Názory členů

Kdyby byl sám sv. František z Assisi dnes zvolen do parlamentu, kdyby se stal ministrem nebo premiérem, docela jistě by se do týdne objevila zarputilá žena, která by tvrdila, že když byla malá, osahával ji nebo znásilnil. V novinách by se zkoumalo, zda nečerpal a nezneužil nějakou dotaci na kostel, a padla by nějaká žaloba třebas na zneužívání dobrovolné práce křesťanských nadšenců či neplacení daní z almužny.

Chci tím říci, že si budeme muset zvyknout na pernamentně obviněné, podezřelé a zpochybněné politiky ve všech možných funkcích. Stalo se to zkrátka politickou zbraní jakékoliv opozice. Čechy v tom nejsou žádnou výjimkou, to samé se děje v Itálii, ve Francii i jinde. Neskutečné útoky jsou vedeny na členy kabinetu amerického prezidenta. Také justice a policie jsou zneužívány jako politická zbraň, o hysterii médií nemluvě. Vše je koupeno nebo nějak zapojeno do mechanismů politicko – mocenského boje. Nejde mi teď o to, zda jsou obvinění pravdivá.

Nic proti tomu, aby odešel z funkce politik, který se opravdu nějak provinil, porušil zákon a podobně, ale jak to má běžný občan a volič poznat, když i podvod, lež a předstírání se staly úplně běžnou každodenní pilitickou zbraní? Jak rozpoznat, jestli je ministr či premiér opravdu lump, nebo to na něj ušili? Situace, která se začíná rýsovat, samozřejmě zcela likviduje princip presumce viny, který velel ve slušné demokratické společnosti politikovi odstoupit již při pouhém podezření. Pokud ale bude automaticky ihned podezřelý každý vysoký politik, jakmile nastoupí do důležité funkce nebo se zapíše na kandidátku, pak by nebylo možno takovou funkci vůbec obsadit, protože by musel ihned odstoupit každý.

Každý má nějakou opozici, a ta usiluje o likvidaci a znevěrohodnění těch, kdo vyhráli volby a obsadili pozice. Pokud je účinnou zbraní obvinění, proč by to nemohlo být falešné obvinění, něco vylhaného nebo úplně vymyšleného? Než se obviněný dokáže obhájit nebo očistit, potáhnou se soudy celá léta a nikoho už jeho bezúhonnost nebude zajímat. Většina voličů jí ani neuvěří, a pokud máte na své straně média, ani se o očištění nedozví. A v příštích volbách třebas zvolí nás. Nebo se podaří vyvolat pád vlády a předčasné volby.

Při této praxi budou brzy naprosto všichni politici nevěrohodní nebo zločinní a v celé společnosti převládne zhnusení, skepse a nedůvěra k demokracii. Kdekoliv se lež a podvod stanou regulérním nástrojem, nastává společenský rozklad. Pokud nebudou mít voliči alespoň nějaké dobré politiky, na které by mohli být hrdí, pokud bude pošpiněn úplně každý, pokud se lidé nebudou moci spolehnout na to, že soudy a policie jednají nestranně v zájmu společenského řádu, že média informují objektivně a nestranně, pokud se naprosto všechno stane jen nástrojem mocenské rvačky, změní se i celá společnost v tlupu bezohledných rváčů. Politický systém založený na volbách jako takový ztratí smysl. Lidé a voliči nakonec pochopí, že jsou záměrně mateni a zneužíváni k boji zájmových slkupin a klanů. Nebude mít žádný smysl volit a lidé začnou hledat dostatečně silnou politickou postavu, které by v některých volbách dali diktátorskou pravomoc, aby vymetla ten Auguliášův chlév.

V této souvislosti můžeme sledovat velmi zajímavou situaci kolem současného premiéra – miliardáře Andreje Babiše. Je dlouhodobě obviněn ze zneužívání evropských dotací. Časem přibývají další obvinění, nejnověji z únosu vlastního syna apod. Může se objevit cokoliv. Možná nějaká slovenská dívka, kterou kdysi znásilnil, nebo někdo, koho kdysi udal StB. Cokoliv. K obecnému úžasu odpůrců pana Babiše ho stále velká masa voličů a příznivců podporuje a volební preference mu naopak rostou. Jak to, že je to neúčinné?

Stejně se můžeme ptát, proč takové masy lidí a voličů v roce 1948 na ulicích i jinde podporovaly Klementa Gottwalda a komunisty? Proč masy mlčely k poválečnému plošnému okradení obyvatel dekrety samozvaného prezidenta Beneše a k neústavní likvidaci demokracie Národní frontou? Masy Gottwalda podporovaly i poté, kdy komunisté pokračovali v okrádání a začali vraždit či zavírat do koncentračních táborů, a to prosím krátce po drastických zkušenostech s Hitlerovou diktaturou. Jak to? Proč?

Nejspíš proto, že lidé měli plné zuby šmejdů, kteří si dvacet let hráli na demokracii, přitom kradli jako straky, lhali a podváděli, relativizovali hodnoty a měřítka a nakonec se již nestarali o stát ani o společnost, zcela pohlceni svou mocenskou rvačkou.

Nu, a od Andreje se možná očekává něco podobného. Vymeť ty šmejdy, Andreji. Vykosti je, pomsti nás, a my ti dáme hlasů, kolik bude třeba. Že jsi možná zločinec? To oni nepochybně také. A v situaci, kdy nemáme šanci se cokoliv dozvědět a posoudit sami, kdy mlží média a politická rvačka rozkládá společenský systém, je lepší diktátor, než rozklad a anarchie.

