Postoj monarchistů k členství země v Evropské Unii a významu EU pro Evropu se pohybuje na dosti široké škále od naprostého odporu k opatrné snaze EU reformovat. Mezi členské státy EU ale patří i mnoho evropských monarchií. Ta nejdůležitější z nich právě EU opouští a vůdčí tandem Německo - Francie monarchiemi nejsou.

Monarchisté jsou z principu konzervativci a většinou legitimisté, proto se současným stavem EU není spokojen snad žádný monarchista.

Zcela jistě se shodneme na nevůli k tomu, že do preambule zakládací listiny EU nebyla zařazena navrhovaná formulace, podle níž by se EU stala pokračovatelem Evropy ve smyslu antických a hebrejsko - křesťanských tradic. Proč tam tato formulace nemohla být, zdravý konzervativní rozum prostě nebere. Proč by se evropský superstát měl distancovat od všeho, co Evropu udělalo během tisíciletí Evropou?

Z takové skutečnosti vzniká řada ošklivých podezření, že mocenské elity EU pojaly záměr tradice, zejména křesťanské zničit, aby bylo zničeno nevolitelné a nadřazené hodnotové měřítko a lépe se vládlo pomocí peněz, podvodů a lží, aby byla legalizována krádež apod. Další podezření říká, že elity pojímají EU jako kotel, v němž mají být zničeny národní identity, tradice apod., aby mohlo vzniknout velké centrálně ovládané mraveniště, jemuž by právě elity zcela podle své potřeby vyráběly hodnotová měřítka a z nich odvozené zákony.

Samozřejmě není nic špatného (podle zatím ještě platných tradic) na tom, aby se nekradlo, nelhalo a nezabíjelo. Vidíme ale, že na mohutnosti nabírají trendy, které si přejí relativizovat rodinu jako základní stavební kámen společnosti, které útočí na suverenitu států a svobodnu občanů (zbraně apod.), relativizují rozdíly mezi pohlavími, programově podporují zabíjení nenarozených dětí, práva některých menšin (homosexualita, rasa) nadřazují právům přirozeně se chovající většiny, relativizují rozdíl mezi zločincem a obětí, a tím odmítají tradiční pojetí viny, a v neposlední řadě se snaží kontinent zahltit milióny přistěhovalců jiných radikálně odlišných a neslučitelných kultur, takových, které nesdílejí s Evropou společné měřítko hodnot, ani principy osobní svobody a demokracie. Dokonce i takových, v nichž platí krádež či vražda za hrdinský čin. Jinými slovy, na vzestupu jsou liberálové otevřeně směřující k anarchii, k prostředí bez řádu a pravidel.

EU je pod vzrůstajícím tlakem rovnostářů, kteří po bolševicku vyžadují stejnost a unifikaci, protože se domnívají, že sebemenší rozdíly vedou ke konfliktům, a když odstraní rozdíly, nastane ráj na zemi. Všem těmto hnutím, které disponují nemalým počtem voličů, se pak snaží vyhovět úřady a politici v evropských zemích i v EU, z čistě sobeckých důvodů, aby získali jejich hlasy, než přijde potopa. Na Titaniku může být kapitánem zvolen i plavčík, protože už na tom nezáleží.

Na druhé straně je třeba přiznat, že nikoliv EU, ale právě Češi získávají evropskou proslulost díky svému nezlomnému přesvědčení, že právo na krádež by mělo patřit mezi základní lidská práva. To se týká jak vracení v minulosti ukradeného majetku, tak i shovívavosti justice k sofistikovanému rozkrádání státního majetku a dotací ve velkém. Projevuje se to i v běžném občanském styku, a samozřejmě to vytváří tlak na likvidaci tradičně pojímané spravedlnosti, pravidel a principů. V tomto ohledu může administrativa EU stále ještě působit jako prospěšná korekce české plebejsko - měšťácké novonárodní tradice.

