V neděli 8. listopadu si připomínáme 400. výročí od bitvy na Bílé Hoře. Obávám se takového toho pseudovlasteneckého úpění, jak chudáci Češi byli poraženi a čekalo nás 300 let „krutého temna.“

Nic není vzdálenější pravdě a národní katastrofa jaksi nenastala. To jsou jenom hloupé a překonané předsudky.

V žádném případě nejde tento konflikt zjednodušovat na střet katolíků s protestanty a ani Čechů s Němci. Na straně Stavů působili mezi klíčovými vojevůdci hlavně Němci, hrabata Jindřich Matyáš Thurn, Bedřich Hohenlohe a Jáchym Ondřej Šlik. Naopak císařské barvy hájili v bojích s povstalci Češi Albrecht z Valdštejna a Heřman Černín z Chudenic. Významnou pomoc poskytl vzbouřeným Stavům savojský vévoda katolík Karel Emanuel, který pro ně najal a zaplatil vojsko vedené hrabětem Petrem Arnoštem z Mansfeldu. Naproti tomu saský luteránský kurfiřt Jan Jiří I. se zapojil do války na straně císaře Ferdinanda II., kterému pomohl zpacifikovat Horní a Dolní Lužici, jež získal nejdříve do zástavy a v roce 1635 definitivně do saského vlastnictví. Proti stavovské vzpouře se postavil i významný moravský šlechtic a člen Jednoty bratrské Karel Starší ze Žerotína.

Bělohorský souboj, který ukončil více než dvouletou stavovskou rebelii, byl především střetnutím o politické zřízení v Zemích koruny české. Mezi koncepcí stavovského státu prosazovaného povstalci, ve kterém skutečnou moc v zemi drží šlechta a měšťané královských měst a panovník má omezené pravomoci, a absolutistickou monarchii, v níž král rozhoduje o všem. Jejími stoupenci byli Habsburkové a jejich příznivci a ti také zvítězili.

Je konečně načase se vypořádat se smyšlenou konstrukcí českých a moravských dějin, kterou prosazovali František Palacký a Tomáš Garrigue Masaryk. Oba tito pánové považovali za nejslavnější období českých dějin husitství a reformaci, na něž navazovalo o sto padesát let později národní obrození a doba pobělohorská byla érou úpadku, což neodpovídá pravdě. Tento výmysl již přesvědčivě vyvrátili skvělí historici jako Václav Vladivoj Tomek a Josef Pekař.

Nepromyšlená vzpoura povstalců

Stavovské povstání bylo amatérsky připravenou akcí bez jasného cíle, které začalo 23. května 1618 tzv. druhou pražskou defenestrací. Jejím původcem byl s největší pravděpodobností jeden z čelních vůdců vzpoury Albrecht Jan Smiřický z předního českého šlechtického rodu. Vyhození dvou královských místodržících Jaroslava Bořity z Martinic a Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka společně s písařem Fabriciem z oken Pražského Hradu, které všichni tři přežili, protože spadli na smetiště, mělo být reakcí na zavření protestantského kostela v Broumově, patřícího řádu benediktýnů a zboření dalšího nekatolického chrámu v Hrobu, který vlastnilo pražské arcibiskupství.

V těchto případech nastal právní spor. Protestanti to považovali za porušení Rudolfova Majestátu z roku 1609, který zajistil každému obyvateli českého království (pro Moravu tento výnos neplatil) včetně poddaných svobodu náboženského vyznání a v královských městech i právo výstavby kostelů. To však neplatilo na šlechtických panstvích, kde povolení ke stavbám svatostánků vydávali jejich majitelé. Zatímco katolíci tvrdili, že lidé mohou svobodně vyznávat svoji víru, ale v místech patřících subjektům katolické církve, nemají jejich obyvatelé stejně jako na panstvích šlechty právo stavět bez souhlasu vrchnosti své chrámy, protestanti oponovali tím, že pro církevní vlastnictví platí stejná práva jako pro královské včetně možnosti stavby kostelů místními obyvateli.

Byla to od Stavů vzpoura proti legitimnímu českému králi Matyášovi a po jeho smrti v roce 1619 i proti jeho nástupci Ferdinandu II. Habsburskému, kterého si ještě za Matyášova života v roce 1617 sami dobrovolně zvolili za českého krále.

Tato defenestrace nebyla s nikým předjednána a Stavové si mysleli, že to bude podnět k větší akci. To se ale nestalo. Navíc si zpočátku ani nezajistili podporu Moravy, která se k povstání přidala až o rok později v roce 1619 v důsledku postoje Karla staršího ze Žerotína. Ten upozorňoval na zásadní fakt, že císař a král Ferdinand II. má daleko větší možnosti k vedení války než vzbouření Stavové. Také jako jediný protestant mohl po bělohorské porážce dožít na svých panstvích, která mu nebyla zkonfiskována, a on ani nemusel přestoupit na katolickou víru. Už tehdy dali Moravané najevo, že se nemíní slepě podřizovat Praze. A když Češi něco chtějí, musejí s nimi jednat jako rovný s rovnými.