Je. Ale jen o chloupek a bude to bolet. Diktátoři umí obnovit pořádek, ale neumí vybudovat řád, který by lidé vzali dobrovolně za svůj.

Jan Drnek

Pro existenci a definici rodiny existují dva důvody. Jeden je přirozený, druhý nadpřirozený. Když se žena dá dohromady s oslem nebo muž s oslicí, mohou sice k sobě vzít nějaké bezprizorní dítě, ale jejich vlastní dítě se nikdy nenarodí. Tím není řečeno, že mezi oslem a člověkem nemůže existovat vztah čisté lásky a že by tato láska byla málo hodnotná. Láska je vždy hodnotná. Ale rodina to není, protože prostě a jednoduše nerodí děti a oba láskyplní partneři se nemohou stát rodiči. Totéž platí i pro lásku mezi osobami stejného pohlaví. Nazývat jejich vztah či soužití rodinou je cesta k tomu, abychom rodinou nazývali člověka, který se zamiloval do krabičky od zápalek. Omezovat ho v tom by přece byla diskriminace.

Vážení a milí čtenáři,

Když jsem kolem roku 2000 začal psát Žáby v mlíku, byl to pro mne jen pokus. Jakási literární analýza událostí předcházejících podzimu roku 1938, která měla sloužit spíše pro moji vlastní potřebu, abych se sám v oněch zmatených dějích vyznal a udělal si v nich přehled o souvislostech. Ono kdyby… ve druhé části knihy mělo sloužit jen jako zrcadlo, od něhož se jasněji odráželo to, co se tehdy skutečně stalo. Antiteze pro srovnání. Nešlo mi totiž nikdy ani tak o techniku, vojáky, armády a bitvy (i když se tím velmi bavím). Řeším stále onu Masarykovu Českou otázku. Hledám jakousi pravdu o svém národu a ta se nejlépe ukazuje v krizích a vypjatých okamžicích, kdy není čas na vymýšlení kamufláží a zalhávání skutečnosti. Celá žabí tetralogie řeší jen tuto otázku a hledá odpovědi na „náš problém“.

Vždycky bylo, čím se ve světě znepokojovat, a je to tak i dnes. Díváme se na milióny chudých, kteří se zvedli z pralesů a pouští Afriky, středního i vzdálenějšího východu, a jako hejna sarančat táhnou na bohaté oblasti světa, aby je vyjedli a zničili, a pak spolu s námi umřeli hladem. Vidíme mafiány, kteří na tom vydělávají ohromné peníze, a ani oni nemyslí na zítřek. Mnozí si myslí, že až si zločinci vydělají dost, dají pokoj. Vidíme lodě útlocitných zachránců z neziskových organizací placených ze záhadných zdrojů, kteří mají za to, že když dáme těm miliónům něco ze svých přebytků, nasytíme je, vzděláme je, ubytujeme je a budeme se o ně starat, budou hodní a stanou se platnými členy západní společnosti.

Vidíme, jak rychle se mezi muslimy šíří přesvědčení, že jim Aláh dal celý svět a je jejich povinností ho ovládnout a pozabíjet každého, kdo by se od nich lišil, že zabíjením jiných se dostanou do ráje. Vidíme evropské politiky, kteří považují za svoji povinnost nakrmit celý svět a každému dopřát cokoliv si vzpomene jen tak zadarmo. Domnívají se, že když muslimy ohromíme svou civilizací, když jim předvedeme, jak se dá žít a organizovat společnost, aby produkovala pro všechny dostatek, pochopí a vděčně přijmou. Když ukážeme loveckým a sběračským kulturám jak pracovat, jejich příslušníci se změní, přestanou vyžírat svět, začnou pěstovat, vyrábět, pracovat.

Jiní si myslí, že Rusové řeší jen obtížnou hospodářskou a surovinovou situaci, že jim jde o mezinárodní prestiž, a jakmile se jim dostane uznání ze strany Západu, stanou se z nich kamarádi a spojenci.

Vidíme mocné finanční korporace, které se snaží svět svázat dluhy, finančně ovládnout celé státy a oblasti, a říkáme si, až se dostnažerou, dají pokoj. Mnozí si myslí, že když dopřejeme politikům to, aby měli své posty jisté, aby byli denně v televizi a trochu si přikrádali ze společného, budou se také trochu starat o nás.

Tématem, okolo kterého se monarchistické (i protimonarchistické) diskuse točí stále znovu a znovu, je role habsburské, resp. habsbursko-lotrinské dynastie v dějinách našich zemí. Zastánci republiky většinou příslušníky tohoto rodu více či méně haní, monarchisté z pochopitelných důvodů vyvíjejí sisyfovské úsilí, aby je zbavili nánosu propagandy, vykreslili je v pozitivním světle a rehabilitovali. Někdy je tato snaha snad až trochu kontraproduktivní, moderní monarchismus nelze stavět jen na rakousko-uherské nostalgii, je potřeba nabízet vize a řešení pro třetí tisíciletí. Přesto si neodpustím malé zamyšlení na téma relativity hodnocení panovnických rodů v dějinách; alespoň se však pokusím tuto vážnou problematiku pojmout stručně a odlehčenou formou.

  • 1