Abychom žili důstojný život ve snesitelném světě, museli bychom se rozhodovat jako svobodné bytosti. Zdá se, že právě to ale překvapivě mnoho lidí nechce, jakkoliv se o svobodě stále mluví a křičí. Jenže se mluví a křičí o docela jiné svobodě, o té institucionální, legální, povolené a zajištěné. To ale svoboda není.

Abychom byli svobodní, museli bychom si ujasnit, co svoboda je. Museli bychom si svobodu přestat plést například s nezávislostí, se systémem nebo se svévolí.

Mnozí environmentalisté závidí divokým zvířatům, jak jsou svobodná i nezávislá, což je naprostý omyl. Jednání všech pozemských tvorů kromě člověka, je naprosto závislé na pudech a instinktech. Zvířata se nerozhodují vědomě. Zvířata jednají tak, jak musí. Část lidí je v tom ovšem napodobuje s nadějí, že tak získají větší svobodu. Ve skutečnosti tak ztratí rozumové zábrany, schopnost hodnotit a skutečnou svobodu rozhodovat se. Protože svoboda nic jiného, než možnost rozhodovat se (sám za sebe), není.

Říkáme, že zvířata jednají přirozeně v přirozeném světě. To je ale také dosti sporné. Příroda, může být přirozená jen tehdy, kdyby se k něčemu přirodila. Podle přírodních zákonů, které by se také musely někde k něčemu přirodit. Pokud svět prostě vznikl z ničeho, nemůže být přirozený ani zrozený, protože neexistovalo nic, čemu by se mohl přirodit, či narodit. Z toho mají ateističtí tzv. odborníci pořádně zamotanou šišku.

Zvláště patrné je to u samotného života, jehož existence naprosto odporuje druhému termodynamickému zákonu, podle kterého vše ve vesmíru podléhá entropii a neustále se od uspořádanosti rozpadá k chaosu. Život totiž naprosto entropický není a zjevně naopak směřuje k větší uspořádanosti. To ho činí něčím docela jiným, než je přirozenost podle přírodních zákonů.

Život je totiž nadpřirozený a podléhá nadpřirozeným zákonům. Dokonce i esoteričtí environmentální modláři to začínají chápat, a pokoušejí se to dohnat matkou Gaiou a podobnými nesmysly a modlami. On vůbec celý svět je nadpřirozený, protože ho stvořil Bůh. Nejsou žádné přírodní zákony. Je pouze Stvořitel a dárce zákona – řádu světa. Povrchní omezený tvor zvaný člověk v onom řádu pochopil některé souvislosti a začal básnit o přírodních zákonech, které vznikly nějak samy z ničeho a podle ničeno. Které se v jeho mysli k Božímu řádu v bolestech přirodily. Samozřejmě. Člověk je pyšný tvor, a kdyby šlo o přírodní zákony, mohl by si dělat naději, že je časem nějak pochopí a vše ovládne. Pokud by šlo o nadpřirozený výtvor a řád Boží, neměl by tento tvor naději něco ovládnout, protože pak je to dokonalé a on je nedokonalý. Nezbylo by mu, než se modlit, prosit a děkovat, což se mu zjevně nechce.

Vraťme se ke svobodě. Proč stvořil Bůh člověka takhle hloupě svobodného? Proč ho nutí, aby se člověk musel rozhodovat, uvědomovat si důsledky svých rozhodnutí, cítit vinu, občas bezradnost, konflikt svědomí a trauma z nevědomosti, nejisté budoucnosti apod.? Proč nemohl Bůh stvořit člověka jen jako další zvíře naprogramované instinkty a pudy, jako tvora bez vnitřního konfliktu, který by jednal prostě tak, jak by musel, a netrápil by se?

