Vážení a milí čtenáři,

Když jsem kolem roku 2000 začal psát Žáby v mlíku, byl to pro mne jen pokus. Jakási literární analýza událostí předcházejících podzimu roku 1938, která měla sloužit spíše pro moji vlastní potřebu, abych se sám v oněch zmatených dějích vyznal a udělal si v nich přehled o souvislostech. Ono kdyby… ve druhé části knihy mělo sloužit jen jako zrcadlo, od něhož se jasněji odráželo to, co se tehdy skutečně stalo. Antiteze pro srovnání. Nešlo mi totiž nikdy ani tak o techniku, vojáky, armády a bitvy (i když se tím velmi bavím). Řeším stále onu Masarykovu Českou otázku. Hledám jakousi pravdu o svém národu a ta se nejlépe ukazuje v krizích a vypjatých okamžicích, kdy není čas na vymýšlení kamufláží a zalhávání skutečnosti. Celá žabí tetralogie řeší jen tuto otázku a hledá odpovědi na „náš problém“.

Tento český problém, jak se mi zdá, leží v dávném a nedořešeném sporu mezi kmenem a státem. Stát byl ve středověké Evropě vždy spojen s křesťanstvím. Kmen Čechů nepřijal v 9. a 10. století křesťanství a státnost dobrovolně. Obojí přijaly jeho elity a kmeni je vnutily silou, na rozdíl například od Moravanů. Stalo se to v době mezi panováním Bořivoje a Boleslava Ukrutného. Kmen byl přetaven v národ, a dokud byl národem křesťanským, byl i národem otevřeným Evropě, kulturně kompatibilním, často dokonce národem v čele a na špici dění. Kdykoliv křesťanství ustupovalo či bylo potlačováno, do popředí se dralo znovu kmenové cítění, později obrozené v českém romantickém nacionalismu.

Dodnes v nás zůstává ono kmenové rovnostářství, myšlenka na to, že každý by měl mít tak nějak stejně, nikdo by neměl moc vynikat nad ostatní, vladyka by neměl skutečně vládnout, jen radit a usměrňovat a sněm by měl být jen žvanírnou, prostorem pro nekonečnou diskusi, ve které může být chytrý úplně každý. Průmět oné kmenové podstaty najdeme i v husitské revoluci, jakkoliv zdánlivě řešila náboženské spory. Potlačený kmen vždy znovu a nečekaně probouzí k životu vlny odporu proti náboženství, zejména proti Římu, vlny odporu proti skutečné vládě (nedejbože panovnické), vlny etnické uzavřenosti a nedůvěry vůči okolnímu světu (proti všem).

Je zřejmé, že soužití Čechů a Němců v jednom státním útvaru vzniklo a bylo bezproblémové vždy v epochách, kdy u obou etnik převládala společná víra a smysl pro státnost, kdy byly kmeny potlačeny a spaly. Jakmile to i ono ustupovalo, probouzela se kmenová etnická rivalita a ukazovalo se jako nemožné žít spolu. Tentýž zápas mezi kmenem a státem totiž sváděli a svádějí také Němci. Ti se dnes snaží zabít kmen multikulturalismem.

Již na konci roku 1918 dali sudetští Němci jasně najevo, že s Čechy v jednom státě žít nechtějí. Dokonce sáhli k ozbrojenému odporu a ten byl z české strany potlačen ozbrojenou mocí. Probuzení Češi se také ihned pustili do rozšiřování kmenového území v Horních Uhrách a na Těšínsku. Proto byla existence Československé republiky přijata evropskými státníky pouze podmínečně. Článek č. 86 mírové smlouvy z Versailles stanovil zcela jasně, že jde o mnohonárodní stát, v němž jsou předpokládány etnické a nacionální konflikty, a proto si čelné velmoci
vyhrazují právo do budoucna zasáhnout, kdyby se tyto konflikty staly neúnosnými, a to včetně secese území republiky. Tuto podmínku přijali Masaryk i Beneš a národu ji jaksi zapomněli přetlumočit. Proto se národ velmi divil a cítil se dotčen a rozhořčen, když přesně k takovému vývoji o 20 let později skutečně došlo a když ony ustanovené čelné velmoci (Británie, Francie a Itálie) v Mnichově podepsaly souhlas s odstoupením Sudet Německu. Hitler smlouvu z Versailles studoval pilně a zevrubně, a rychle pochopil, jaká situace musí v Sudetech nastat, aby měl čelné velmoci na své straně. Edvard Beneš se ani tehdy, ani nikdy jindy neobtěžoval národu sdělit, že s tímto vývojem již v roce 1919 souhlasil vlastnoručním podpisem. A nejen on.

