Ano, Palacký je v této stati k jmenovanému státu ostře kritický a volá po nutných reformách, stále však uznává jeho hodnotu. Odvolává se na svůj list do Frankfurtu a píše:
„[V tomto psaní] pronesl jsem byl poprvé slova: „kdyby státu Rakouského nebylo, musili bychom v prospěch Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ (…) Já pak ubezpečiti mohu, že jakživ ani na okamžení nezapřel jsem pravdy těch slov, a tudíž jako vždy, tak i dnes ještě k nim se hlásím a hlásiti budu bohdá do svého skonání.“
Uvádí zde také:
„Že utvořením říše Rakouské před více než třemi stoletími, a sice cestou dobrovolných umluv, národové tak různorodí spojili se v jeden celek státní, to já považuji za nemalé dobrodiní od prozřetelnosti božské pro ně pro všecky. Dejme tomu, že by se tak bylo nestalo a že by každý ten národ podržel byl pro sebe plné právo suverenity: v kolikerých a jak krvavých půtkách byli by od té doby octli se mezi sebou! Snad i nejeden byl by v nich již dokonce zahynul. (…) Řekne-li pak kdo, že ono (spojení) nevydařilo se vždy ku prospěchu a blahu jednotlivých částek celku, nebudu zapírati, že stalo se dosti mnoho, co státi se nemělo, a že všelicos mohlo i mělo vedeno býti lépe: ale spravedlivý soud o minulosti náleží již pánu bohu a historii, úvahy pak politické mají sice z minulosti bráti poučení, ale zřetel svůj mají obraceti jen k nynějšku a k budoucnosti.“
Palackého kritika Rakouska se týká především nerovnoprávného postavení jednotlivých národů v rámci říše. Odmítá centralistické pojetí státu a ještě ostřeji protestuje proti (tehdy ještě v praxi neuvedené) myšlence dualismu. Jediné spravedlivé a funkční řešení vidí ve federalizaci.
Na tomto místě je vhodné připomenout, že federalizace císařství je dodnes často chápána jako zázračný lék na všechny jeho neduhy, jako velká příležitost, která zůstala nevyužita. Snad by federalizovaná habsburská říše byla skutečně stabilnější a životaschopnější; zde již spravedlivý soud o minulosti náleží pánu Bohu a historii. Nicméně realizace této myšlenky narážela na těžko překonatelné problémy, především na vzájemnou řevnivost národů a jejich neochotu k ústupkům a kompromisům. Což vedlo k patovým situacím spolu se skutečností, že území osídlené jednotlivými národnostmi v rámci říše jen zřídka tvořila souvislejší celky, spíše se jednalo o roztříštěnou a volně promíšenou mozaiku. Ostatně, tento problém nepominul s pádem říše a po celou dobu mezi oběma světovými válkami vytvářel ve střední Evropě řadu ohnisek konfliktů.
Ostatně, dejme na toto téma opět slovo Františku Palackému:
„Otvíráť se tu ovšem pole nových kontroversí: jaková i která mají býti [federaci tvořící] skupení ona in concreto? co má jim sloužiti za základ, jazyk-li či historie, zeměpisná poloha i sousedství, či shoda potřeb duchovních i materialních? a jsou-li historicko-politické individuality, jako ku př. Slezsko, Bukovina, Salcbursko atd. dostatečny, aby tvořily taková skupení samy pro sebe?
Já (…) odvážil jsem se staviti ona skupení na základě čistě ethnografickém. Jak tehdáž věci stály, zdál se mi spůsob ten poměrně s menšími nesnázemi spojen býti a také příměji vésti k upokojení realných potřeb národních, nežli kterýkoli jiný. (…) Nebyla-li by to veliká i pro celek státní výhoda, kdyby národové (…) nejsouce haceni jeden druhým, snažili se jako o závod všemi silami svými každý o zvelebení své sám v sobě? Urážíť to arci, jak se praví, historický cit národův, když by ku př. Čechy neb Uhry přestaly sněmovati co království České neb Uherské: a však my, aspoň v Čechách, u německých spoluobčanův svých bohužel jen na mále pozorujeme onen historický cit pro království České (…).“
Skutečně, i tady se Palacký dotýká jádra problému. V českých zemích nejenom jakákoliv myšlenka na federalizaci, ale vůbec jakákoliv snaha o reformu územní samosprávy a legislativy byla předem odsouzena stát se jablkem sváru mezi etnickými Čechy a českými Němci. Přičemž první se dožadovali zachování historické státoprávnosti a územní integrity korunních zemí, druzí se dožadovali autonomizace, případně úplného odtržení německojazyčných území na základě národnostního hlediska. Přičemž ani tento problém nevymizel s rozpadem říše a vyvrcholil roku 1938 v Mnichově.
