Defenestrace císařských místodržících roku 1618, Bitva na Bílé hoře 1620, poprava českých pánů 1621, vysvěcení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí roku1652.

Jednoho listopadového dne roku 2012 kráčel Prahou podivný průvod protestujících (nikoliv protestantů). Vpředu kráčel muž virblující na bubínek a připomínající tak dávno zapomenuté postavy venkovských slouhů oznamujících obci, že se něco událo. Za ním se potácelo několik desítek postav s transparenty, na nichž byla napsána jména 27 českých pánů popravených roku 1621 na Staroměstském náměstí. Co tito lidé požadují, za co demonstrují? Chtějí, aby bylo zakázáno znovuvztyčení mariánského sloupu, který byl stržen v revoluční euforií října 1918, rozvášněným davem vedeným asociálními anarchisty typu Franty Sauera ze Žižkova, známého pašeráka cukerinu a hospodského kumpána J.Haška, a dalších postav tehdejší pražské bohémy.

Vedle této starobylé sochy stál již několik let pomník mistra Jana Husa, který byl bez větších potíží na tomto místě, v sousedství mariánské sochy, vztyčen v politicky vypjatých dnech první světové války, za rakousko-uherského monarchistického režimu. Socha, tenkrát i dnes, vadila některým lidem ze stejných, údajně ideologických, důvodů. Prý je oslavou vítězství katolické strany nad protestanty.Netolerantní ideologie, často jen individuální destruktivní deviace za ideologii se schovávající, již napáchaly v této zemi nesmírné škody. Zdá se, že touha ničit, nebo alespoň zakazovat z ideologických důvodů, je v této zemi nevykořenitelná. Politování hodnou skutečností je, že těmto demonstracím totalitního myšlení se propůjčují i osobnosti intelektuálně zaměřené, u kterých by to nikdo neočekával. Něco jiného je totiž boj proti církevním restitucím, a něco jiného je boj proti restauraci kulturně historické památky. Jednoho dne, z podobných ideologických důvodů (rekatolizační náhrada za mistra. Jana Husa), bychom mohli začít odstraňovat i sochy Sv. Jana Nepomuckého na českých mostech.

Pochybné ideologické důvody

Podíváme –li se do historie, bez nacionalistických předsudků vypěstovaných za posledních cca sto padesát let českými politiky a historiky, později státem a školstvím, pak zjistíme, že mnozí čeští páni popravení na Staroměstském náměstí byli českými jen proto, že v Čechách žili, neboť zde měli svá panství. Pokud bychom chtěli do pojmu „ čeští páni“ promítnout etnické hledisko (v té době nepodstatné), pak sedmnáct z nich bylo české národnosti a deset německé. „Českému vojsku“ (žoldnéřská sebranka jako všechny armády oné doby) na Bílé hoře velel Kristián starší z Anhaltu a Friedrich von Hohenlohe. Čeští páni mu ani pořádně neplatili žold. Zřejmě jej v rámci úspor ve státním rozpočtu proškrtali.

Rovněž demokratičnost českých pánů odpovídala demokracii oné doby, pokud lze vůbec hovořit v těchto pojmech o tehdejších událostech. Důkazem je Konfederační listina, jakási ústava stavovského státu a stavovské demokracie, z r.1619, která předpokládala, že stát je svazek panovníka a stavů (šlechty, církve a městského patriciátu), přičemž koruna je stavy, nositeli moci ve státě panovníkovi pouze propůjčována. Lidové masy (rolníci, řemeslníci, poddaní, nevolníci atd.), jak bychom dnes řekli, byly z takto elitně chápaného státu vyloučeni. Tím došlo k výraznému oslabení stavů a českého státu, čehož tragické důsledky se brzy dostavily. Nebyl to také český pán, ale rakouský šlechtic Georg E.von Tschernembl, který navrhl, (v rámci dobového integračního uskupení Svaté říše římské mohl), aby sedlákům v českých zemích byla poskytnuta osobní svoboda (stali se občany) za cenu, že budou bránit zemi proti vpádu katolických vojsk. Direktorium českých pánů „nebezpečný návrh“ rezolutně odmítlo.

