Lužice a vymření albertinské linie Wettinské dynastie po meči

Současné vymření albertinské větve Wettinského rodu, tj. saské královské dynastie by otevřelo na základě starých smluv možnost návratu saské části Horní Lužice, dosud stále českého léna - propůjčeného králům saským, do svazku Zemí Koruny České - pod přímé panování českých králů.

Lužice patřila k Čechám s přestávkami již od r. 1075, trvale od roku 1319, Dolní Lužice od roku 1373. Právně byla prohlášena za nedílnou část Koruny České Horní Lužice, tj. Budyšínsko a Zhořelecko Zlatou bulou císaře římského a krále českého Karla IV r. 1356, Dolní Lužice byla trvale připojena Dekretem o přivtělení krále Václavem IV. r 1411.

K dosud trvajícímu odtržení obou Lužic došlo po porážce stavovského povstání 1620, kdy byly obě země dány do zástavy v roce 1624 saskému kurfiřtu Janu Jiřímu I. z albertinské linie Wettinské dynastie za sumu 60 milionů zlatých. Pražským mírem r. 1635 a byla tato smlouva změněna tak, že zástavní suma byla zvýšena na 72 milionů zlatých a obě Lužice byly propůjčeny kurfiřtu Janu Jiřímu I. jako léno Koruny České. Českému králi zůstalo právo výplaty po vymření albertinské linie Wettinské dynastie po meči a návrat obou Lužic ke Koruně České bez výplaty po jejím vymření po meči i po přeslici, dále právo ochrany katolíků v obou Lužicích a některá práva na vojenskou pomoc z Lužice za války, zejména proti Turkům. Navíc byla smlouvou zajištěna svoboda katolického náboženství v protestantském Sasku zastavených Lužicích a po jejich návratu ke Koruně české zase svoboda augspurského vyznání pod vládou katolické dynastie. Lužičtí Srbové, zejména jejich katolická část má v paměti, že zachovali katolictví a vlastně i národnost jen díky tomu, že zástavní smlouva zaručovala náboženskou svobodu katolíkům a čeští králové na její dodržování dbali. Správu katolíků v Lužici vedl do roku 1918 arcibiskup pražský, v Praze byl také Lužický seminář.

Právní stav z roku 1635 trval do r. 1815, kdy byla celá Dolní Lužice a větší část Horní Lužice (Zhořelecko a část Budyšínska) připojeny k Prusku. V důsledku této změny byla změněna i lenní a zástavní smlouva tak, že celá zástavní suma a lenní svrchovanost českého krále se vztahovala pouze k saské části Horní Lužice včetně práva výplaty po vymření panovnického rodu saského, tedy albertinské linie Wettinské dynastie po meči a právo na návrat země bez výplaty po jeho vymření po přeslici. Pruská část Horní Lužice a Dolní Lužice byly z lenního svazku propuštěny a českým králům zůstalo pouze právo návratu země bez výplaty po vymření panovnického rodu pruského (Hohenzollerské dynastie) po meči. Práva českých králů k saské části Horní Lužice byla opětovně potvrzena v roce 1845, po protestech rakouského císaře a českého krále proti saské ústavě z roku 1831, která práva českých králů k části Horní Lužice nerespektovala. V rámci Saského království zachovala Lužice i po roce 1831 vlastní sněm a ústavu, i když omezenou ústavou saskou. Tento právní stav trval do roku 1918.

V roce 1918 došlo k podstatným změnám v poměrech všech účastníků smlouvy z roku 1815.
Saský král Fridrich August II. byl zbaven trůnu 13. 11. 1918, korunní princ stejného jména se svých práv vzdal v roce 1923, titul princ saský není od tohoto roku pravděpodobně užíván.

V r. 1918 abdikoval německý císař a pruský král Vilém II., nástupnických práv se vzdal jeho vnuk, rovněž Vilém v roce 1933. Titul princ pruský přešel na jeho synovce Georga Fridricha.

V roce 1918 byla vyhlášena československá republika, která zbavila vlády rovněž českou, habsbursko-lotrinskou dynastii, aniž ji sesadila.

Poválečné mírové konference ignorovaly starší smlouvy mezi státy a budovaly Evropu jakoby na „zelené louce“. Ani Československá republika, oprávněná v té době zastupovat Země Koruny České, ani Německá, tzv. výmarská republika, ani Svobodné státy Saský a Pruský, které byly republikami v rámci Německé republiky, tyto smlouvy nijak neupravily ani nezrušily. Snahy Lužických Srbů o připojení k Československu nenalezly dostatečnou odezvu ani u československých politiků, tím méně u politiků ostatních států Dohody. Vzniklo zde jakési právní vakuum, kdy původní, nezrušené smlouvy o obou Lužicích zůstávají v platnosti, ale osoby, kterým z nich plynou práva a povinnosti, tj. králové český, saský a pruský jsou zbaveni možnosti tato práva a povinnosti vymáhat a plnit.

