Milý Oktaviáne,

píši ti přes propast 2 037 let. Jsem příslušníkem národa, který v tvé době ještě neexistuje ani jako kmen, ze svého domova, který se nachází v místě, kterému ty říkáš Germánie, konkrétněji na východním okraji Hercynského lesa.

Píši ti do času oliv a krve, kdy skončily boje a vítěz se vrací domů, aby konsolidoval to, co zbylo. Aby svou mocí ustavil spořádanou a prosperující společnost.

Jenže v tom je právě problém. Jak vést lidi a říše správně, když jsi jen nedokonalý tvor. Nehádej se, lze snadno ověřit, že jsi jen člověk a to nedokonalý člověk. Děje se nekonečně mnoho věcí a událostí, o kterých nevíš a o kterých se nedozvíš nikdy. Kdybys byl dokonalý, věděl bys všechno. Nezemřel bys, ale ty jednoho dne zemřeš. Mohl bych pokračovat, ale myslím, že je ti to jasné. Stejně tak, jako jsi nedokonalý, jsi závislý tvor. Nemohl bys žít bez vzduchu, bez vody, jídla a bez mnoha dalších věcí. Nemohl bys žít bez ostatních lidí.

Konec konců, tvá pracně nabytá moc je závislá na existenci říše a společnosti, protože když nebudeš mít moc nad někým, nebudeš mít žádnou moc. Již proto se musíš starat o to, aby ta společnost a říše přetrvala a prosperovala. Tvé bohatství a zlato by neznamenalo nic, kdyby celá společnost ty zlaté plíšky neuznávala jako hodnotu, jako prostředek směny. A kdyby se za ně nedala kupovat moc.

Jak tedy zařídit, aby římská společnost žila spořádaně a prosperovala? Posledních 50 let to vypadalo na katastrofu, že? Po staletích stability začala republika náhle prudce směřovat k  diktatuře jednoho diktátora. Jako by ona římská aristokracie již za Sulových dob nebyla aristokracií z punských válek.

Podivná republika. Hierarchická. Velké rozdíly mezi patriciátem a plebejci, mezi svobodnými a otroky. Co ale drželo tuhle republiku po celá staletí pohromadě, a co se to stalo, že je náhle nestabilní, a rozpadá se, směřuje k vládě silné ruky?

Základ stability v každém státě tvoří střední třída. V Římě ji zničily neustálé války, výboje, nárůst provincií a příliv bohatství z nich. Stalo se, co stát muselo. Část střední třídy se stala aristokracií - nobilitou, a větší část zchudla. Římská společnost se rozdělila na chudé a bohaté, přičemž chudí stále více chudli a bohatí stále více bohatli. Bohatí oligarchové blokovali jakékoliv pokusy o reformy, nezřídka vraždami, jako v případě tribunů lidu bratří Gracchů.

To vše se pochopitelně promítlo i do armády. Vojsko tvořené vlastenci, vlastníky půdy či řemeslnických dílen, již nestačilo na všechny ty války a kontrolu nových území. Mariova reforma vpustila do armády chudinu a bezzemky, kterým se za službu muselo platit a jako motivaci dostávali půdu v dobytých provinciích. To ale znamenalo přesun loajality ze služby Římu na službu tomu, kdo velel a mohl pak vojáky odměňovat. Jakmile si tuhle skutečnost uvědomili bohatí oligarchové, z jejichž řad se velící osoby rekrutovaly, uvědomili si také, že dostávají do ruky konkrétní moc použitelnou nejen proti vnějšímu nepříteli, ale především proti domácím soupeřům.

Věrnost Římu a vlastenectví vystřídala bezuzdná rvačka o moc.

Nu, a taková rvačka nemůže skončit jinak, než vítězstvím jednoho nejmocnějšího, nejchytřejšího, nejlstivějšího manipulátora. To je princip, který zabil římskou republiku. Starost o osobní moc převážila nad službou tomu, co měli všichni společné, totiž nad bezpečím a prosperitou vlasti, nad hrdostí na Řím. Tvé vítězství je důkazem konce republiky.

Osobně si myslím, že takhle zákonitě skončí každá republika. Vzpomeň si, jak dopadly řecké městské republiky kdysi. Římská republika se udržela dlouho, protože na ni stále útočilo mnoho nepřátel a vlastenectví zůstalo dlouho vysokou hodnotou.