EU na jednu stranu zvyšuje naši životní úroveň, na druhou stranu svou ekonomickou volností přispívá k odlivu významného množství prostředků do zahraničí. To je ale také občas vina korumpovaných českých politiků a úředníků, kterým je vrabec v obálce bližší, než holub zájmů státu a národa, kteří povolují na našem území řádění nadnárodních obchodních řetězců apod. Je otázkou, zda naši životní úroveň zvyšuje EU, nebo ekonomické propojení v Německem (které by trvalo i po zániku EU), nebo něco jiného.

Naši větší bezpečnost nezajišťuje EU, ale především NATO. EU paradoxně svou migrační politikou a nesmyslným odzbrojováním obyvatelstva naši bezpečnost zhoršuje, a právě to v Čechách způsobuje neoblíbenost Bruselu.

Protiunijní rétorika se v nastávajících volbách nepochybně stane součástí programu většiny kandidujících stran. Nakolik to ale myslí jejich kandidáti vážně, a nakolik jde zase jen o sobeckou a oportunistickou snahu získat nebo neztratit hlasy? Jak moc se po volbách budou zvolení kandidáti těmito programy a hesly doopravdy řídit? Doposud velká část obyvatel považovala většinu českých poslanců v Bruselu v EP za jistou odrůdu kolaborantů.

 

Jak se tedy, coby monarchista, postavit k členství země v EU a k vývoji EU obecně? Nebo jinak - Jakou EU chtít a vyžadovat, v jakém směru působit na reformu tohoto soustátí?

Z historie Evropy máme dva velké modely organizace a stability nadnárodní struktury kontinentu.

Prvním je Svatá říše římská od doby Karla Velikého (800) do roku 1806. V jejím čele stál císař, ovšem císař volený kurfiřty, což byli vládci nejvýznamnějších členských zemí či mocenských korporací. Nešlo o vládce dynastického a na druhou stranu ho nemohl volit každý neinformovaný či revolučně fanatický hejhula. Členským zemím vládli králové, knížata či vévodové, a to nezávisle, podle vlastních vnitřních pravidel následnictví. Když chtěl císař cokoliv prosadit jinde, než tam, kde byl i králem, musel smlouvat a dohodnout se s místními elitami, nebo použít vojsko. Tato říše organizovala společnou obranu, a stabilitu jí dodával velký vliv církve. Rozkládat se začala právě tehdy, když se od katolické církve odtrhla velká území zřizující protestantské církve. Vznik Lutherovy protestantské církve podpořili a zaštítili právě severoněmečtí vévodové, aby získali větší politickou nezávislost na císaři. Poučení - rozdělení kultu vede i ke vzniku odlišné kultury a působí proti jednotě Evropy. Současný multikulturalismus je jen návodem na dokonalou kulturní anarchii, a takovou ne-společnost lze sjednotit pouze bičem nebo závislostmi.

Druhým celkem bylo podunajské habsburské soustátí existující od roku 1526 do roku 1918. Zde byl pretendent rodu Habsburků panovníkem na všech členských trůnech a později (1804) vznikla nadřazená pozice císaře přenesená za zanikající Svaté říše římské, jako výraz péče o celoříšské a zemím nadřazené záležitosti.

Habsburská monarchie měla velmi nakročeno k tomu, aby se postupně stala federalizovaným modelem pro sjednocení celého kontinentu. Zavedla vysoký stupeň stability, bezpečnosti, vysokou sociální úroveň a postupně se únosným tempen liberalizovala, jak si jednotlivé národy vychovávaly své vlastní politické elity. Umožnila vstup bohatého měšťanstva do politiky a udržela převažující sjednocující kulturu vycházející z katolického kultu, i když zavedla náboženskou toleranci. Tento kult umožnil vznik srozumitelného a společně sdíleného zákonodárství, které vycházelo z Desatera přikázání, tedy z hodnot, které stály mimo jakoukoliv volbu nad kmánem i nad císařem, a všichni, včetně elit mohli být tímto společným měřítkem poměřováni.