Za pozornost stojí, že Palackého zásadové lpění na národnostním hledisku nahrávalo v tomto sporu českým Němcům a mezi „pravověrnými“ Čechy mohlo najít jen málo pochopení.
V průběhu 19. století (a vlastně ještě hluboko do I. sv. války) byla pro naprostou většinu obyvatel českých zemí myšlenka na samostatný stát nepředstavitelná. Političtí radikálové, kteří uvažovali o odtržení od Rakouska, zpravidla tíhli k panslavismu – tedy k představě o nějaké formě spojení s Ruskem, případně se Srbskem. A zde se spolu s Palackým konečně dostáváme k závěru jeho textu a k onomu slavnému titulnímu výroku.
František Palacký předvídá, že odmítnutí federalizace a příklon k dualismu povede k eskalaci nacionálního napětí a k nárůstu odstředivých sil a panslavistických trendů mezi Čechy:
„(…) bude-li panslavismem každý národní cit, každá přirozená snaha slovanská; bude-li panslavistou nebo panslávem každý Slovan, který nedá se vésti ku poněmčení neb pomaďaření: pak budeme počítati panslavisty na milliony, a Rakousko celé stane se zaslíbenou zemí panslavismu, ale panslavismu, jakového ani my sami si nepřejeme.
(…) doslýcháme již s obou stran řeči radostné zástupův hotových hrnouti se do domnělého ráje dualistického: a naděje naše, jakkoli oprávněné, – rozumný a stálý odpor vlády proti směrům takovým, mohly by (čehož bůh nedej!) konečně zůstati předce skutkem neospravedlněny. V takovém případě nezbude nám říci nežli jedno a poslední slovo: když proveden bude opak idey moderního státu Rakouského, a když říše ta různorodá i jediná svého spůsobu na světě přiřkne, ne stejnou všem spravedlivost, ale nadvládu a moc jedněm nad druhými; když Slované skutkem prohlášeni budou za plémě podřízené a, jakož již řečeno, za material vlády pro jiné dva národy: tu vejde také příroda ve své právo, a odpor její nevyhnutelný promění domácí pokoj v nepokoj, obrátí naději v zoufalství, a zbudí konečně třenice a zápasy, jichžto směru, objemu ani konce předvídati nelze. Den provolání dualismu stane se, nutností přírody neodolatelnou, spolu také dnem narození panslavismu ve formě jeho nejméně žádoucí, a kmotři jemu budou rodičové onoho. Co následovati bude, domyslí se každý čtenář sám. My Slované budeme tomu hleděti s upřímnou bolestí vstříc, ale bez bázně. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“
Tedy ne bojovný výkřik, ale varování před tím, co má přijít. Trochu připomínající onen vtip o tom, co má hypochondr napsáno na hrobě: „Já jsem vám to říkal!“
Skutečně, sjednocení středoevropských národů do jedné říše, jakkoli nutně problematické a občas nepohodlné, nejen bránilo bojům těchto národů mezi sebou, ale představovalo bezpečné zázemí, v němž mohly národy přečkat bouře raného novověku. Přežít v plné síle, zachovat si vlastní identitu, nepodlehnout náporu tureckému, německému ani ruskému.
Ruskou hrozbu Palacký správně vyhodnocoval jako největší. A dnes můžeme s odstupem říci, že jeho varování se vyplnilo: Po rozpadu císařství vzniklo ve střední Evropě, rozdělené na množství republik a republiček, mocenské vakuum, které nutně musela vyplnit expanze německá a ruská. Přičemž ta ruská se ukázala být progresivnější a úspěšnější. Namísto svobody a samostatnosti se tak post-rakouské státy dočkaly nesvobody a omezené suverenity. A nebezpečná nerovnováha v ruském „zájmovém prostoru“ je aktuálním problémem i dnes. Stále platí, že žádný ze středoevropských národů sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno.
Pravda, Palacký mohl těžko předvídat, jaké podoby ruská říše ve 20. století nabude. I když, i tady se jeho prognostický talent uplatnil: „(…) předvídati jest bezpochyby, že než jedna generace, národ Ruský, posud téměř jen passivný, vystoupí co mocnost aktivná na dějiště světové, a to ve smyslu staroslovanské demokratie.“
Trvalo to sice více než jednu generaci a „staroslovanská demokracie“ je vcelku originálním eufemismem pro bolševickou hrůzovládu…
…ale nutno přiznat, že národ ruský co mocnost aktivná na dějiště světové skutečně vstoupil.
MUDr. Marek Horák