Cicero, Crasus, Brutus a další bojovali za obnovu a záchranu republiky, ale chtěli ji opravdu, nebo jen použili tu myšlenku, aby získali výhodu v mocenském boji. Sula, Caesar, Antonius, a nakonec i ty sám, jste prostě jen chtěli vyhrát, zničit soupeře a získat co nejabsolutnější moc. Jenže chyběl koncept, co s tou mocí pak udělat. Jak se stát nejmocnějším a přitom obnovit stabilitu společnosti? Jak si uzurpovat téměř všechnu moc pro sebe, aniž by to vyvolalo děsivou vzpouru bezmocných a ovládaných? Jak vládnout a ovládat milióny obyvatel, chudých i bohatých, hloupých i chytrých, aniž by to vyžadovalo neustálé represe a krveprolití, aniž se muselo neustále vládnout strachem? Jak získat k takové samovládě souhlas většiny ovládaných?

Caesar nebyl důsledný. Zvítězil v boji o moc, ale nezničil všechny soupeře. Získal souhlas lidu, ale nemohl získat souhlas ostatních mocichtivých oligarchů, kterým šlo o to, aby rvačka  pokračovala. A ona pokračovala i po Caesarově smrti a devastovala celou říši. Desítky tisíc Římanů se zabíjely navzájem, v celých oblastech vypukl hlad a válka spotřebovala veškeré prostředky říše. Ty sám jsi nechal zabít na 3 000 bohatých Římanů, oligarchů a patriciů, aby ses mohl zmocnit jejich majetků a abys tak získal prostředky na válku. Porušil jsi všechny zákony, manipuloval jsi davy a podílel ses nemalou měrou na destabilizování společnosti. Přestalo platit právo a nastal chaos, v němž se rozpadala společnost a soused beztrestně zabíjel souseda pro pár mincí. Lež, podvod, krádež a vražda se staly jen nástroji k získání moci, což pochopitelně vyloučilo jakoukoliv hrdost, čest a mravnost. Na takový Řím nikdo nemůže být hrdý.

Vyhrál jsi, ale co s tím nyní chceš dělat? Samozřejmě musíš tvrdit, že to vše bylo jen a jen pro zachování republiky. Na krále jsou masy Římanů příliš alergické a nechat se prohlásit  diktátorem, byť ti to masy nabízejí, to by ses příliš obnažil. Diktátor a republika, to přece nejde dohromady.

Jak dobře víš, republiku obnovit nelze. Republika vyžaduje rovnováhu moci.   Rovnováha moci vyžaduje rovnováhu v rozdělení prostředků a nástrojů moci, tedy půdy, bohatství a vojenské síly. Republika vyžaduje pevné zákonodárství, v jehož smysl by uvěřily masy, alespoň většina. Republika vyžaduje elementární spravedlnost. Rovnováhu ale trvale udržet nelze, vždycky se krok za krokem změní v nerovnováhu a těžiště moci přepadne na tu či onu stranu. Republika je neustálé kráčení bosou nohou po ostří meče, a to dlouho nevydrží. Rovnováha vyžaduje někoho, kdo bude mít dostatek moci ji udržovat. Někoho, kdo sám bude stát mimo systém a nebude součástí onoho soupeření o moc. Někoho, kdo bude mít moc dostatečně jistou, aby o ni sám nemusel bojovat. Někoho, kdo bude veden jedinou motivací, totiž právě udržováním rovnováhy, stability a spravedlnosti.

Chceš to být ty? Jak toho dosáhneš? Králem být nemůžeš a diktátor by byl stále součástí systému. Jako diktátor bys dopadl za čas stejně jako Caesar. Neustále by se proti tobě vytvářely  spojenecké aliance odstavených oligarchů a vznikala by spiknutí. Sám asi cítíš, že tvé postavení musí být nepochybné a mimo mocenskou rvačku.

Pokud se ti skutečně podaří stability a prosperity říše dosáhnout, musíš ji zajistit do budoucna, musíš takové postavení někomu předat, jinak se po tvé smrti všechno zhroutí a rvačka  vypukne nanovo, stále a stále, dokud nezničí říši a neroztrhá ji na kusy. Nestačí vyvraždit oligarchy, protože by se hned vytvořili jiní z tvých služebníků a všechno by začalo nanovo. Musíš vymyslet docela novou pozici, jaká tu ještě nebyla. Pozici nad oligarchy. Pozici, v níž nebudeš mít nikoho sobě rovného a přesvědčit ostatní, že to tak musí být, že to mají respektovat i po tvé smrti. A protože ve skutečnosti jde o pozici krále a o monarchii, musíš ji pojmenovat nějak jinak.