Především toto dnešní EU citelně chybí, a právě o tento přístup se pokoušela idea a společnost Panevropy po zániku Podunajské monarchie. Dnes se zákony tvoří na objednávku momentálně nejsilnější zájmové korporace, a mění se podle toho, jaká korporace je právě u moci. Dokonce jsou vytvářeny zákony jen proto, aby nějaké skupině obchodníků zvedly zisky a odrovnaly její konkurenci. Kamufluje se to ušlechtilými starostmi o životní prostředí či zdraví obyvatel, a celé legie takzvaných vědců a odborníků k tomu dodávají patřičné statistiky.

Habsburskou monarchii rozložil romantický fanatický nacionalismus a programový liberalismus. V Čechách konkrétně působil během světové války zvyšující se strach z německé hegemonie, z toho, že i Habsburkové se stanou vazaly Hohenzollernů a budou odnárodněni. Však to také byli říšší Velkoněmci, kdo monarchii zasadil poslední ránu.

 

Ne, nedomáháme se toho, aby EU byla monarchií v čele s císařem, ačkoliv by nám to asi nejvíce vyhovovalo. Tím méně je naším zájmem, aby EU umožňovala růst etnického nacionalismu, včetně toho českého. Jsme vlastenci zemští, a pochopitelně jsou pro nás na prvním místě zájmy českého státu, jeho míra suverenity. I z toho jsme ochotni slevit kvůli prospěchu všech. Rozhodně ale odmítáme být přehlasováni jakousi většinou, a to by se mělo změnit. Měli bychom mít své právo veta. Už vůbec by o nás neměly rozhodovat nikým nevolené centrální orgány či úřednické klany.

Jak jsem řekl, chybí nám větší kulturní jednota vycházející z kulturních historických tradic, a tím i kontinuita s tím, co bylo, z čeho jsme vyrostli. A právě to nás monarchisty a konzervativce táhne k Podunají a ke katolické církvi. Proto by pro nás byla řešením Evropa bloků, z nichž jeden by byl například Visegradský pakt, který by se vlivem a silou rovnal Německu nebo Francii.

Potřebujeme jasné, nerelatizované měřítko všemu nadřazených hodnot, z něhož by se odvíjela pravidla a zákony, kterými bychom mohli poměřovat i naše elity a představitele. Potřebujeme mít stejný výklad spravedlnosti, správnosti, pravdy apod.

Potřebujeme vědět, že jsme členy skutečné Unie, ne vazaly nějakého centrálního nikým nevoleného orgánu formujícího se superstátu (Evropská rada apod.). Povahu režimu poznáme podle činů jeho administrativy, ne podle hesel, prohlášení a deklarací.

A konečně, potřebujeme vidět v čele svého státu i v čele EU osobnosti, kterých bychom si mohli vážit a kterým bychom mohli důvěřovat. Potřebujeme, aby pro nás EU byla hrdostí, pýchou a nadějí do budoucna, aby nebyla jen zoufalým dočasným řešením, protože být sami by bylo horší.

Zkrátka a dobře, potřebujeme, aby se EU jasně a závazně vyslovila pro preferenci toho, co stvořilo Evropu – řeckořímských a hebrejskokřesťanských kořenů, principů a tradic. Jen tak může EU získat identitu, tvar a směr, k čemuž by bylo možné se hlásit. Dokud se toto nestane, je pro nás EU cizácký novotvar, který se odlišil a odřízl od Evropy, cosi nebezpečného bez tvaru a tváře, jakýsi guláš, který může chutnat všelijak a někdy i nepoživatelně. Jen dočasné řešení z nouze, z něhož se vyvážeme, jakmile to bude možné či výhodné.

To očekáváme od svých kandidátů, že budou prosazovat.                      

 Jan Drnek

  • 1