Protože člověka stvořil k obrazu svému. Stvořil ho se schopností lásky (tím nemyslím schopnost páření a s ní související endorfinové opojení). Stvořil ho a vyčlenil ho ze sebe jako objekt, který by mohl On sám milovat, a který by mohl milovat Jeho – Boha. Lásku nelze naprogramovat, to by byl robot, ne láska. Láska vzniká pouze ze svobodného rozhodnutí, a proto musí být podmíněna i možností špatného rozhodnutí. A právě zde vzniká svoboda. Jen a jen proto jsme ji dostali. Jen proto, abychom se mohli rozhodnout pro lásku nebo pro sebelásku, což je riziko i podmínka poskytnuté svobody. Proto je také svoboda spojená s odpovědností za následky rozhodnutí. Proto je skutečná svoboda ve skutečnosti nepříjemným břemenem a není pro sraby. Proto je ochota mnohých přijmout otroctví jen pokusem odmítnout dar svobody a být řízen nějakou jinou (něčí) vůlí, nějakým programem.

Svoboda nemá nic společného s nezávislostí. Člověk nebyl stvořen jako nezávislá bytost. Je od narození závislý na tolika věcech, aspektech a tvorech (i lidech), že samostatně vůbec existovat nemůže. Člověk mluví o nezávislosti tehdy, když se začne chtít rozhodovat bez odpovědnosti za následky. Bez ceny za svobodu. Nezávislý může být pouze Bůh, protože ten je absolutně dokonalý a neomezený. Omezený tvor může být nezávislý občas na něčem jednotlivém, ale platí za to zvýšenou závislostí v mnoha jiných ohledech a aspektech.

Člověk, naopak, může být nezávislý skoro ve všem, když pokorně přijme onu jedinou a hlavní závislost na Boží vůli a lásce. Když mne totiž miluje Bůh a já miluji Jeho, přestane mi na všem ostatním záležet (ledy by si Bůh přál, aby mi na něčem konkrétním záleželo). Když mne miluje Bůh, je o mne postaráno navěky a já se nemusím ničím jiným trápit, sloužit Bohu z lásky pro mne není otroctvím a utrpením, ale radostí a naplněním.

A to je skutečný význam svobody. Člověk dostal možnost rozhodnout se. Vypadá to, že se ani jinou možnost nemá. Musí se rozhodovat neustále. V každé vteřině života má možnost rozhodnout se hned mezi několika možnostmi. Dokonce i ve vězení, i pod šibenicí se může a musí rozhodnout mezi několika možnostmi chování. Člověk se může před nutností rozhodovat se schovávat jakkoliv, omamovat se, ubezdušit se, zpíjet se do němoty, ufetovávat se, ale i k tomu se musí rozhodnout a za to nese zodpovědnost. Ve skutečnosti v životě lidském existují jen dvě základní cesty – blíž k Bohu nebo dál od Boha. Tyto cesty jsou dány celou sérií rozhodnutí pro lásku k Bohu nebo pro sebelásku (upřednostnění sebe před Bohem).

Svobodě se vůbec nelze vyhnout, protože se nelze vyhnout tomu, že máme nějaké možnosti. Jednou z těch možností je rozhodnutí se k autodestrukci odříznutím se od Boží lásky, zapřením Boha, touhou, aby neexistoval, mařením Božího díla, apod. Nebo naplněním, daru svobody tím, že se svobodně své svobody vzdám ve prospěch Boží vůle, kapituluji ve svých záměrech a touhách a vzdám se Jeho lásce v jistotě, že já sám nemohu vymyslet a učinit nic lepšího pro svět a pro sebe samého, než co se mnou zamýšlí Bůh. A to je ona otevřenost, do které může Bůh vstoupit.

Já vím, je to jako krok nad propast do tmy. Do naprosté nejistoty, kdy ve zvířecí části člověka propadají pudy a instinkty panice, kdy rozum kalkuluje již pouze se zánikem, protože za hranici paradoxu nevidí zázrak. Ale není většího osvobození, než osvobodit se od sebe sama.

