Názory členů

Byl jednou jeden stát. Vznikl asi před 100 lety a přivlastnil si jméno státu, který na tomto místě existoval kdysi dávno. Žádal, aby mu ostatní státy přiznaly právo na existenci v historických hranicích, ale sám si hned začal přivlastňovat a vojensky okupovat části jiných okolních států.

Žádal, aby mu bylo přiznáno právo na existenci na základě národního sebeurčení, a hned ve svých nových i starých hranicích uvěznil národnostní menšiny, které tam být nechtěly. Ignoroval neslučitelnost obou principů (státoprávního a národně sebeurčujícího), a žádal, aby mohl využívat ten který princip jak mu to právě přinese prospěch.

Ve své ústavě zaručil právo na soukromý majetek. Ihned ale vymyslel zákony, kterými odebral vybraným skupinám bohatších lidí většinu jejich dosavadních majetků.  Opřel se o souhlas chudší většiny a slíbil jí, že jim zabavené majetky rozdá. Většina nadšeně souhlasila, a nikomu nedošlo, že když to takový stát udělal jednou, může to kdykoliv pod nějakou záminkou udělat znovu.

Doporučuji ke shlédnutí pořad Historie.cs odvysílaný na ČT24 na téma komunistické převzetí moci, připavované systematicky a důsledně nejpozději od r. 1945, proti kterému neměly naprosto neschopné, nezodpovědné, sentimentální demokratické strany se svým, ješitným, notoricky zbabělým a nerozhodným prezidentem, opakovaně zrazujícím zájmy své vlasti, žádnou šanci.

V pořadu se objevuje řada zcela mimořádných, nových informací a autentických dokladů z té doby. Pořad se tak stává zásadní kritikou nezodpovědného uspořádání státu formou demokratické republiky, nepřipravené a neschopné včas čelit nedemokratickým, všehoschopným silám.

Mnozí monarchisté trpí představou, že stačí jen málo, totiž vyměnit funkci voleného prezidenta za nevoleného dědičného panovníka.

V podstatě si ponechat republiku tak, jak je, a jen přeinstalovat hlavu, symbol, všude naplácat orly, lvy a korunky. Šlehačkový dort západní demokracie polít novou polevou a jako třešničku nahoru postavit trůn. Jinými slovy, nepřijít o ideální model západní demokracie (za to jsme celý život bojovali) a jako bonus si k němu přibalit krále.

Jenže to byla právě ona západní kšeftařská a měšťanská demokracie, co demontovalo středoevropské monarchie. Opravdu si někdo myslí, že oligarchové, velkobankéři a mocenské korporace připustí, aby byl král něčím víc, než jen marketingovým logem na novém kšeftu? Asi tak, jako plechovka s rybičkami Franz Josef.

Dějiny se prý opakují jako fraška. Letošní opakovaná snaha dostat na Letenskou pláň statisíce demonstrantů proti premiérství Andreje Babiše na tuto roli dost aspiruje.

Skutečně, mnoho lidí by rádo zažilo to ovanutí velkými dějinami, to dojemné kolektivní rozhodnutí postavit se proti zlu. Zlo bylo jasně identifikováno, je jím Babiš a Zeman.

Netvrdím, že tito dva muži nemají ocas a kopyto, ale zdaleka nejsou sami a situace je jiná. V roce 1989 byly demonstrace jedinou možností (kromě občanské války), jak se  komunistům postavit. Ve volbách s jednou kandidátkou NF to nešlo, a moc na lid posílala policajty, aby ho mlátili. Moc, proti které se demonstrovalo nenásilně, měla  prokazatelně po desítky let na rukou krev. Šlo o evidentní zločince a evidentní zvrhlost.

Ovšem Andrej Babiš byl zvolen v regulérních demokratických volbách, a jeho premiérství je výrazem vůle podstatné části obyvatel země. Demonstrace proti němu nejsou  výkřikem zoufalých mlácených a perzekuovaných lidí, jsou jen ukázkou vrcholného umění jistých PR umělců internetové generace, jak dostat do ulic velké davy, jak ventilovat nespokojenost s kde čím a zaměřit energii nespokojenosti na jeden bod.

17. listopadu jsem byl v práci. Opila se tam jedna z uklízeček. Neohrabaně směšně tančila po chodbách, vykřikovala a mumlala, zklamaná, že nikdo netančí s ní. Tančila na hudbu, kterou slyšela jen ona sama z mušličky ve svém uchu. Paní dávno za zenitem své kdysi dívčí krásy. Když jí seřvali a vykázali, seděla před domem, plakala a říkala mi, že musí pít, protože se cítí skřípnutá životem, protože sice netrpí nouzí, ale je nikdo, pro nikoho nic neznamená, cítí se nevýznamná a zbytečná, jako by nikdy nebyla.

- Jak se můžete cítit nevýznamná? Podivil jsem se. – Miluje vás sám Bůh (kdyby vás nemiloval, neexistovala byste). Pro samotného Stvořitele světa, všemocnou a vševědoucí entitu a bytost jste tím nejdůležitejším tvorem. Když s Ním budete chtít mluvit, nemusíte čekat nikde ve frontě a dávat si žádosti o audienci. Můžete hned teď, kdykoliv, a on naslouchá, čeká na svolení jednat.

Poulila na mne žabí oči a skoro vystřízlivěla. Nejspíš si myslela, že si z ní dělám legraci, protože já, spisovatel přece jsem proti ní významný a nemohu pochopit její frustraci.

Večer jsem v televizi viděl desetitisícové davy na Národní třídě. Hodně mladých lidí, kteří tenkrát ještě nebyli na světě. Žádné bludičky přisáté k displayům mobilních telefonů, žádná sluchátka na uších. Lidé, kteří přišli s nějakým očekáváním, přišli něco hledat a přišli s otevřenýma očima i ušima, aby slyšeli a viděli, kdyby se to ukázalo či ozvalo. Nevěděli, co vlastně hledají a čekají. Možná přišli hledat svůj boj, svou službu, která by jejich životům konečně dala smysl a jejich prázdnotě obsah.

  • 1