Během války v Londýně musel Edvard Beneš řešit znovu a důkladně onen starý spor táhnoucí se již od 19. století, spor o to, zda postupovat podle státoprávního principu (stát v historických hranicích), nebo podle principu národního sebeurčení (stát v etnicky čistém území). Představitelé antihitlerovských sudetských Němců reprezentovaní v Londýně Wenzelem Jakschem mu to nikterak neulehčili. Byli proti Hitlerovi, ale odmítali se vyslovit proti Mnichovu a trvali na tom, že Sudety budou po vítězství a po vyhlášení plebiscitu patřit k poválečnému Německu. Sudetští Němci uprchlí na Západ vstupovali do britské armády, nikoliv do československých exilových jednotek. Edvard Beneš, aby sladil princip státoprávní s principem národního sebeurčení, dospěl k rozhodnutí zbavit se sudetských Němců úplně a navěky zajistit historickou hranici Čech a Moravy tím, že v těchto hranicích budou vždy sídlit většinou pouze Češi. Československu tím byla vrácena státnost, ale nikoliv křesťanská, otevřená křesťanské Evropě, ale kmenová, otevřená jen etnicky spřízněným kmenům na východě.

Tvůrci republiky si již v roce 1918 dobře uvědomovali, že český stát nemůže v srdci Evropy existovat, pokud nebude chráněn silným a velkým celkem, jakousi velmocí, do níž se musí nějakým způsobem alespoň částečně začlenit. Rozbitím habsburské monarchie Češi právě takového ochránce svých historických hranic ztratili. Masaryk s Benešem doufali v náhradu, kterou měly představovat vítězné západní velmoci a systém kolektivní bezpečnosti (Společnost národů). Toto zajištění po 20 letech zcela selhalo. Edvard Beneš nemohl volat po obnovení jakési nové Podunajské říše, která by republiku ochránila, již proto, že tu starou pomáhal bourat a že na jejích troskách vznikly samé monarchie. Západ za Mnichova selhal a nemohl být novým garantem hranic. Amerika ležela daleko za mořem. Benešovi nutně vycházel jako jediný možný a doposud nevyzkoušený garant české státnosti Stalinův Sovětský svaz. Cestu k realizaci takového zajištění nastoupil přes mnohá varování v roce 1943 a naprosto neodhadl, kde tato cesta skončí. Nebo to odhadl a akceptoval.

Přes desetiletí německého a pak sovětského protektorátu, přes děsivou morální devastaci národa, za cenu mnoha zločinů, nespravedlností a utrpení je i dnes možno konstatovat, že Češi žijí v etnicky téměř čistém státě v jeho historických hranicích. Zda to je udržitelné, to se teprve ukáže. To, čím národ za tento stav zaplatil, ho může zničit, pokud se tak již neděje. Ve skutečnosti jdeme jiným směrem, než ono evropské společenství, které nás chrání. Již dnes začíná probuzený český kmen bojovat další zápas o etnickou čistotu státu v jeho historických hranicích, a nepřítelem se mu v tomto zápase začíná stávat právě multietnická Evropa, nová Kakánie a nový destruktor i žalář národů.

Žabí tetralogie je výsledkem mých úvah o tom, zda to šlo jinak, zda existovalo nějaké ne-benešovské řešení výše naznačeného problému – české otázky.

První podmínkou pochopitelně bylo se v říjnu roku 1938 bránit a v této obraně uspět. Získat čas. Taková vítězná mnichovská válka by nepochybně zničila Hitlerův režim, což předvídal i Edvard Beneš. Sudetští Němci pak mohli být přinuceni k dohodě o přijetí republiky a společného státu pod hrozbou úplného vyhnání. To ale předpokládalo značnou proměnu tohoto státu. Nastal by zápas o potlačení kmene a posílení státu. To by se neobešlo bez jisté renesance náboženství, bez opuštění husitské tradice a oživení svatováclavské tradice, jak se o to ve skutečnosti pokoušela takzvaná Druhá republika.