Není na tom nic přirozeného.

Abychom žili důstojný život ve snesitelném světě, museli bychom se umět svobodně rozhodnout pro odevzdání své svobody Bohu. Museli bychom okusit Jeho lásku. Pak bychom se také mohli začít starat o své okolí a o své bližní. Ne proto, že by se nám líbili. Nejsme schopni si své bližní zamilovat jen tak sami ze sebe. Vždycky v tom vidíme vědomě či podvědomě nějaký vlastní prospěch. Buď snesitelný svět omezeného a kontrolovaného sobectví, nebo získání partnera k páření a rozmnožování, vytváření společenských a politických bariér pseudojistot, pocitů větších jistot apod. Bůh nemá sociální důvody, On jen miluje. A protože je absolutní bytostí, nemůže milovat jinak, než absolutně a úplně každého člověka. A kdo jsem já, abych to s ním nesdílel?

Mohu chtít zastřelit Babiše, abych zachránil své spoluobčany a děti před otroctvím a svou zemi před diktaturou. Ale musí mi ho být líto. Musím se trápit vinou, musím prosit za odpuštění, protože jsem Božíma očima zahlédl v Babišovi Bohem milovaného tvora. Musím v něm, a také v Hitlerovi a ve Stalinovi hledat onoho tvora, kterým měl být, kterého v něm, miluje Bůh, stejně jako miluje mne. Současně ale musím odpírat zlu, kterým se tito lidé nechali ovládnout.

Žádné jistoty nejsou, kromě jediné jistoty, že Bohu na mne záleží a miluje mne. Že v podobě svého syna sestoupil do lidského těla a sám bez viny, nechal se za mne (a za kohokoliv) ukřižovat a zabít. Jakékoliv jiné držení se jistot, zalézání do klídku a bezpečí, držení vrabců v hrsti a podílení se na každodenní všednosti světa, je cestou do temnot. Cestou dál od Boha do marné prázdnoty sebe. Možná to ještě nevíte, ale prázdnota, marnost a izolace v sebelásce palčivě bolí. V určitém stádiu je to horší mučení, než smrt na kříži. A nevede ke vzkříšení ani k osvobození.

Není na tom nic přirozeného. Mnozí z těch, kteří takto trpí bolestí z vědomí, že oni sami nikdy nebudou Bůh a že sebeláska jim nepomáhá, naopak, kteří trpí neschopností rezignovat na sebe sama a milovat lidi (protože je miluje Bůh), pak dávají vinu nám ostatním a trestají nás. Někteří se snaží zahalit naše tváře, abychom přestali existovat jako identické bytosti, snaží se zamezit tomu, abychom se setkávali, měli se rádi, přátelili se a radovali se spolu. Snaží se nás izolovat, abychom trpěli jako oni. Snaží se, abychom se začali starat každý jen o sebe, nabízejí ony klídky a bezpečí. Nabízejí se nám jako vůdci a rodičovské taťkovské autority, aby nás odvedli od jediného skutečného a milujícího Otce. Jim samotným kdosi našeptává, že když budeme i my ostatní trpět jako oni, bude jejich utrpení menší. Je to lež jako věž, ale oni jsou zoufalí – Pandémiové.

