Projev amerického historika a spisovatele Charlese Coulomba, který promluvil jako host na generálním sněmu Koruny České 24. listopadu 2018.

Vážení hosté, dámy a pánové,

možná Vám připadá zvláštní, že k Vám na shromáždění českých monarchistů promlouvá Američan. Nezrodily se snad Spojené státy z revolty proti králi? Nesměřovala zahraniční politika minulého století z velké části k tomu, aby byli monarchové odstraněni z trůnů a drženi od nich dál? Jak vůbec může Američan, patriot, který tvrdí, že svou vlast miluje, horlit pro monarchii?

To jsou všechno jistě dobré otázky. Skutečnost je taková, že před sto lety se národy tohoto kontinentu vydaly velmi neblahým směrem, který jim významnou měrou vnutil prezident mé země Woodrow Wilson. Už Winston Churchill byl přesvědčen, že sesazení Habsburků, Hohenzhollernů, Wittelsbachů a dalších z trůnu připravilo půdu pro následnou válku. Nicméně Američané, stejně jako Kanaďané, Novozélanďané, Australané, obyvatelé Latinské Ameriky a spousta dalších národů roztroušených po Asii, Africe a Pacifiku jsou opravdoví Evropané. Často i etnicky, ale téměř vždy v intencích kultury, jazyka a náboženství. Dnešní Spojené státy byly poprvé osídleny Evropany v roce 1565 a základy mé milované země položili králové Španělska, Francie a Anglie dávno předtím, než jsme získali politickou nezávislost. My Američané jsme vzešli z Evropy a Evropa se zase zrodila z Oltáře a Trůnu.

Tato Evropa, kterou bychom my Američané měli chovat v úctě jakožto naši společnou vlast, je v mnoha ohledech v bídném stavu, právě proto, že zmíněné dvě instituce, které jí daly vzniknout, prostě odmítla. Ať už používáme pojem „západní křesťanstvo“, l´Occident, Abendland nebo jiný, křesťanské monarchie, které společně tvořily mateřský kontinent před příchodem reformace a následných převratů, dosáhly největšího společenského a kulturního rozkvětu, jaký kdy lidstvo zažilo. Příčinou nebyly žádné zázračné vlohy Evropanů, nýbrž šťastná kombinace řecké filosofie, křesťanské víry, římského řádu a práva a germánské, keltské a slovanské kulturní energie. Navzdory všemu tomu úpadku způsobenému následnými revolucemi jsou tu i dnes četné instituce a spolky – a samozřejmě i samotná církev – aby pokračovaly v evropských tradicích a postupech a svědčily o velikosti a lidskosti tohoto původního uspořádání. Příkladným nositelem těchto hodnot bylo Rakousko-Uhersko – je ostatně příznačné, že jeho poslední císař a král byl světec.

To Rakousko-Uhersko, které se můj prezident tolik snažil zničit, už se nikdy nevrátí. Avšak blahoslavený císař Karel během své těžké nemoci často říkával: „Trpím za znovusjednocení svých národů.“. Člověka napadá, že rostoucí popularita jeho kultu ve střední Evropě by mohla právě k tomuto propojení přispět. Bylo by třeba obnovit středoevropskou federaci, jejíž členské státy by řídil dědic Habsburského domu, a to jak na úrovni národní, tak mezinárodní. Takovéto uskupení by v rámci Evropy nastolilo rovnováhu vůči Francii a Německu a bylo by pro své členy posilující. Zároveň by bylo cestou k odstranění přetrvávající nevraživosti mezi Rakušany, Maďary, Čechy, Slováky, Slovinci, Chorvaty a možná ještě dalšími národy.

Ale co koncept širší Evropy, kterému se věnoval arcivévoda Otto? Jakožto potomek Habsburků a Bourbonů vnímal jednotu Evropy jako přirozenou. Od roku 1973 vedl Panevropskou unii, v 50. a 60. letech byl spojen s hnutím Abendland. Nicméně jednotná Evropa, v kterou vkládal naděje arcivévoda a mnozí jeho spolupracovníci, se velmi lišila od dnešní Evropské Unie. Ta je spíše odrazem mentality sekulárních národních států, kterými je tvořena (přinejmenším v západní Evropě). Řídícím mechanismem jsou tu byrokraticko-politické aparáty ovládané generací roku 68.

Tradiční evropské monarchie, o které se zasloužili angličtí, skotští a irští Jakobité, francouzští Legitimisté, španělští Karlisté, portugalští Miguelisté a mnoho dalších včetně spousty středoevropských spisovatelů, vytvořily bohatá písemnictví, jejichž styčné body znamenají opravdový protijed proti jedu, který tolik ovládá moderní vlády. Společná řeč těchto monarchií spočívala především v křesťanství, které bylo živou vodou pro společnost i kulturu, přičemž církev zastávala velmi důležitou úlohu  v národních otázkách. Dalším společným jmenovatelem byla existence práv a svobod na úrovni jednotlivých oblastí a provincií, tedy jakási decentralizace. Ta napomáhala zmírnění třídních, etnických a politických konfliktů. A samozřejmě společným prvkem těchto monarchií byl sám panovník, jehož autorita pocházela jak z minulosti, tak z Výsosti, a který měl dost výkonné moci, aby „ubránil své národy proti jejich politikům“, jak jadrně sdělil Franz Josef Theodoru Rooseveltovi.

Evropa, kterou by takové monarchie tvořily, by bezpochyby odrážela jedinečnost svých členských států, stejně jako ta současná. P. Aidan Nichols, O. P. říká ve své knize Christendom Awake! (Bdělé křesťanství): „Základní přirozené a židovsko-křesťanské principy, nezbytné pro skutečně jednotnou Evropu, by nejlépe uskutečňoval panovnický rod, jehož vztahy s jednotlivými národy by stály na tom nejlepším z historické praxe západní Svaté říše římské a byzantského „Společenství národů“. Tento dominikán také navrhuje: „Mějme odvahu dívat se do dosud neznámé politické budoucnosti s křesťanským očekáváním.“

Křesťanství, o kterém jsem hovořil, v Evropě stále ještě zůstává, stejně jako nespočet připomínek zaniklých monarchií a dávných vítězství a porážek Starého řádu. Stále ještě jsou mezi námi ctitelé královských mučedníků, jako byli v Anglii Karel I., ve Francii Ludvík XVI., v Rusku Mikuláš II a samozřejmě i bl. císař Karel. Mnohé z nich vysoce ctil i arcivévoda Otto. Jakkoli na ně dnes nahlížíme spíš jako na svědky skvělé minulosti, měli by se stát spíše pilíři ještě úžasnější budoucnosti. Toto je úkolem dnešních monarchistů: opatrovat a šířit toto ohromné dědictví, popularizovat je a stavět na něm.

Závěrem bych rád připomněl, že, jak napsal arcivévoda Otto, Evropa se skutečně rozkládá od San Franciska po Vladivostok – a já klidně přidám až po Buenos Aires, Sydney a Kapské město. Zdraví našeho mateřského kontinentu má vliv na nás všechny v jeho dceřiných zemích. A ještě něco: zítra je slavnost Krista krále. Nikdy nesmíme zapomenout, že ten, od nějž všichni monarchové své koruny odvozují, je stejně tak králem Nového Světa jako toho Starého, králem Asie, Afriky a Evropy. Modlím se, aby žehnal Vašemu myšlení i konání a aby uspíšil příchod toho dne, kdy bude znovu vládce řídit své národy „z milosti Boží“.

  • 1