Ano, jediné řešení této situace je obnova monarchie. Tak, aby v principu zůstala monarchií, ale aby se všichni domnívali, že tvým cílem je pouze zajistit trvání republiky a její stabilitu. To znamená zachovat senát. Takový senát, který bys ve skutečnosti ovládal ty. Lid se obelhat nechá, ale oligarchové ne. Těm bude jasné, oč se pokoušíš.

Jak přesvědčíš lid, plebejce i patricijské oligarchy, že tvá pozice mimo systém a nad systémem, pozice mimo rvačku, je oprávněná a má být zachována navěky? Je taková cesta. Musíš docílit toho, aby všichni uvěřili (když budeš žít dost dlouho, tak aby příští generace uvěřily), že jde o právo vlády pocházející z nadpřirozeného zdroje.

 

Já vím, teď mi řekneš, že tedy dobrá, budou si to přát bohové. Ale vaši bohové jsou stejně nedokonalí jako vy sami. Dokonalost může být pouze jedna. Pokud je něco dokonalé, musí to být všemocné, všeobjímající, vševědoucí a všeobsahující. Vše musí být uvnitř toho dokonalého a nic nemůže být mimo to. Proto nemohou existovat bohové, ale jen jeden Bůh. Dva a více bohů by znamenalo, že žádný z nich nebude dokonalý. A pokud jsou bohové nedokonalí, zákonitě se dopouštějí omylů a chyb tak, jako my lidé a proto bychom je vlastně k ničemu nepotřebovali. Na dělání chyb si vystačíme sami.

Ano, mám na mysli takového Boha, v jakého věří Hebrejci v Judeji nebo v Galileji. Jednoho, dokonalého, Všemohoucího Stvořitele a správce všeho. Jedině takový Bůh může zaručit pozici vládce mimo systém boje o moc. Dá se to prokázat tehdy, když ta pozice bude dědičná a bude se předávat v rodové posloupnosti, ideálně z otce na syna. Pak je totiž zřejmé, že to byl Bůh, kdo rozhodl, kdo se má v této posloupnosti narodit ve správném pořadí, aby moc a pozici převzal. Jen tak se dá moc vládce odvodit od vůle Boží.

Vím, že to neuděláš. Byl by to na Římany moc velký mentální skok a asi by tomu hned neporozuměli. Pokusíš se svou pozici vnutit lidem jako principiát, tedy jako nejvyšší službu prvního občana, rovného všem ostatním, jen nějak prvního. S tím dlouho nevystačíš. Ty asi ano, ale tvoji následovníci ne. Tak jako tak budou muset sáhnout po božském odůvodnění své pozice, jinak by neobstáli. A udělají to nejhorším možným způsobem. Prohlásí se sami za bohy, což je dost průhledné, vzhledem k tomu, že budou sami nedokonalí a tato skutečnost bude každému zjevná, neboť budou umírat. Bude to jen prázdná formule, to jejich božství. A budou si takovou víru ve vlastní božství muset vynucovat terorem, násilím a útlakem. To bude vyvolávat další a další povstání, spiknutí a převraty, bude to destabilizovat říši. Vlastně nikdy nedosáhnou skutečné víry ve své božství, jen jakéhosi formálního uznání, které se bude rovnat jen uznání dočasné moci.

Píšu ti to vše proto, že má země a společnost se nyní nachází v podobné situaci, jako tvůj Řím. Také jsme prodělali zkušenost s republikou a demokracií. Také jsme kráčeli po ostří nože  rovnováhy a nyní to končí. Také u nás zničila společnost majetková nerovnováha a především nenasytná hrabivost a mocichtivost. Také náš svět se mění v ničím neregulovanou rvačku každého s každým, prodchnutou nedůvěrou a nespoluprací na čemkoliv vyšším a vznešenějším, než je osobní prospěch

Přece jen ale nejsme ve stejné situaci jako ty. Máme historickou zkušenost s něčím, s čím ty a tvá doba zkušenost mít nemůžete. Už víme, že to, co dělá společnost společností je mravnost a vzájemnost. Sebeobětování jednotlivců na všech úrovních. Víme, že se to nedá nařídit, a ani sebekrutější diktátor si to nevynutí. Společenský řád musí být přijat většinou lidí dobrovolně, ve víře, že je to tak správné a pro všechny nejlepší. Zákony budou dodržovány jen tehdy, když většina lidí bude věřit, že je to správné a dobré, že to tak má být. Zákony budou platit, když je nebude střežit jen úplatná byrokracie (ta by je zneužívala), ale když se jejich střežení bude účastnit celá společnost, každý ve svém okolí, když to vládnoucí moc lidem umožní, protože bude lidem věřit, že chtějí to samé, co ti nejmocnější.

