Již dlouho se LN nepodařilo tak perfektní zpravodajství, jako dne 29.9. Zveřejnění projevu Václava Klause na oslavách české státnosti ve Staré Boleslavi a rozhovor s Karlem Habsburským, vnukem posledního rakouského císaře, vytváří jasný kontrast myšlenkové úrovně dvou politiků. Klausova obhajoba blíže nedefinovaného konservatismu, snad vnímaného především jako obhajoba tradiční rodiny, populistické vlastenčení spojené s útokem na nejmenovaná nadstátní uskupení, kterým prý má být obětován český stát, a vůbec na pokrokáře všeho druhu, také bez definování toho, jaký pokrok má na mysli.

Všechny tyto v podstatě mravní apely zní podivně z úst člověka, který podepisoval asociační dohodu s EU, který byl jedním z nejvyšších vládních úředníků v době, kdy se privatizoval český průmysl, v mnoha případech do rukou zahraničních vlastníků, nebo se přímo rozkrádal, promiňte, tuneloval, který tím, že přijímal beztrestně peníze na financování své strany od Pepy z Hongkongu v igelitce legalizoval politickou korupci a ponechám stranou maličkost čórnuté propisky, byť to v souvislosti s jeho portrétem ve školách dává zářný příklad mládeži. Obhajoba tradiční rodiny z jeho úst zní zcela falešně, když si připomeneme jeho milostné aféry a rozvody v  rodině. Jeho projev vyzněl jako typicky čecháčkovské vystoupení, které mohlo oslovit nikoliv Čechy, ale jen čecháčky, jejichž duševní obzor začíná vlastní kešení a konči u českých pohraničních kopečků.  

Jestliže Hitler byl hodnocen jako genius průměrnosti, pak Kaus je geniem čecháčkovství. Jeho historické znalosti odpovídají učebnici dějepisu z nejedlovského období českého školství. Jinak by věděl, že Václav byl zavražděn právě proto, že požadoval integraci českého státu do utvářející se Svaté říše římské a český stát byl zakládajícím členem tohoto dobového evropského integračního uskupení. Své velkosti dosáhl český stát  aktivní účastí Přemyslovců na tomto  uskupení Tato velikost vrcholila za Karla IV císaře Svaté říše římské a doznívala za císaře Rudolfa II. Pak se vlády ujali Klausovi předchůdci - čeští páni, a dovedli český stát k bezvýznamnosti, která trvala tři století. Když ČR mohla řídit EU a přes ni zasahovat do globální politiky, byl to opět Klaus, který Topolánkovi podrazil židli.

Proti Klausovu falešnému a dogmatickému blábolu stojí myšlenky z rozhovoru s Karlem Habsburským. V podstatně stručnějším rozhovoru jasně definoval konzervatismus. „Konzervativní pro mne znamená měnit pomíjivé ve věčné…“ Tím definoval i pokrok. Vidět věci „sub specie aeternitatis“ dokázal jediný český politik - T.G.Masaryk, byť politicky stál na zcela odlišné pozici, nežli Habsburkové. I on, Masaryk, se stejně jako Karel Habsburský a jeho otec Otto hlásil k evropanství, které čecháčka Klause přímo irituje. Karlova úcta k historii, bez níž není možno pochopit politické a hospodářské souvislosti, je cosi zcela neznámé českým politikům. Podle toho také vypadá řízení českého státu, politiky i ekonomiky. Karlovo hodnocení současných integračních procesů, a tím vlastně i příčin tzv. finanční a hospodářské krize, obsažené v malém odstavečku, je geniální svou jednoduchostí a musí mu dát zapravdu každý ekonom, který neodděluje peníze a hmotné statky, protože ví, že penězům, financování, nemůže porozumět nikdo, kdo je od sebe odděluje, jak se dne namnoze děje ve slepé důvěře, že peníze mohou vyřešit vše. Karel to řek několika slovy: „ politika žije v iluzi, že je možné rozmnožením peněz dosáhnout blahobytu“. Když pak k tomu dodal, že „ politika ani banky neručí za dluhy“. Řekl vše o čem mnozí, především mladší, ekonomové, analytici, bankéři atd. dlouhosáhle blábolí. Na rozdíl od Klause si uvědomuje, že krize, kterou EU prochází je ohrožením nejen pro evropské sjednocení, ale i pro národní stát. Jednoduše, kdyby došlo ke zhroucení EU je jen otázkou času, kdy bude ohrožena nikoliv státní suverenita, tu již po úspěšné privatizaci nemáme, ale i samostatnost českého státu.

Jestli se ptáte jaký je ten nejpodstatnější rozdíl mezi Václavem Klausem a Karlem Habsburským, pak Karel promluvil jako (bez otazníku) český král a Klaus jako čecháček, který se presidentem mohl stát jen díky korupci při jeho volbě, terorizování volitelů obálkami s nábojnicemi a s podporou Topolánka, kterému se pak odměnil, jak již bylo výše uvedeno a jak je Klausovi vlastní, neboť falešnost jeho projevů spočívá v tom, že za nimi vždy skrývá především svůj nejvlastnější osobní zájem.

Václav Makrlík

  • 1