V současné době se střetávíme v ČR se dvěma tendencemi:

  • napodobování západní Evropy nekriticky a ve všem

  • odmítání Evropské unie a sledování „národních zájmů“ s tendencemi odchodu z Evropské Unie.

Obojí je, podle názoru autora chybné.

Je vhodné připomenout si slova kardinála Tomáška, řečená sice v souvislosti s obnovou Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, která ale mají daleko obecnější platnost: … návrat ke slušnosti a tradicím křesťanské Evropy ... může naší zemi dát teprve naději, že opět neupadneme do područí, ať už tupého násilí a bídy z východu nebo konzumního ateismu ze západu.

Je pravdou, že Evropská unie, pokud bude založena jen na hospodářské výhodnosti a úřednickém aparátu, nemá šanci na přežití vážné krize. K tomu, aby byla funkční a odolná proti krizi se musí vrátit ke svým křesťanským, mravním a právním zásadám a musí mít ideu, za kterou se její státy a jejich občané jsou ochotní obětovat. Takovou ideu dávalo v minulosti Evropě křesťanství, ze kterého se odvíjel její mravní a právní řád. Dovolím si dokonce tvrdit, že takovou ideou je katolické náboženství, ať v jeho vlastní podobě nebo v podobě reformované (protestantské). Ke katolickému ideálu patřil nerozlučně ideál Božího lidu z různých národů (jazyků).

Při současné tendenci k nacionalismu mají státy střední Evropy zkušenosti, které západní Evropě chybí a které mohou EU prospět. Jde o více něž 300 let zkušenosti se životem v mnohonárodnostním státě, problémy s rivalitou národů, jejím řešením, důsledky odkládání řešení i s rozpadem velkého, mnohonárodního státu a jeho důsledky, kdy rivalita přerůstá do nepřátelství až vzájemných ozbrojených konfliktů. Navíc žily národy střední Evropy do 1918 v Rakousko-Uhersku, které dokázalo nejen vyřešit integraci muslimů, ale dokonce z nich vychovat nejen loajální, ale jedny z nějvěrnějších občanů a vojáků monarchie.

Státy bývalé Podunajské monarchie dnes znovu nalézají cestu ke vzájemné spolupráci, a lze říci až určité integraci, kdy jejich společné zájmy v rámci EU převažují nad zájmy jednotlivých států. Výrazem této spolupráce je Visegráská čtyřka (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko), která se v rámci tzv. skupiny Visegrád plus rozšiřuje i na další státy střední Evropy, Rakousko a některé státy Balkánu.

Spolupráce těchto států, mnohdy bez ohledu na historické vzájemné rivality až nepřátelství svědčí o tom, že se tyto státy a národy poučily z následků rozpadu někdejšího společného státu. Pochopily, že rozpad Podunajského státu znamenal nejen dočasné výhody v době mocenskéhoí vakua při oslabení Německa a Ruska po roce 1918, ale také boj o hegemonii mezi nástupnickými státy, i využívání vzájemných neshod a sporů velmocemi k prosazování jejich zájmů a řešení problémů na úkor středoevropských států. Nejvýraznějším příkladem je Mnichovká dohoda z roku 1938, do které nemohlo Československo mluvit, a to dokonce na základě mírové smlouvy. V článku 86 Versailleské smlouvy se Československo zavázalo přijmout v budoucnosti případná opatření, která by vítězné mocnosti (Francie, Itálie, Anglie, USA) udělaly k ochraně menšin na československém území. Můžeme vlastně říci, že Československo bylo po celou dobu své existence protektorátem, který v roce 1938 předaly vítězné mocnosti Německu.

Drobné, navzájem rivalizující až znepřátelené státy střední Evropy se tak snadno staly obětí mocnějších sousedů a dostaly se pod nadvládu nejprve nacistického Německa a pak bolševického Ruska. Pod nadvládou Německa i Ruska, resp. SSSR zažily středoevropské národy 50 let totalitních režimů (1938 – 1989). je proto logické, že středoevropané jsou citliví jak na znaky nastupujícího totalitního režimu, tak i na snahy udělat z nich v rámci EU partnera druhého řádu. Středoevropané udělali také smutnou zkušenost s tím, jak neřešené vztahy mezi státy a národy se můžou časem stát neřešitelnými a vedou k rozpadu celku, který nakonec všem přinese více škod než užitku.