Mravnost, milý Oktaviáne, to není totéž, co pořádek diktátora. Mravnost se nedá nařídit zákonem a vynucovat represí. Mravnost plyne z víry. To je to, co ty sám lidem nabídnout nemůžeš,  protože nejsi Bůh. Nezajistíš lidem posmrtný život věčný, a oni to ví. Ani Řím jim to nabídnout nemůže, protože Řím není posmrtné Království Boží.

My, dnes, to nabídnout můžeme. Můžeme nabídnout dobrého Boha - lásku, dobrou službu a smysl života, z víry plynoucí mravnost, skromnost a sebeobětování. To, co by společnost  zachránilo. Ale chybí nám ten mocný, jako jsi ty, který by v tom s námi spolupracoval a všem na očích by tento trend reprezentoval. Naši mocní jsou ještě ve fázi sobectví a bezohledné  rvačky o moc. Nacházíme se jako společnost někde na vývojovém stupni diktátora Suly, možná Caesara, ale to se teprve ukáže. Největší stupeň rozkladu společnosti a práva nás teprve čeká, protože vzájemné soupeření oligarchů ještě zdaleka není u konce. Ti, kdo se dnes u nás snaží stát Caesary, jsou jen nedochůdčata, teprve to někteří zkouší a sbírají zkušenosti. Bezpochyby se pokusy o diktaturu budou ještě opakovat. Čekáme na svého Oktaviána, který by dosáhl takové míry moci, aby se mohl sám postavit mimo rvačku o moc a obnovit společnost. Ale pokud, až přijde, nebude mít tu správnou víru, společnost neobnoví. Bude vytvářet jen velké mraveniště nebo velký celosvětový koncentrační tábor. Zhroutí se to, jako se zhroutí tvůj Řím.

Až budeš starý, Oktaviáne, a tvůj Řím bude zdánlivě stabilizovaný, stane se něco, o čem se ty sám nikdy nedovíš. Začne náprava věcí, které jste ty i tvoji Římané zkazili. V daleké okrajové provincii tvé říše se narodí docela nenápadný syn vesnického tesaře. Ve 30 letech začne říkat lidem kolem sebe, jak mají žít, aby to bylo správně, a mnoho lidí mu uvěří. Bude tvrdit, že on je Boží syn, a proto to všechno ví. Nebude mít ani jednoho vojáka a žádnou zbraň. Tamním mocným bude vadit a proto ho nechají ukřižovat. Do Říma se ta zpráva vůbec nedonese.

Jenže on vstane z mrtvých. Ukáže se, že to byl Boží syn. Sám bezmocný přivede Boha do srdcí lidí. A Bůh začne působit a srdce od srdce bez násilí prostupovat společností. Bude to trvat celá staletí, ale už nikdy se to nezastaví, protože Boha nelze zabít. Bude to postupovat nejprve mezi chudáky a otroky, ale nakonec i mezi boháči a vojáky, až tesař bez vojáků a bez osobní moci dobude tvoji říši. A pak, až se nová víra zmocní celého impéria, až vytvoří společenství lidí, kteří dodržují zákony a pravidla, aniž jim to kdo nařizuje, kteří se mají navzájem rádi a pomáhají si, kteří nekradou a nelžou, nevraždí a nepodvádí, pak Řím zanikne. Jeho státní, byrokratická a mocenská struktura bude už nepotřebná. Obnovená mravnost si vystačí sama a lidská společnost prodchnutá vírou a novým Duchem svatým ze sebe Řím svleče jako had starou kůži.

Ano Oktaviáne, já vím, že nemůžeš jinak. Zvítězil jsi a stojíš na samém vrcholu. Pokus se obnovit rozpadající se společnost, ale já ti říkám, že nedokážeš víc, než onen tesař, který se za 30 let narodí ve staré stáji mezi pastýři koz a ovcí. To nové se zrodí, až ty budeš odcházet ze světa.

I my dnes voláme po obnově společností, ale na rozdíl od tvých časů už víme, že nemá smysl volat k mocným, vlivným a majetným, ke stranám a korporacím, k systémům a mágům. Ti společnost obnovit z principu nemohou, když jsou sami příčinou rozpadu. Musíme volat k onomu tesaři, a jen na nás a na Něm záleží, zda to bude rychlý či pomalý proces, než se obnova uskuteční. Ale každá jiná cesta je pouhou iluzí.

Tvůj Honza Drnek z Bohemie

  • 1