Císař Ferdinand II. v době svého nástupu na český trůn tedy rok po vypuknutí povstání slíbil Stavům dodržovat Majestát, když se mu poddají a uznají za českého krále. Navíc si povstalci nezajistili ani podporu na celém českém území. Významná královská města s katolickou většinou Plzeň a České Budějovice zůstala věrna Habsburkům a povstání zavrhla. České Budějovice se navíc ubránily pokusu stavovského vojska vedeného neschopným Hohenlohem o jejich dobytí.

Kalvínské zničení interiérů svatovítské katedrály

Další velkou chybou bylo zvolení slabocha Friedricha Falckého za českého krále. Stavové si totiž naivně mysleli, že volbou dotyčného získají na svou stranu anglického krále Jakuba I., který byl otcem jeho manželky Alžběty Stuartovny. O tom své druhy přesvědčoval jeden z předních povstaleckých vůdců Václav Vilém z Roupova. To se ovšem přepočítali, protože londýnský panovník nechal svého zetě bez pomoci, žádné peníze mu neposlal, a ještě předtím ho důrazně varoval, že pro něj je právoplatným českým králem Ferdinand II. a on ať nabídku vzbouřenců nepřijímá. Friedrich to neudělal a svého rozhodnutí pak litoval, protože přišel i o svoje domovské říšské kurfiřtství Falc, které mu bylo kvůli jeho českému dobrodružství Ferdinandem II. z titulu římského císaře zkonfiskované a předané do majetku bavorského vévody Maxmiliána, který patřil k předním spojencům Habsburků.

Anglický panovník později změnil názor a pomoc svému zeti poslal. I když ta se konala ve stylu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. V červenci 1620 vyslal do Čech několik set kriminálníků, které předtím propustil z vězení, s tím, že mají bojovat ve stavovském vojsku. Asi nemá cenu dodávat, že většina z nich do cíle své cesty vůbec nedorazila. Avšak král Jakub se efektně zbavil nepohodlných živlů, a ještě vypadal jako dobrák.

Friedrich se o vladařské záležitosti příliš nezajímal, a to, že jeho vojáci nedostávají žold, jej netrápilo. On jako kalvinista proslul akorát barbarstvím, když dotáhl do Prahy v listopadu 1619 dvorního kazatele a náboženského fanatika Sculteta, který proslul demolicí interiéru svatovítské katedrály včetně zničení nádherného oltáře od Lucase Cranacha staršího, protože kalvinisté neuznávají kostelní výzdobu. Odporný to čin!

Amatérismus povstalců byl do oči bijící, nedokázali zajistit pro svoji akci dostatek peněz, a když bylo nejhůř, tak opakovaně poslali vojáky vyrabovat pražské židovské ghetto. Nelze se tedy divit tomu, že pražští Židé radostně přivítali katolické vítězství. A stejně tak učinili i tamní luteráni, kteří nechali na počest porážky českého kalvínského vládce sloužit slavnostní bohoslužbu. Pro stoupence církevního reformátora Martina Luthera byli totiž kalvinisté horšími nepřáteli než vítězní katolíci. Některé protestantské odnože se mezi sebou nesnášely víc, než nenáviděly katolictví.

Stavové bez peněz, katolíkům proudilo španělské zlato

Jelikož stavovské vojsko zůstalo před bitvou na Bílé hoře několik měsíců bez slíbeného žoldu, jejich vůle bojovat byla velmi chabá. Je normální, že když podniknu jakoukoliv akci, tak si zajistím finanční krytí. Zvláště v případě, když chci svrhnout panovníka a nastolit jiného. To však Stavové neudělali. Zásadní, stupidní chyba. A když prohráli, tak vzkázali císaři, že se mu tedy poddávají za podmínek ponechání jejich majetků, náboženství a beztrestnosti. To ovšem byla nehorázná drzost. Nemohli přece myslet vážně, že jestliže vyvolali povstání a dva roky se v zemi válčilo, tak to legitimní český král přejde jen tak bez povšimnutí. A vůbec neměli na to, aby si kladli jako totálně poražení nějaké podmínky.

Zatímco Stavům zůstala pomoc převážně v úrovni slibů, například německá protestantská unie, jejíž hlavou byl původně Friedrich Falcký nakonec uzavřela s katolickou ligou v červenci 1620 smlouvu o neutralitě a vzbouřeným Stavům kromě plamenných výzev ničím nepřispěla.

Kdežto katolická strana na tom byla finančně o mnoho líp, mohla se spolehnout na výraznou peněžní podporu ze Španělska, kterému rovněž vládli Habsburkové a plynulo do něj obrovské množství zlata z jihoamerických kolonií. Významnou pomoc poskytl také bavorský vévoda Maxmilián Bavorský, který naverboval vojsko katolické ligy, kterému také formálně velel. Dostalo se mu odměny v podobě kurfiřtského hlasu, který rozhodoval o volbě císařů Svaté říše římské národa německého. A to právě na úkor Friedricha Falckého, který skončil v říšské klatbě.