   Nové změny v poměrech českých korunních zemí Horní a Dolní Lužice nastaly po 2. svět. válce, kdy východní části Horní a Dolní Lužice za Odrou a Nisou byly připojeny k Polsku a to bez jakýchkoli podmínek a bez respektování historických nároků českých. Polsko tedy zřejmě není povinno ve věci svých částí obou Lužic českému státu ničím.

   Další změnou po 2. svět. válce byl zánik Pruska, které přestalo být státem v rámci Spolkového Německa a bylo rozděleno na jednotlivé samostatné země nebo jeho části připojeny k Polsku a Rusku. V bývalé NDR byly dokonce zrušeny země, ale po sjednocení Německa byly obnoveny. Na území Lužice byl obnoven Svobodný stát Saský, na části někdejšího území pruského byly obnovena země Braniborská, zahrnující i Dolní Lužici. Část bývalého pruského Slezska na území Horní Lužice byla na základě plebiscitu připojena ke Svobodnému státu Saskému. Tím se jeho součástí stala většina bývalé pruské Horní Lužice. Zde se projevily sympatie Lužických Srbů, i jejich již poněmčených potomků k Sasku a Prusku. Značky na hraničních kamenech, KS (Koenigsreich Sachsen) a KP (Koenigsreich Preusen) byly lidem čteny jako Kral Sprawny a Kral Paduch. Tuto změnu hranic lze považovat za legitimní a vztahovat bývalé smlouvy o saské Horní Lužici na území v jejím nynějším rozsahu, tj. prakticky celou Horní Lužici bez východní, nyní polské části.

Po druhé svět. válce byly obnoveny snahy Lužických Srbů o připojení Lužice k Československu, opět byly ignorovány a nenašly dostatečnou odezvu ani u československých politiků. To bylo patrně důsledkem toho, že v roce 1943 Stalin Benešovi v Moskvě nabízel obojí Lužici a Kladsko jako poválečné vyrovnání za Československu za Podkarpatskou Rus. Bohužel pan Beneš se zachoval přesně podle toho, jak jej vyobrazil Jan Masaryk a odmítl, což Stalin považoval za ubohé slabošství a dále se s ním vůbec nebavil. Takže tento slaboch nás již v roce 1943 znovu připravil o to, co naše jest, což je prostě neuvěřitelné (sobota, 25. 11. 06, ČT2, pořad 333 o Lužici).

Vztah obyvatel Lužice k českému státu ale dále trval. Ještě v 80. letech 20. stol., při jednom uzavření hranic s bývalou NDR, ale jen pro Němce, ne pro nás, jsme na hranicích potkali rozhněvaného muže z NDR, který sice mluvil jen německy, ale zlobil se, jak může někdo bránit styku Lužice a Čech, když je to přece jeden stát. Po roce1989 se Lužičtí Srbové snažili o úzké vztahy s Československem a pak i s Českou republikou, ale naši politici opět zklamali. Národnostní práva Lužických Srbů jsou nyní garantována smlouvou polsko - německou a konkordátem Svobodného státu Sasko s Vatikánem, ale nikoli smlouvou s Českou republikou, které by prosazování takových záruk z historických důvodů patřilo.

Vzhledem k současné právní neujasněnosti poměrů obou Lužic k českému státu, tedy historicky Koruně České, lze o možnosti vrácení korunních zemí Horní a Dolní Lužice uvažovat pouze teoreticky, ve smyslu starých, dynastických smluv s vědomím toho, že jsou sice platné, ale prakticky neúčinné, protože osoby a instituce, které jsou k jejich plnění zavázány, jsou bezmocné.

Zánik pruského státu, pokud by platil dynastický princip, by nebyl podstatnou věcí. Hohenzollernská dynastie byla od roku 1415 kurfiřty Braniborskými a i jako vládci Braniborska by Hohenzollernové byly vázáni smlouvou z roku 1815 a plnění povinnosti vrátit zemi po vymření rodu po meči by se její dědici těžko mohli vyhnout. Na druhé straně podmínka pro návrat Dolní Lužice ke Koruně České by nebyla naplněna, pruský princ a hlava rodu Georg Fridrich se narodil v roce 1976, v srpnu 2011 se oženil a čeká potomka. Jsou ale i další příslušníci rodu, kteří neuzavřeli morganatické sňatky ani se svých práv nevzdali a proto jsou plnoprávnými dědici králů pruských a kurfiřtů braniborských.

Odlišná situace je v královském rodě saském, resp. albertinské linii Wettinské dynastie. Poslední vládnoucí saský král Fridrich August III. byl zbaven trůnu 13. 11. 1918, korunní princ stejného jména se svých práv vzdal v roce 1923 a zemřel v roce 1943 bezdětný. Titul korunní princ saský není od roku 1923 pravděpodobně užíván.

Hlavou rodu se stal s titulem markrabě míšenský mladší syn krále Fridricha Augusta III. - Fridrich Christian, který zanechal syny Maria Emanuela, nar. 1926, a Alberta, nar. 1934. Oba bratři zemřeli bezdětní v roce 2012. Jejich sestra Marie Anna Josefa byla provdána za Roberta de Atif. Jejich potomci nesou nyní titul kníže Sachsen-Gessaphe a nejstarší zdědil po Maria Emanuelovi i titul markrabě míšenský. V této linii po přeslici jsou mužští potomci i v další generaci.

