Maria byla prostá a chudá dívka z nejzazšího kouta velké evropské Římské říše. Měla snoubence Josefa a měla s ním před svatbou, což se dalo považovat za velké štěstí. V té době a končině by totiž jako samotná žena moc možností neměla. Nemohla by se sama uživit, mít majetek, byla by sociálně naprosto vyloučená, byla by bez ochrany a kdokoliv by si k ní mohl cokoliv dovolit. Jako svobodná by byla považována za prostitutku a kdyby se jí ještě například narodilo nemanželské dítě, nikdo by si ji již nevzal za ženu.

Marii se stalo něco zvláštního. Zjevil se jí anděl a řekl, že byla vybrána samotným Bohem k tomu, aby porodila Božího syna, který v ní bude počat. Anděl nic nepřikazoval, čekal na souhlas a Marie mohla odmítnout. S Josefem ještě nespala, to se před svatbou nesmělo. Když bude těhotná, Josef ji nejspíš bude považovat za cizoložnici. Odmítne si ji vzít a vzhledem k závazku zasnoubení by mohl vyvolat i její ukamenování. Vlastní otec se jí zřekne. I když to dopadne dobře, zůstane s dítětem sama a nejspíš zemře hlady. Z hlediska Marie vypadal andělův požadavek jako polibek smrti. Bůh nic nesliboval, nedával žádné záruky do budoucnosti.

Ale Marie řekla ano, a toto ano změnilo vše. Nebylo to žádné jednoduché ano. Nejen, že do světa mohl vstoupit Bůh. Toto ano změnilo i Marii samotnou. Svým přitakáním se plně vydala Bohu. V podstatě dala najevo, že jí na ní samé nezáleží, ať se s ní stane cokoliv, že Hospodinovo přání je více, než jakýkoliv její vlastní zájem, včetně zájmu přežít. Hospodinův zájem postavila nad svůj vlastní život, a tím fakticky překonala Adamův dědičný hřích. Obnovila lidskou důvěru v Boží lásku. A pocítila neuvěřitelnou lehkost. Osvobodila se od břemene sebe samé.

A dále to také nebyla legrace. Bůh mluvil s Josefem a Marie se vdala. Narodil se syn a museli utíkat do vyhnanství do Egypta. Když syn vyrostl a měl živit rodinu jako tesař, nechal řemeslo plavat a toulal se s partou pochybných týpků po kraji jako léčitel, vedl moudré řeči a v podstatě žil jen z milodarů. Marie mu ale nic nevyčítala. Byl to Boží syn, a kdo to věděl lépe, než ona? Možná měl osvobodit národ od Římanů a projevit se jako Mesiáš. Jenže to skončilo naprostým fiaskem. Proti Ježíšovi se spojili kněží vlastního národa s Římany a nechali ho zabít tím nejpotupnějším způsobem určeným pro těžké zločince. Rodina tím upadla do opovržení. Nic se nepovedlo. Byl to tenkrát vůbec anděl, nebo nějaká halucinace? Ježíšovi učedníci byli pronásledováni a v podstatě vyvrženi z národa.

Marie ale nepovolila. Nikdy nechtěla po Bohu žádné záruky a jistoty. Marie neaplikovala žádné osvědčené kariérní či politické postupy, nevytvářela programy a proklamace pro ono pochybné hnutí někde na okraji společenského zájmu. Marie věděla jen jedno, totiž to, že co chce Hospodin je důležitější, než jakékoliv osobní nebo krátkodobé cíle. Co chce Hospodin je správné. Marie se zcela dala Bohu k dispozici a v této jistotě prošla celým svým životem. Viděla syna umírat na kříži, viděla fiasko všeho. Ale nezoufala si. Neplánovala a nic si nepojišťovala. Jen se vezla na oné vlně jistoty kdesi pod povrchem viditelných věcí. Nesnažila se odhadnout budoucnost, tu nechávala pro Boha  otevřenou a nesvázanou vlastními představami. A byla odměněna tím, že viděla syna vzkříšeného.

Na konci třicetileté války, když se špatně vyzbrojení civilisté, studenti a měšťané vydali bránit své město proti profesionální, perfektně vyzbrojené a vycvičené armádě švédských veteránů mnoha bojů. A obrátili se v modlitbách k Marii. Proč ne k samotnému Bohu? Marie nebyla všemocný Bůh. Nemohla nic změnit ani zařídit. Mohla se jen přimlouvat. Ale Marie byla symbolem toho, co právě Pražané potřebovali v tu zvláštní chvíli. Zapomenout na sebe. Zapomenout na své vize, touhy, zájmy, majetky a plány. Vydat sami sebe do naprosté nejistoty a možná i smrti kvůli lásce ke svým bližním, které by jinak Švédové vraždili a znásilňovali. Uznat, že je cosi, co mne převyšuje a dát se tomu k dispozici. Osvobodit se od sebe samého. Marie byla symbolem naprosto osvobozující lásky. Sloup Panny Marie, který zde Pražané později postavili, byl symbolem právě tohoto prožitku sebeodevzdání a důvěry v to, že Bůh činí, stará se, miluje, i když to navenek vypadá zoufale, a i když ve svém životě již viditelné vítězství nezažijeme. Byl to sloup osvobození nejen od Švédů, ale především od vlastní přízemnosti k lásce, která neselhává.

Ti, kdo sloup v roce 1918 porazili a zničili, byli přesným opakem takového vnímání světa. Plánovali, věřili v sebe a své politické programy, věřili, že to oni si sami svými schopnostmi všechno na světě zařídí a zajistí. A podle toho dopadli a stále dopadají. Republikáni proti Marii samotné nic neměli, konec konců, byla to jen chudá dívka. Ale děsil je její postoj ke světu. Ta rezignace na sebe samu, to sebeodevzdání. Ta bezmezná důvěra v Boží záměry, které činí jakoukoliv politiku směšnou.

A dnes tu stojíme my. Jsme jakési okrajové hnutí na periferii velké evropské říše. A chtěli bychom dělat politiku. Plánujeme, přemýšlíme, jak nejlépe zajistit dosažení svých cílů. Žádný anděl se nám nezjevuje a žádný potulný kazatel nás nevodí po krajině, protože to už se všechno stalo. To už není zapotřebí. My se máme jen přidat. Ne v nějakých plánech, strategiích, osvědčených postupech. V tom sebeodevzdání. Ne, jak já chci, Pane, ale jak Ty chceš.

Plánujeme, jak to má dopadnout, v jakých formách se to má uskutečnit, po jakých etapách, jakou má mít monarchie strukturu, jak má být nastolena. A výsledek se stále nedostavuje a my jsme z toho nervózní. Marie by nervózní nebyla. Marie věděla, že důležité je přitakání, osobní svolení k tomu, aby Bůh se mnou (a s námi) dělal to, co je třeba, ať již to navenek bude vypadat sebezoufaleji.

Jan Drnek

  • 1