Vrcholem zbabělosti zimního rádoby panovníka pak byl jeho útěk z Prahy po bělohorské porážce. Když se o ní dozvěděl, tak okamžitě uprchl z Pražského hradu na pravý břeh Vltavy, kde se chtěl ubytovat v Klementinu. Jakmile ale zjistil, že se nachází v dostřelu děl císařské armády, přesunul se dál do Starého Města. Druhý den pak brzy ráno ujel i se svoji manželkou z Prahy, když předtím slíbil, že zůstane a pokusí se řídit další odpor. No, v poslední chvíli naskočil do kočáru, kde seděla jeho žena a děti, a upaloval z české metropole tak rychle, že ještě ve stejný den večer dorazil i s doprovodem do Slezska. Jeho osud byl smutný, kromě Českého království ztratil i Falc, kterou získal bavorský vévoda Maxmilián a zemřel ve vyhnanství v pouhých 36 letech v Mohuči.

Praha se tenkrát v listopadu dvacátého roku 17. století vzdala vítězům bez boje. Jaký to rozdíl proti roku 1648, kdy už katolické město se ubránilo velké švédské přesile.

Konec české samostatnosti nenastal

Výsledek bělohorské bitvy nebyl žádnou národní tragédi. Koneckonců zvítězil řádně zvolený český král Ferdinand II. Habsburský. Jak trefně poznamenal vynikající český historik profesor Josef Pekař, o český královský trůn se střetli dva uchazeči, z nichž notabene ani jeden nebyl Čech. Po Bílé hoře v zemi nadále setrvaly tradiční domácí šlechtické rody jako Kinští, Černínové, Lobkovicové, Šternberkové, Martinicové, Slavatové a další. Z nichž první čtyři žijí v Čechách i v současné době.

Dovolil bych si také upozornit na odbornou práci vynikajícího historika profesora Petra Čorneje týkající se pobělohorských změn pozemkového vlastnictví, ve které doložil, že více než 50% půdy patřících panskému stavu zůstalo ve vlastnictví českých rodů i po Bílé hoře a stejně tak tomu bylo ve stavu rytířském, kde původní čeští vlastníci převažovali ještě výrazněji. U panského stavu došlo ke změně až po roce 1634, kdy byl zkonfiskován majetek zavražděného Albrechta z Valdštejna a jeho českých příznivců, např. Trčků z Lípy. Pak tedy převážili původem cizí pozemkoví majitelé, ovšem mnozí z nich jako třeba Schwarzenbergové nebo Colloredo-Mansfeldové se počeštili a stali se z nich čeští vlastenci.

Doba pobělohorská přes svá negativa nebyla érou temna, což dokládají fundované historické práce profesora Pekaře a jiných. Vůbec se nejednalo o konec české státnosti, protože v zemi vládli Habsburkové z titulu českých králů, důležité zemské úřady zůstaly zachovány a obsazovali je i příslušníci staré české šlechty.

Národní tragédie se tedy nekonala a po Bílé hoře se povedlo i mnoho dobrého. Například v únoru 1654 byla rozhodnutím českého krále Ferdinanda III. obnovena čtyř fakultní pražská Karlo-Ferdinandova univerzita, která kvůli běsnění husitských hord v 15. století degradovala v pouhé učiliště s jedinou artistickou fakultou. Toto vysoké učení brzy dosáhlo opět vynikající úrovně.

České země docílily v období baroka velkého kulturního rozmachu. Ozdobou českých a moravských měst jsou od té doby architektonické skvosty Carla Luraga a Jana Blažeje Santiniho. Ke špičkovým dílům patří obrazy Karla Škréty, Jana Kupeckého a Petra Brandla.

Kvalitní česká literatura

Rozvíjelo si i české písemnictví. Jezuita Bohuslav Balbín napsal významná historická díla Výtah z dějin českých a Rozmanitosti z historie království českého. Jindřichohradecký skladatel a básník Adam Michna z Otradovic je autorem skvělých písní otextované nádhernou zpěvnou češtinou jako jsou třeba Nebeští kavalérové, koleda Chtíc aby spal, tak zpívala a další. V pobělohorské éře vznikala česká literární díla špičkové úrovně navzdory komunistickým propagandistům, kteří se lidem snažili namluvit opak.

Je načase přestat s hloupým až čecháčkovským sebemrskačstvím, které si svým naříkáním až libuje v údajných národních porážkách, za své problémy viní všechny kolem sebe, ale zapomíná na vlastní chyby.

K objektivnímu pochopení problematiky doporučuji vynikající knihu francouzského historika Oliviera Chaline – Bílá hora.

Jan Ziegler


Převzato se souhlasem autora z https://ziegler.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=760523

  • 1