   Třetí syn krále Fridricha Augusta III., Ernst Heinrich zanechal syna Georga Tima, který zplodil z morganatického manželství syna Rudigera, otce 3 synů a nemanželského syna Hermanna, Hermann však nenese rodinné tituly, ale pouze titul von Sachsen a nemá žádná dynastická práva.

Míšenský markrabě Maria Emanuel, hlava královského rodu, určil jako svého dědice syna své sestry Mathildy, prince Johannese Sachsen-Coburg-Gotha (shodou okolností pocházejícího po otci z Ernestinské větve Wettinů). Všichni zbývající členové dynastie jeho nárok uznali a počítalo se s ním jako s budoucím dědicem saského královského trůnu, ale princ Johannes zahynul roku 1987 při horolezecké nehodě. Proto byl jako adoptovaný dědic hlavy rodu určen syn další sestry markraběte, princezny Anny Saské a libanonského šlechtice Roberta de Afif, Alexander. Toto ujednání bylo potvrzeno všemi členy rodu v roce 1997 a Alexandr, který už dříve založil rodovou větev Sachsen-Gessaphe, byl přijat jako člen saské královské rodiny.

Spor o následnictví však vznikl, když právě nedávno zesnulý princ Albert stáhl svůj souhlas s přijetím prince Alexandra jako dědice, a místo toho začal podporovat nárok prince Rüdigera, syna svého bratrance Tima. Maria Emanuel byl poslední nespornou hlavou rodu albertinských Wettinů. Po jeho smrti v červenci 2012 se na základě rodového ujednání z roku 1997 prohlásil markrabětem Míšeňským a dědicem královského trůnu princ Alexander Sachsen-Gessaphe, ale zároveň stejný krok udělal také princ Albert s tím, že jeho dědicem bude princ Rüdiger. Naštěstí ještě před pohřbem markraběte Marii Emanuela se oba nárokovatelé titulů hlavy rodu (princ Albert a princ Alexandr) sešli a princ Albert se vzdal titulu markraběte míšenského a uznal platnost nároku prince Alexandra. Tím by byla celá záležitost skončila, ale bohužel princ Rüdiger se svého nároku tak snadno nevzdal. Nicméně změna postoje Alberta jako posledního nesporného mužského představitele rodu jasně potvrdila nárok prince Alexandra.

Ve vztahu k Horní Lužici, která je českým lénem, by však ani samotné uznání nástupnických práv prince Rüdigera hlavou rodu nestačilo, ale bylo třeba i uznání těchto práv lenním pánem tj. českým králem. Pokud by nástupnická práva Rüdigerova byla uznána jak v Sasku, tak českým králem, byla by situace stejná, jako v Dolní Lužici, podmínky pro návrat Horní Lužice ke Koruně české by splněny nebyly. Za současné situace však tato práva potomků z morganatického manželství nejsou uznána ani v rámci albertinské linie Wettinské dynastie a nastává situace, předpokládaná smlouvu z roku 1635 o vymření albertinské větve Wettinské dynastie po meči. V důsledku toho vzniká nárok českého krále na výplatu saské Horní Lužice za částku 72,000.000 zlatých (resp. současný ekvivalent váhy ve zlatě), a její znovupřipojení ke Zemím Koruny České pod přímou vládou českého krále.

Bylo by ale možné i další řešení, ponechat nadále léno a zástavu Horní Lužice v držení potomkům albertinské linie Wettinského  rodu po přeslici, tj. potomkům Marie Anny Josefy a Roberta de Atif, knížatům Sachsen-Gesapppe jako českého léna, pravděpodobně s titulem markrabích hornolužických. Nová šance na znovupřipojení Horní Lužice pod přímou vládu českých králů by pak mohla nastat znovu po vymření linie Sachsen-Gesappe po meči za stejných podmínek výplaty zástavní částky nebo po vymření rodu po meči i po přeslici bez výplaty a jakýchkoli dalších podmínek.

Tolik teorie o možnostech uplatnění nároků o znovupřipojení obou Lužic k českému státu. Realizace těchto nároků by byla možná pouze v monarchiích, za stávajících republikánských zřízení nebude pravděpodobně žádná republika ochotná realizovat smlouvy, vázané na dynastický princip nevládnoucí dynastie. Lze proto všechny úvahy o navrácení obou Lužic považovat pouze za teoretické úvahy.

Zájem o poměry v albertinské linii Wettinské dynastie, tj. v královském rodě saském není ani pro nástupnická práva českých králů zbytečný. Příslušníci tohoto rodu jsou potomky Marie Josefy, dcery císaře a krále Josefa I. a podle Pragmatické sankce je tento rod prvým v pořadí v následnictví českých králů pro případ vymření Habsbursko-Lotrinské dynastie po meči i po přeslici. Na druhé straně jsou potomci bl. císaře a krále Karla I. potomky albertinské větve Wettinského rodu, ze které pocházela matka bl. Karla, Marie Josefa Saská.

  • 1