Vítězství v mnichovské válce by zničilo versailleský systém (který zničil již Hitler) a tedy i podmínku článku č. 86. Ovšem spolu s ní také jakékoliv garance historických hranic českého státu, potažmo Československa. Ty by po vítězství nebyly ohroženy bezprostředně, ale v řádu 10 – 20 let již ano. Při neexistenci a nepřijatelnosti cizích garantů historické státnosti by Češi nutně museli začít takového garanta vytvářet sami, kde jinde, než v Podunají, na základech malodohodového paktu. Na jedné straně by zde byla šance, že Češi získají silného garanta, kterého sami budou ovládat a manipulovat. Na druhé straně by tím byl nutně vyvoláván k životu duch podunajské říše. Když má něco garantovat moji bezpečnost, musí to být větší a silnější, než já. Musím s tím koexistovat. Protože je to větší, než já, nemohu to současně ovládat a kontrolovat, a v tom tkvěl paradox této myšlenky, jak naznačuje čtvrtý poslední díl epopeje.

Nikdy vlastně nebylo mnoho možností pro tento národ uprostřed Evropy.

Nebylo možno se spojit s německým prostorem, protože to by znamenalo ztratit etnickou převahu na daném území a poté i státnost. Kmen ve spodních vrstvách našeho podvědomí by to nedovolil, protože bojoval jako kmen s jiným kmenem.

Nebylo možno se přičlenit k Západu. Tehdy proto, že selhal, dnes proto, že i Evropská unie začala ohrožovat kmen kdesi v nás a přijala ideologii multikulturální unifikace lidstva.

Bylo možno vzkřísit Podunajskou monarchii, ale to by znamenalo tvrdý boj s ateismem, s republikanismem, křesťanské obrození a v neposlední řadě i obnovu habsburské monarchie. Znamenalo by to generální revizi husitských a jiných národních tradic, zavržení mýtů, odhalení lží a manipulací s dějinami. Takové řešení by většina národa pravděpodobně odmítla, i když podle mého názoru bylo nejpřijatelnější a přineslo by nám nejméně utrpení.

Nakonec bylo možno se naopak přihlásit ke všem revolučním tradicím a spojit se s Ruskem. Takovou cestu nakonec zvolil Edvard Beneš, který nepochopil rozdíl mezi Ruskem a Sovětským svazem. Komunistické Rusko se nechtělo spojovat, chtělo pohlcovat, stejně jako před tím i Německo. Kmen byl po rozsáhlé ateizaci osvobozen, ale vzápětí ještě více ohrožen komunistickým internacionalismem. Kdyby komunisté zvítězili v globálním měřítku, zanikla by i česká státnost a kmen by byl pohlcen ruským kmenem.

To je tedy podstata oné české otázky uprostřed kontinentu. Otázky, která dodnes nenalezla své řešení. Rusko by nás pohltilo, Německo také. Západ je nespolehlivý a navíc přestává být demokratický, přijal ideologii a začíná ji vynucovat. Obnovení podunajského středoevropského státu by sice zachovalo etnickou identitu zdejších národů (kmenů), přineslo by snad jejich jednotu v čemsi vyšším, ale pro Čechy by to znamenalo generální revizi a demytologizaci vlastních dějin, dále přijetí nadkmenového principu státnosti, která by nejspíš nebyla republikánská
ale monarchistická, protože takové množství kmenů, stran a zájmových skupin vyžaduje nejvyššího a neutrálního a profesionálního arbitra, tedy panovníka.

Během 20. století jsme vyzkoušeli a postupně zavrhli všechny tyto možnosti garance historické státnosti při zachování kmenové etnicity. Jiné možnosti nevidíme. Přitom víme, že sami neobstojíme. Stále jsme se ještě nerozhodli. Balancujeme na ostří nože. A o tom je žabí epopej. Není hypotetickou oslavou vysněného českého hrdinství a není ani monarchistickou a konzervativní agitkou. Je vypravěčskou analýzou jedné, možná ústřední české otázky. Analýzou bez závěru, otázkou bez odpovědi. Odpovědět si musí každý sám, ale říká se, že skutečnými
otázkami jsou pouze ty, na které neexistuje odpověď.

Epilog z knihy Jana Drnka Žáby na prameni

  • 1