Civilizace, k níž patříme, je v krizi. Může být zachráněna i zničena sama sebou. Zároveň je nenahraditelná.

Ve svém základu má totiž nejen potenciál plného rozvinutí člověka a lidství, ale také konkrétní, byť nedosažitelný ideál, k němuž směřuje. Člověk euro-atlantické civilizace má do vínku dánu představu: Ten, který dal všemu existujícímu vzniknout láskyplnou myšlenkou, Tě zve, abys za použití vlastních smyslů a vlastního rozumu pronikl do tajemství přírody, jejíž jsi součástí. S jedinou podmínkou, že budeš i Ty schopen lásky. Tato láska Tě nutně dovede k tomu, že budeš přát dobré všem lidem i všemu stvořenému bez výjimky.

Krize, kterou prochází naše kultura, tady už v různých obdobích byly a vždy se uplatnil její potenciál obrody.

V současné době je to jiné. Nejde o přeuspořádání společnosti, o moc, o kulturní charakteristiky, jde o člověka jako druh. Naše společnost se nechala najmout neživými technologiemi. Do pasti se chytili i někteří z těch, jejichž schopnost myslet by měla být nejméně limitována, vědci. Reálně existují čtyři cesty zanechávající podobné následky: 1. Průmysl 4.0, který osvobodí člověka od práce a ponechá ho zábavě – zcela v rozporu s představou o člověku, který prostřednictvím práce naplňuje potřebu seberealizace i kultivace sebe sama 2. Někteří environmentalisticky orientovaní „ochránci Země“ jsou přesvědčeni, že člověk se stává pro planetu hrozbou, proto je třeba omezit jeho výskyt – jako nejvhodnější se jeví zásah do reprodukčních schopností tohoto přemnoženého druhu. 3. Tvořitelé umělé inteligence mají na vybranou, zda bude inkarnována do entity robotické nebo lidské 4. genetické inženýrství vděčně využívá poptávky po jiném způsobu početí člověka než je zastaralé spojení ženy a muže, kteří se při aktu plození neřídí směrnicemi, ale vlastní touhou. Tento způsob navíc v dalších letech ztěžuje hladký průběh státní výchovy nového člověka.

Jistě je i jiný způsob uvažování o „novém“ člověku, ale i z tohoto výčtu je patrné, že se nemusí jednat o centrální spiknutí. Jednotlivé skupiny mohou při odstranění tvora s vlastními názory a sny a s autonomním chováním kooperovat, či ve svých snahách na sebe navazovat. Společným cílem je člověk bez identity a bez harmonie tělesné, psychické a vztahové. Tomuto cíli překážejí přirozeně stabilní a velmi resistentní skupiny, jako je rodina. Další pro novou realitu nevítaný faktor je vědomí kontinuity v čase a předávání vzorců chování, zvaných kultura.

Nový modifikovaný člověk tuto zátěž neponese. Nebude si vědom stálé identity, ani nebude navazovat stálé vztahy. „Homo modificatus“ již nebude „animal sociale“ a jeho životním prostředím bude pouze „natura virtualis“. Skončí problémy, nastane nový věk.

Evropská unie není stará, ale je unavená a nejistá sama sebou. Je ohrožena nejen zvenčí, ale i zevnitř. Historie ukazuje, že právě vnitřní síla či slabost rozhodne. Slova: „Kdo neví, odkud přichází a kým je, nemůže ani vědět, kam jde“, platí pro zakomplexované jednotlivce i společenství.

Vnímám pozitivně, že Výbor pro kulturu a vzdělávání EP konstatoval: „Zvětšuje se propast mezi občany EU a jejími institucemi. Šíří se euroskepticismus“. Okamžitě je třeba svést ambiciózní diskusi o příčinách a o léku.

Evropa je šedesát let bez války a brutalita a vraždy se přesunuly do virtuálního světa. Ekonomicky se zdá být všechno v pořádku. Co dlouho trvá, to se stává samozřejmým a hodnota toho v našich očích postupně klesá.

Jsem přesvědčena, že je třeba zasáhnout srdce těch, kteří je nemají z kamene a povzbudit rozum těch, kteří jsou ochotni ke kritickému uvažování. Nazývejme věci pravými jmény a požadujme svobodu slova.

Začněme u slova korektnost. Bylo západnímu světu ukradeno a byl mu podstrčen význam náležející spíše zbabělosti, úmyslnému mlžení a alibismu. Všimněme si, jak často slyšíme my, kteří si dovolíme něco odmítat a také za něco bojovat, s velkým despektem vyslovované řeči o naší iracionalitě. Jsme voláni k racionalitě. Tato racionalita se projevuje tabulkami plnými čísel a zejména ve společenskovědní oblasti, čísel velmi subjektivně získaných a vyhodnocených. Do debaty s touto falešnou racionalitou postavme kritický rozum a nenechme se odradit, případně se nenechme diskriminovat. Iracionální postoje a rozhodnutí jsou ovocem manipulace a propagandy, my se nestyďme za emoce.

Vidím velkou naději v obyčejných lidech. Vraťme se ke konstatování Výboru: občané versus instituce. Instituce mají nástroje moci a náskok ve strategiích. Běžní Evropané nechávají na institucích víc, než jim náleží. Nejsou nevzdělaní, mají přirozený zdravý rozum a, na rozdíl od institucí, také srdce. Úkolem stejně smýšlejících v Evropském parlamentu bude informovat, vysvětlovat a ukazovat souvislosti. Věřím, že lidé se v životní praxi vzepřou nesmyslným pokynům a návodům na život, především kvůli svým dětem.