A proč to Bůh dopouští? Proč je nezastaví? Protože je nespravedlivý. Ano, Bůh je výsostně nespravedlivý, když nás všechny nechává žít a existovat navzdory tomu, že jsme ho zradili, že jsme se rozhodli pro sebelásku, že si vymýšlíme nějaké své přirozené sebestvoření světa, že si snažíme zajistit nějaké vlastní jistoty a odmítáme to bezbřehou a neomezenou lásku a péči, bezpečné vedení a absolutní osvobození se od sebe sama. Bylo by jen spravedlivé, abychom neexistovali, ale přece existujeme v proudu vrcholně nespravedlivé Boží shovívavosti. Bůh nás nemůže řídit jako zvířata nějakými nezrušitelnými impulsy, pokyny a programy. Musí nás nechat rozhodnout se samostatně, každý sám za sebe. Mohl by nás řídit, ale už bychom nebyli lidmi – tvory schopnými lásky. Láska je nespravedlivá, je zde pro všechny v neomezeném množství, ať jsme, kdo jsme. Odpuštění je nespravedlivé, je zde pro každého, kdo ho potřebuje a vyzná vinu, ať již provedl cokoliv. Je tu i pro Pandémie, jenže oni lásku nechtějí, oni chtějí sami být Bůh. A proto trpí. Buďme si jisti tím, že trpí každým naším nesouhlasem, každým naším odmítnutím, každou demonstrací, neposlušností a projevem naší vlastní vůle. Každým takovým činem je totiž usvědčujeme, že nejsou Bůh. Nikdo z nich není a nikdy nebude. Proto nás tak zmateně, nelogicky, až panikářsky trestají a současně svádějí k sobectví. Protože trpí tím, že svoji svobodu rozhodnutí využili autodestruktivně a protože autodestrukce duše bolí. Degenerace srdce bolí jinak, než bolívá růst srdce v lásce. Bolí bez naděje, bez konce, bolí palčivě.

Bůh je tak nespravedlivý, že odpouští i církvi, své nevěstě její současnou (a nikoliv první) modlářskou zradu, v níž církev povýšila iluzi tělesného zdraví a klídek kolaborace se světskou mocí nad nekonečnou Boží lásku, že přestala na první místo klást službu Bohu a začala sloužit světským účelům, čímž se dopustila modloslužebnictví. Přestala důvěřovat Bohu a uchýlila se k taktice, politikaření, k tomu, co si zajistí sama vlastními silami, i když Bůh jasně řekl, že kašle na svět, na systémy a plány, že mu jde o každou jednotlivou duši. Církev zhřešila tím, že namísto lásky k Bohu (a proto i k člověku), začala být sociální.

Čekají nás zajímavé časy. Láme se chléb. A v tom lámání nepůjde o státní zřízení, o demokracii či totalitu, o tu či onu vládu a politiku. Ten chléb se láme v každé jednotlivé duši. Právě proto, že jsme svobodní, se my sami, každý jeden z nás, bude muset rozhodnout, zda se vydá cestou blíž k Bohu, nebo dál od něho, do prázdnoty sebelásky. Čím více bude gradovat tlak, tím spíše se bude muset každý pouze sám za sebe, bez ohledu na to, co dělají ostatní, rozhodnout a vykročit konkrétními činy. Nepůjde říci, že jsme zase v otroctví a nemůžeme se rozhodovat, tak vlastně jsme bez viny a rozhodovat se budeme, až někdo to otroctví odstraní a bude zase svoboda. Svoboda JE za každých okolností! Svobody se nelze zbavit jinak, než že ji svobodně odevzdáme Bohu a splyneme s jeho láskou tak, že nám přestane záležet na tom, co se s námi pak stane v tomto světě. Nemáme výmluvu.

Politické a sociální systémy nejsou příčinou, ale důsledkem toho, jak jsme se každý sám za sebe a uvnitř sebe rozhodli.

A tak se v každé krizi a srabu Bůh znovu rodí do světa a znovu je v něm miliónkrát ukřižován v každém lidském rozhodnutí k sobectví, k sebelásce, k výhodnějšímu řešení. Dělá to, aby nám vždycky znovu dal možnost rozhodnout se svobodně správně v tisících konkrétních situacích, i v těch, které se nám zdají být nedůležité a malicherné. Aby nás svou obětí kdykoliv znovu osvobodil od nás samých.

Nastal nám permanentní Advent. Bude se lámat chléb. Někde uvnitř, tiše, beze svědků a bez potlesku. Modleme se za ztracence.

Jan Drnek

  • 1