U orloje: Zachovej nám Hospodine …

U jednoho nedobrovolného „pohovoru“ v dobách komunistické republiky mi fízl, takový ten „hodný“, co lidem vykal, povídá – a jak si to vlastně s tou monarchií představujete? Opáčil jsem, že monarchie je stát, kde mají lidé královské platy. Tím byla celá věc odbyta. Na další otázky už nedošlo – na uvedené i jiné téma. Tak jen krátce o tom, co jsem onehdy estébákům smlčel.

Odjakživa mě rozčilovalo, že tuzemská opozice i exil čerpaly legitimitu odporu proti komunistickému útoku na češství, respektive lidství, z první republiky, odvolávajíce se na prvního čs. prezidenta T. G. Masaryka, jako kdyby předtím nic nebylo, a ti nalevo viděli věci ještě více placatěji – z horizontu Pražského jara roku 1968.

Jak liberálové, tak (post)marxisté přitom často vycházeli z „malých“ českých dějin, které byly okleštěné o církev, šlechtu, české Němce… Opírajíce se o romantickou národoveckou historiografii, publicistiku či beletrii představili český národ jako opatrné maloměstsky založené plebejství, vymezené sociálně a jazykově, které si nedostatek sil a sebevědomí nahrazovalo národním sentimentem.

Proti této malé, či minimální variantě češství stála varianta velká – tedy národa jako souhrnu lidí, kteří po staletí vytvářeli či spoluvytvářeli ráz českých zemí a její společnosti. Československá republika se prohlásila za stát národa československého. Naproti tomu Koruna byla od středověku a konce náboženských válek nadosobní a nadkonfesijní princip, ke kterému se hlásila jak strana pod jednou, tak i podobojí, Češi i čeští Němci, pobělohorští protestanští exulanti, stejně jako čeští barokní vlastenci, zemská šlechta, stejně jako sedláci, nebo v 19. století dělníci – kolik je v českých zemích hostinců U Koruny české a na kolika měšťanských domech je vyvedena svatováclavská koruna.

Intelektuální niveau malého češství navíc tvořily generace zblblé z už předkomunistických školních škamen, načichlých poosvícenským pokrokářským romantismem, ať už v jeho liberální či socialistické versi s jeho vírou v dějinný pokrok, samospasitelný vědecký a technologický rozvoj či neomezenou spotřebu a produkci – v dějiny, které se vyvíjí od opice přes člověka až k proletáři či národovci, Slovanovi nebo Germánovi a podobným druhům polidštěných opic, které se pak vzájemně povraždí v závodu o to, kdo první vstoupí do ráje věčného blahobytu a štěstí, ačkoli jen trochu soudnému člověku muselo být jasné, že pitomější představa, vytržená z jakékoli lidské zkušenosti, neexistuje.

Především moderní republikánství bylo a dodnes ještě je nasáklé chiliasmem francouzských revolucionářů přesvědčených o tom, že osvobodili lidstvo z dosavadních lidských okovů, mezi které zahrnuli automaticky vše staré, vydávajíce za zlo, které ve skutečnosti vychází z lidí, tradice a instituce, které naopak pomáhaly svobodu a lidskou důstojnost udržovat.

V boji proti tyranovi stvořili nového tyrana – abstraktní a o to nebezpečnější lid, nemilosrdného absolutistického vládce, stojícího nad parlamentem, zákony, tradicemi, právy jednotlivce, který ve jménu sociálního pokroku odmítl jako pověru Boha lásky a milosrdenství, není nikomu a ničemu za nic odpovědný a otročí jen svým manýrům, které jsou bez hranic.

Jestliže novověký absolutismus zničil středověkou pluralitu mocí, francouzská revoluce přivedla na svět novou teokracii – znovu spojila to, co kdysi „temný“ středověk oddělil, a stvořila tyrana obdařeného božskými atributy – vládu lidu, která není ničím omezena a ve skutečném věku temna minulého století se na ni odvolával každý duce, führer a vožď.

Naproti tomu v parlamentních režimech může být moc lidu uplatňována jen v předem daném systému, podle předem daných pravidel. K tomu patří především na „vůli lidu“ nezávislé instituce, jejichž autonomnost tvoří páteř systému, ve kterém se odehrává moc zvaná demokracie – instituce, které se doplňují, vzájemně vyvažují a kontrolují, ať už jde o parlament, politické strany, média, justici, policii, finanční úřady, university, občanské spolky…

A k tomu patří i funkce dědičného krále. Aby mohl někdo společnost důstojně reprezentovat v její existenci, která není ohraničena volebním obdobím, nemůže být vybrán na základě lidové či stranické volby, kde na sebe kandidáti hází všemožnou špínu, a často v ní uspějí ti nejnadanější manipulátoři a demagogové, ale jen člověk, který je k tomu veden od dětství, nestojí za ním žádná politická, finanční či jiná lobby, protože to, kdo se narodí v královském loži, nemůže žádný smrtelník ovlivnit – naštěstí.

Aby mohla plnit roli nadstranického svorníku, nemůže být hlava státu součástí exekutivy, která je vždy dosti neurvalým zápasem o prosazení různých dílčích zájmů mezi stranami, vládou a opozicí, ve kterých je zájem celku často až na druhém či třetím místě. Umění reprezentovat, být vychován v tradici, je pro zdravou společnost stejně důležité jako umění vládnout. Důstojnost si nelze vybrat, koupit, zmocnit se jí, lze k ní jen vychovat.

A nejde jen o reprezentaci. Instituce krále na jednu stranu odnímá lidovládě její teokratické pokušení, na stranu druhou ale váže společnost k hodnotám, které přesahují naši každodennost – vedou nás z minulosti do budoucnosti, doplňují horizontálu našich životů o vertikální rozměr lidské existence a vybavují společnost psychickou odolností pro dobu krize a nepohody. Narušují kapitalistickou víru v peníze a přesvědčení, že všechno se dá koupit. Jsou alternativou k povrchnosti socialistické solidarity, která nemá transcendentní ukotvení.

A v neposlední řadě stát polidšťují. Reprezentuje nás instituce založená na vztahu mezi mužem a ženou, který stojí mimo kategorie jako je politika, věda, technologie, ekonomika, nejde si ho koupit, vymyslet, prolobovat.

Všechny fašisticko-republikánské režimy jsou vážné, často smrtelně. Ke království ale patří veselí.

V sobotu 11. ledna se vydáme na tradiční Tříkrálový pochod Za monarchii.


Vyšlo na webu časopisu Babylon.


  • 1