Vystoupení z EU a hájení národních zájmů v malém, suverénních státě řešením podle názoru autora není. Situaci samostatného českého státu téměř prorocky odhalila karikatura z roku 1848, která zobrazovala český národ jako kanára v kleci, který je dobře živený, má dost zobu i vody, dost prostoru, aby si mohl poskakovat a poletovat, ale nemůže létat mimo klec. Kanár se snaží klec opustit. Klec má dvoje dvířky, na západě a na východě. U obou dvířek sedí kočky, na západě německá, na východě ruská. Po rozpadu Rakouska-Uherska se v průběhu 30 let (1918-1948) ukázala tato karikatuta jako prorocká.

Proto se autor domnívá, že je lepší vzdát se části státní suverenity v rámci mnohonárodnostního státu, který nemá jednoho velkého hegemona, než prosazovat „národní zájmy“ samostatně. Jako nejvýhodnější se jeví středoevropská spolupráce až integrace států, které mají podobné historické zkušenosti, aby mohly tyto zkušenosti uplatnit a prosadit v vrámci reformy EU proti tandemu Francie-Německo, který se v současnosti má tendenci stát se hegemonem EU. Jednotlivé státy střední Evropy jsou proti proti tandemu Francie a Německo příliš slabé, společně však mohou vytvořit francouzsko-německému tandemu protiváhu.

Proč volit raději evropský západ a EU než východ? Pro tisíciletý rozdíl mezi právní kulturou a filozofií evropského západu a východu, resp. Orientu. V západním kulturním okruhu se, díky tradici římského práva a katolickému oddělení moci duchovní a světské, papeže a císaře (i přes nebo právě pro jejich vzájemnou rivalitu i spolupráci), ustálila právní zásada, že moc je k tomu, aby hájila a prosazovala právo. Orientální, a buhužel i byzantský právní systém se řídil zásadou, že moc určuje, co je právem. I přes porušování zásady „moc slouží právu“ prokázala tato zásadu sílu k tomu, aby se porušování práva ze strany moci nestalo normálním a akceptovaným a prosadil se návrat k právnímu řádu.

Jak daleko zasahuje zásada „moc slouží právu“? Rozšíření této zásady není totožné s rozšířením katolictví a pravoslaví. Část pravoslavných zemí přijala zásadu „moc slouží právu“, např. někdejší Novgorodská republika a země Litevského velkoknížectví, Bělorus a Ukrajina, kde se města jako Vilno, Kyjev a další řídila magdeburským právem. Naopak Moskevské velkoknížectví se přidrželo orientální zásady, moc určuje právo, navíc umocněné aktivní spoluprací s mongolským chanátem. Orientální systém vztahu moci a práva trvá v Rusku dodnes. Na území Novgorodské republiky po jejím přïpojení k Moskvě byl odpor proti moskevské nadvládě zlomen přesidlováním obyvatelstva (metodu později znovu uplatnil J. V. Stalin) a následoval přechod na orientální právní systém. Právě rozdíl v chápání vztahu moci a práva v západoevropském pojetí na Ukrajině a orientálním v Rusku je důvodem, proč Ukrajina usilovala už za 1. svět. války o nezávislost a i dnes bojuje proti závislosti na Rusku a snaží se připojit k Evropě.

Právě rozdíl v chápání moci a práva je pro autora hlavním důvodem, proč upřednostňuje příslušnost českého státu k EU a její reformu před ochranou Ruska, když geopolitické poměry v Evropě nedávají jiné volby. Středoevropskou spolupráci, příp. integraci vidí jako cestu nejrozsáhlejšího možného zachování suverenity a prosazování národních zájmů.

Proto při nadcházejících volbách do Evropského parlamentu bude autor volit kandidátku KDU ČSL a na ní zakroužkuje číslo 8, paní Mgr. Ninu Novákovou, kterou již roky osobně zná a která prosazuje křesťanské hodnoty, je jednoznačně pro rodinu, proti genderu, istanbulské úmluvě a prosazuje středoevropskou spolupráci, reformu EU a důsledné dodržování zásady subsidiarity v souladu se smlouvou o Evropské unii.

Ve Smlouvě o Evropské unii se princip subsidiarity definuje jako zásada, že Evropská unie je oprávněna jednat jen tehdy, nelze-li daného cíle dosáhnout efektivněji na jiné úrovni. Konkrétně čl. 5 odst. 3 první pododstavec zní: Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie.

Josef Pejřimovský

  • 1