Články

Letos si připomínáme 1100 let od mučednické smrti první historické doložené české kněžny sv. Ludmily. Pokud napíši, že by bylo dobré si v tento čas připomenout všechny její potomky na českém trůnu, setkám se typicky s dvojí reakcí. Buď že by takový seznam byl příliš krátký, protože Přemyslovci vymřeli, nebo naopak, že by byl příliš obsáhlý, protože jednotlivé dynastie sedící na českém trůnu na sebe genealogicky navazují, a tudíž se jedná prakticky o všechny naše panovníky. Ponechme nyní stranou, že správnou je ta druhá jmenovaná možnost, a pojďme se nyní postupně zaměřit na jednotlivé manžele po sobě jedoucích dědiček českého trůnu.

Ve věku 97 let zemřel dne 19. ledna Zdeněk, hrabě Sternberg; hlava tohoto významného českého šlechtického rodu. Jeho život provázela nepřízeň několika režimů 20. století, časté nucené změny zaměstnání i zabavení a posléze navrácení rodinného majetku. Přesto nezahořkl, hovořil s vděkem i o tom negativním, co ho v životě potkalo, a přestože po sametové revoluci získal zpět mj. rodinný hrad Český Šternberk, žil nadále skromně ze svého důchodu a prostředky provozem hradu vydělané vracel zpět do jeho udržování.

Spolu s Janem Žižkou z Trocnova patří polní maršál hrabě Josef Václav Radecký z Radče k nejlepším českým vojevůdcům všech dob. Oba byli skvělí a nepřáteli respektovaní vojáci. Doufám, že postupně budou vznikat nejrůznější připomínky na vynikajícího vojenského velitele rakouské armády v celé České republice a na pražské Malostranské náměstí se vrátí jeho monumentální socha. Jsem rád, že v celé zemi se již konají nejrůznější vzpomínkové akce na jeho počest. Tato významná osobnost české historie si ocenění zaslouží.

Častou námitkou odpůrců monarchie je to, že panovník může být duševně nezpůsobilý a oblíbeným příkladem je Ferdinand V. Dobrotivý. Petr Placák, spisovatel, monarchista a zakladatel Koruny České ve svém článku nabitém fakty výstižně ukázal, že srovnáme-li tohoto posledního korunovaného českého krále třeba s naším současným prezidentem, vyychází z toho panovník velmi dobře, zatímco pro prezidenta to právě lichotivé vysvědčení není.

Na facebookové stránce Návrat krále nedávno připomněli osobnost posledního českého korunovaného krále Ferdinanda V. s otázkou, zda by nebylo od věci jeho památku v Praze připomenout pomníkem. Pod článkem se sešla řada reakcí včetně těch, že Ferdinand byl retardovaný, více méně neškodný blázen – argumenty, co vše uměl, ovládal a dokázal, nepomohly. Prostě blázen a hotovo.

Bílá Hora aneb tři sta let jsme pod Habsburky úpěli, ovšem toto klišé se už dávno mezi moderními historiky nenosí. Slyšel jsem názor, že vlastně léta 1620 – 1781 snesou srovnání s komunistickou diktaturou po roce 1948. Jistě, základní shodný znak se dá na první pohled najít, a tím je nadvláda jedné ideologie, která krutě potlačovala ty, jež se jí nechtěli přizpůsobit. Je proto směšné a pokrytecké, když komunisté kritizují rekatolizaci a sami si počínali často ještě hůř.

Po stržení sochy Koněva, obnovení mariánského sloupu a vztyčení pomníku panovnice Marie Terezie přichází na řadu další velikán české historie – maršál Josef Václav Radecký z Radče. Muž, který neudělal nic špatně, přesto se k němu Češi nehlásí. V širším smyslu jde o vyrovnání se s vlastní historií a evropským kontextem.

  • 1