Uzdravování Evropy bude mít také politickou rovinu. Realizace „nových pořádků“ legální cestou už v první fázi běží – je jí oslabování evropské kultury.

Druhá a třetí fáze běží paralelně: příprava „Homo modificatus a demokratický způsob nabytí moci. Cílovou skupinou současné liberální levice už nejsou tvrdě pracující lidé v ekonomické a sociální nouzi. Ti samozřejmě reálně existují a volají po skutečné podpoře a pomoci. Jsou obtížněji manipulovatelní a proto neatraktivní. Vděčnější, a pro demokratické nabytí moci efektivnější, jsou uměle vytvořené menšiny, jejichž reálnost se opírá o subjektivní pocit, a je tedy neověřitelná. Skvělou ukázkou jsou Jogjakartské principy z roku 2007. Po jejich přečtení pochopíme mnohé.

I politikům v naší zemi se často stává, že podlehnou pocitu výjimečnosti, pocitu, že občan je jen manipulovatelný trouba, kterému lze hrát zábavné a napínavé divadlo v jednací síni a v médiích. Evropský politik je vzdálen stovky kilometrů, jeho tvář a jméno nám zmizí z očí, sotva se sejmou volební bannery z reklamních ploch a nijak nám – zdánlivě – nechybí. Témata, kterými se zabývám dlouhodobě, jsou zároveň evropská: 1) ochrana evropské kultury, jejíž prameny jsou stále čerstvé, aktuální a moderní, 2) ochrana školství, a tedy dětí a mládeže, před ideologickými doktrínami, 3) uznání hodnoty seniorů pro život v rodině a v obci. Nebudeme-li trvat na právu na život a na svobodě myšlení, přesvědčení a vyznání, staneme se nelidskou civilizací zabíjející nenarozené a právě narozené děti a staré lidi. Výchovu našich dětí nebude určovat rodina, ale stát. Seniorům bude poskytována zábava v odděleném prostoru a v nemohoucnosti nabídnuta eutanázie. Občan samostatně přemýšlející, občan vyznávající svou víru, občan předávající nové generaci zprávu o tom, jak důležitá je vícegenerační rodina, bude považován za nebezpečného.

V základních evropských dokumentech jsou dosud krásné myšlenky, přijímaná legislativa je však v řadě ohledů boří: Jakou odpovědnost na sebe vzali europoslanci, kterým se zalíbil názor, že žena má právo nakládat svobodně se svým tělem bez ohledu na práva nenarozené lidské bytosti. Nevinně znějící reprodukční a sexuální práva znamenají ve skutečnosti masivní podporu antikoncepce a potratů. Proč nevadí europoslancům, že zmíněná práva se Istanbulskou úmluvou rozšiřují na nedospělé dívky? Již zmiňovaný výbor pro kulturu a vzdělávání také zdůrazňuje, pro mě nepřijatelnou, nutnost podle platné strategie vychovávat děti od raného předškolního věku.

Myšlenka exitu ze společenství evropských národů mi ani nebleskla hlavou. S každým národem, s každým regionem, který je tvoří, je bez nadsázky čest toto společenství sdílet. Mám někdy obavu, že se útvar jménem Evropská unie nemusí udržet. Za velkou chybu prokazující určitou nezralost, považuji rétoriku evropských lídrů, kteří vsadili na strach – ten je, jak známo, vždycky špatný rádce. Je nám přesně určeno, koho se smíme bát: Ruska a Číny. Naopak nesmíme ani náznakem projevovat obavy z migračních procesů a ten, kdo čistě na základě textů, popisuje neměnící se strategii šiřitelů islámu, je trestuhodný islamofob. V posledních měsících nesmíte kritizovat ani vlivné osobnosti, aniž byste si ověřili, zda jejich původ není židovský, protože byste, byť nevědomky, mohli upadnout do antisemitismu. Nevím, jestli jsou v dalších evropských zemích elfové, kteří kontrolují, zda se na sociálních sítích neprojevujete jako troll, ale soudě podle výzvy francouzského prezidenta, který před evropskými volbami požaduje opatření, která zabezpečí, aby volby vyhráli ti „správní“, zřejmě jsou nějací elfové všude. Nasloucháte-li pozorně některým zahraničním expertům na zahraniční politiku, jejich cíl je jasný: Evropský parlament musí názorově zůstat takový, jaký je. Kandidáti, kteří současnou EU jakýmkoliv způsobem kritizují, jsou prohlášeni za populisty či extremisty a do Evropského parlamentu tedy nepatří.

O tom, zda tam patřím právě já, rozhodnou pochopitelně voliči. Na kandidátce jsem na pozici, u které každý preferenční hlas hodně znamená.

Věřím v evropský sen a vím, že Evropská lidová strana je od počátku existenčně spjata s jeho naplňováním. Pokud ovšem (a to riziko tu existuje), nezběhne od svého – naprosto jasného – úkolu, neztratí jako „sůl svou chuť“ (LK 14,34-35) a nepřeváží v ní liberální proud, který pod heslem „pokroku“ směřuje k nové levici. Ráda bych udělala všechno pro to, aby EPP byla pro evropské občany čitelná a důvěryhodná.

Titulek redakční.

Mgr Nina Nováková (*1954, bez politické příslušnosti), č. 8 na kandidátní listině KDU-ČSL, společný kandidát Konzervativní strany, Koruny České a Sdružení pro Místní Správu. V letech 2012 – 2014, zastupitelka Středočeského kraje, 2013 – 2017 poslankyně Poslanecké sněmovny (TOP09). Je předsedkyní spolku Středoevropská inspirace, který veřejně vystupuje proti přijetí Istanbulské úmluvy.

Převzato z Konzervativních listů

  • 1