O tom, že český šlechtic Václav Budovec z Budova následně hrabě Thurn intenzivně jednali s Osmanskou říší o vojenské spolupráci, což mělo fatální důsledky (do jisté míry to ovlivnilo i zahraniční, především anglickou, pomoc), se stejně jako o všech výše uvedených skutečnostech v učebnicích dějepisu nedovíte. Ideologicko politicky totiž vyhovoval a vyhovuje larmoyantní mýtus o hodných českých pánech a zlých Habsburcích, o tom, že na Staroměstském náměstí byl popraven český národ, minimálně jeho výkvět. Nikoliv - na Staroměstském náměstí byla popravena malá skupina českých a německých, arogantních a sobeckých pánů, kterým na české statě a českém národě pramálo záleželo, neboť jediné, na čem jim záleželo, byla jejich osobní moc a možnost se na českém lidu obohacovat. Tito lidé nepochopili změněnou evropskou,a v tehdejším smyslu i globální, politickou situaci. Mimochodem, kdyby Vám to něco připomínalo, pak se nejedná o podobnost náhodnou s politikou současných českých pánů.

Co se stalo, nedá se odestát.

Verš jedné shakespearovské tragedie charakterizuje zoufalou snahu některých čecháčků dějiny napravovat a vyrovnávat se s nimi. Zbouráme–li mariánský sloup, a nedovolíme jej restaurovat, na historickou událost se zapomene a ta zmizí z dějin. V našich dějinách zůstanou jen události slavné, např. husitské války, vznik republiky, květnové povstání, statečný boj se sovětskými okupanty, svržení komunistického režimu atd.. Ve výroční dny si je hrstka starců a politiků připomíná při kladení věnců. Dějiny se však změnit nedají. Dá se pouze, podle stávajících režimních potřeb, měnit historiografie a odstraňovat politicko ideologickou prověrkou zavržené relikty minulosti, přinejmenším vyměnit tabulky se jmény ulic, což je také oblíbená aktivita čecháčkovských postrevolucionářů.

Proč připomínat porážky! Ty do dějin národa nepatří a když, tak se sebelítostivým mementem, jak nám bylo ublíženo! Vždy jsme nakonec dokázali stát na straně vítězů, ať tomu předcházelo cokoliv, a mariánský sloup přece ponižuje a uráží národní hrdost i po více nežli třech stoletích od událostí spojených s jeho vztyčením. Tak rektifikátoři dějin uvažují.

Nicméně soudím, že...

Nicméně soudím, že církevní restituce musí být posuzovány podle josefínského státního práva, do kterého císař Josef II. zavedl ustanovení, že „ církevní statky nepřestaly být statky státními“, neboť byly církvi převážně uděleny v léno panovníky (léno je propůjčené tedy zrušitelné). Panovník je personifikací státu. Církevní orgány mohou jen řídit jejich hospodářský provoz pod státním dozorem. Toto ustanovení bylo novelizováno zákonem č.50 ř.z. ze dne 7.5.1874 (za císaře Františka Josefa I), který převzala i československá I. republika v roce 1918. Přísný dohled nad církví, přechodně zrušený, byl tímto zákonem obnoven, zejména pokud jde o správu císařsko královského, tedy státního, majetku. Za první republiky, na základě tohoto zákona, který nezpochybňoval státní vlastnictví půdy, bylo prostřednictvím zákona č.215/1919 Sb. odebráno velkým pozemkovým vlastníkům 2 358 204 ha půdy, z čehož zábor církevní půdy představoval 234 119 ha. Snaha o převedení půdy, kterou církev měla pouze ve správě, do jejího vlastnictví, představuje zločin krádeže státního majetku. Ale to v současném Česku není nic neobvyklého. Kradou, promiňte privatizují, jiní, proč ne církev.

Mariánský sloup a Husův pomník proto mohou svorně stát vedle sebe. Byl by to symbol rozumu, tolerance a bezpředsudkového chápání dějin tak jak se udály, tak jak probíhaly.To co platí o mariánském sloupu platí i pro pomník maršála Václava Radeckého z Radče, který stál na Malostranském náměstí. Dnes jde jen o historicko kulturní monument a patlat do jeho obnovení jakékoliv ideologické názory je čecháčkovský nesmysl.

Václav Makrlík 

  • 1