Názory členů

Dějiny se prý opakují jako fraška. Letošní opakovaná snaha dostat na Letenskou pláň statisíce demonstrantů proti premiérství Andreje Babiše na tuto roli dost aspiruje.

Skutečně, mnoho lidí by rádo zažilo to ovanutí velkými dějinami, to dojemné kolektivní rozhodnutí postavit se proti zlu. Zlo bylo jasně identifikováno, je jím Babiš a Zeman.

Netvrdím, že tito dva muži nemají ocas a kopyto, ale zdaleka nejsou sami a situace je jiná. V roce 1989 byly demonstrace jedinou možností (kromě občanské války), jak se  komunistům postavit. Ve volbách s jednou kandidátkou NF to nešlo, a moc na lid posílala policajty, aby ho mlátili. Moc, proti které se demonstrovalo nenásilně, měla  prokazatelně po desítky let na rukou krev. Šlo o evidentní zločince a evidentní zvrhlost.

Ovšem Andrej Babiš byl zvolen v regulérních demokratických volbách, a jeho premiérství je výrazem vůle podstatné části obyvatel země. Demonstrace proti němu nejsou  výkřikem zoufalých mlácených a perzekuovaných lidí, jsou jen ukázkou vrcholného umění jistých PR umělců internetové generace, jak dostat do ulic velké davy, jak ventilovat nespokojenost s kde čím a zaměřit energii nespokojenosti na jeden bod.

17. listopadu jsem byl v práci. Opila se tam jedna z uklízeček. Neohrabaně směšně tančila po chodbách, vykřikovala a mumlala, zklamaná, že nikdo netančí s ní. Tančila na hudbu, kterou slyšela jen ona sama z mušličky ve svém uchu. Paní dávno za zenitem své kdysi dívčí krásy. Když jí seřvali a vykázali, seděla před domem, plakala a říkala mi, že musí pít, protože se cítí skřípnutá životem, protože sice netrpí nouzí, ale je nikdo, pro nikoho nic neznamená, cítí se nevýznamná a zbytečná, jako by nikdy nebyla.

- Jak se můžete cítit nevýznamná? Podivil jsem se. – Miluje vás sám Bůh (kdyby vás nemiloval, neexistovala byste). Pro samotného Stvořitele světa, všemocnou a vševědoucí entitu a bytost jste tím nejdůležitejším tvorem. Když s Ním budete chtít mluvit, nemusíte čekat nikde ve frontě a dávat si žádosti o audienci. Můžete hned teď, kdykoliv, a on naslouchá, čeká na svolení jednat.

Poulila na mne žabí oči a skoro vystřízlivěla. Nejspíš si myslela, že si z ní dělám legraci, protože já, spisovatel přece jsem proti ní významný a nemohu pochopit její frustraci.

Večer jsem v televizi viděl desetitisícové davy na Národní třídě. Hodně mladých lidí, kteří tenkrát ještě nebyli na světě. Žádné bludičky přisáté k displayům mobilních telefonů, žádná sluchátka na uších. Lidé, kteří přišli s nějakým očekáváním, přišli něco hledat a přišli s otevřenýma očima i ušima, aby slyšeli a viděli, kdyby se to ukázalo či ozvalo. Nevěděli, co vlastně hledají a čekají. Možná přišli hledat svůj boj, svou službu, která by jejich životům konečně dala smysl a jejich prázdnotě obsah.

Vy to víte, věrní, že ze všech vášní ta nejčarovnější je naděje.

Jacques-Bénigne Bossuet

Letos slavíme přesně 30 let ode dne, kdy se komunistický režim i v naší zemi začal hroutit. Systém, který jí přinesl nepopsatelné utrpení, ztrátu tolika nadějí, svobody i zdravého rozumu, konečně dospěl na konec své čtyřicet let dlouhé existence, která tak byla právě o čtyřicet let delší, než měla.

Jistě, mohli bychom mnoho mluvit o tom, co bylo špatně. Skartace dokumentů StB, kupónová privatizace, aféra Bamberk, opoziční smlouva a mnoho a mnoho dalšího... Nyní se díváme do minulosti s odstupem oněch třiceti let a víme, že mnoho, co se udělalo, se mělo udělat jinak, nebo raději vůbec ne. A naopak mnohé, co mohlo být dobré a prospěšné, se neudělalo. Obnovou zemského zřízení počínaje a restaurací monarchie konče.

Mohli bychom se mnohem víc zabývat i tím, že teď, po třiceti letech, opět vylézají na světlo přízraky doby minulé a znovu získávají moc.

Ale to není nyní to hlavní. Podstatné je, že 17. listopadu 1989 se režim ve své poslední křeči střetl s nadějí tisíců lidí, a v tomto střetu konečně padl. Tato naděje plynula z víry v to, že lze žít i jinak než v totalitní politice teroru, brutality, iluzí a podvodů, tedy všem tom, co komunismus představuje. Díky ní se lidé rozpomněli na to, co znamená být člověk.

Vážený pane primátore,

Vážený pane starosto,

Vážení páni a paní radní,

chtěl bych Vám poděkovat za velkou službu, kterou svým sabotérským přístupem k obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze děláte nám, kteří v božství Ježíše Krista a v nanebevzetí jeho matky Panny Marie věříme.

Věc se stává veřejnou a den ode dne sledovanější causou a poskytuje křesťanům přesně to, co jim chybělo - schopnost aktivního boje za víru, ochotu k němu. Ne násilím, ale aktivitou, možná až k sebeobětování. Začíná se vytvářet společenství, které ve vší pokoře chápe, že vlažné Bůh ze svých úst vyplivne, že je třeba hořet, ne jen doutnat při kostelních rituálech, že víru je třeba žít aktivně vždy a všude, ne si to jen odsedět při mši. Že je třeba odpírat zlu, k Bohu se hlasitě znát a zastávat se jeho pře. Začíná se obnovovat i jakási hlubší spiritualita, která nám tolik chyběla. Pravda, zatím nejde o žádné davy, ale to ve starém Římě také zpočátku nešlo, a nakonec křesťané obrátili celou tu říši. Ne politicky, ale zevnitř, ze srdce. A vytvořili kulturu (odvozeninu od kultu), ve které žijeme přes tisíc let.

Nadávno se na internetu objevil článek vychloubající se tím, že Čechy jsou nejateističtějším státem Evropy, kde žije pouze 5 % věřících. Jsme tedy zřejmě na samém čele pokroku a hrdě neseme prapor rozumu. Přemýšlel jsem, co bych těm 95 % ateistů řekl, kdyby ovšem stáli o můj názor.

  • 1