V roce 1918 začala v českých zemích více než sedmdesátiletá éra potlačování monarchismu. Později nebylo možné se k obnovení monarchie otevřeně hlásit, neboť za to podle Hlavy III. zákona 50/1923 Sb. (zákon na ochranu republiky) hrozily tvrdé tresty, které by byly udíleny jak za pokusy o ústavní změny republikánské formy státu, podporu členů panovnické rodiny, nebo třeba jen za zřízení pomníku, který neodpovídal oficiální čechoslovakistické koncepci dějin. Přesto lze vysledovat přinejmenším některé monarchistické myšlenky u mnoha veřejně činných osob. Lze mezi ně počítat skupinu pravicových politiků Československé strany lidové seskupených kolem časopisu Čech, vydavatele Josefa Floriana, publicistu Ladislava Jehličku (později odsouzeného komunisty v monstrprocesu s tzv. Zelenou internacionálou), rožňavského biskupa Mons. Michala Bubniče, jenž pro to musel také snášet nejrůznější ústrky ze strany československé vlády, a nepochybně i velkého meziválečného spisovatele Jaroslava Durycha.

Po roce 1938 samozřejmě utichly i tyto ve své podstatě s monarchismem sympatizující hlasy, a to na více jak 50 let.

Historie novodobého monarchistického hnutí se v českých zemích začala psát až na samotném konci komunistické éry, na jaře 1988. Dne 28. května toho roku zveřejnila nezávislá skupina kolem disidenta Petra Placáka, nazývající sebe sama České děti, v Rudém právu text nazvaný Manifest Českých dětí. Cenzura sama netušila, jak se k článku postavit, a tak jeho podstatné části přetiskla s nadějí, že se tím autoři sami zdiskreditují. Plán nevyšel a České děti tak vešly ve veřejnou známost, a zároveň se jim dostalo z mnoha stran i podpory.

V manifestu, který kompletně vyšel později v 20. čísle samizdatového časopisu Informace o Chartě 77, a mezi jehož 28 signatářů patřily i mnohé známé osobnosti českého disentu a undergroundu, jmenujme například Ivana Martina Jirouse nebo Jáchyma Topola, vyhlásily České děti nepřetržitou existenci Českého království a požadovaly jeho fyzickou obnovu. Další články manifestu obsahovaly požadavky na vrácení majetku šlechtickým rodům a církvím, a také silně akcentovaly problémy životního prostředí, zdevastovaného komunistickou bezohledností. Zejména z posledního důvodu jsou České děti některými politology označovány jako ,,ekomonarchisté.“ Nelze si ovšem nevšimnout, že jejich manifest je koncipován natolik archaicky, až vyznívá spíše jako recese. Sám Petr Placák to později osvětlil tím, že chtěl propagovat ,,něco, co bude těm komunistům nejcizejší a nejnepochopitelnější.“ Zároveň ovšem byla Českým dětem myšlenka monarchie, jako úspěšného a v českých zemích tradičního státního zřízení, nepochybně blízká. Po vydání svého manifestu se České děti silně angažovaly v protirežimních akcích v letech 1988/1989, za což bylo také mnoho jejich členů politickou mocí šikanováno a pronásledováno.

Po obnovení demokracie se před českými monarchisty otevřela možnost usilovat o obnovení Českého království jako institucionalizovaný a legitimní politický směr. Představitelé Českých dětí proto na 25. listopadu 1990 svolali zastánce obnovy monarchie do pražského Realistického divadla, kde také téhož dne vzniklo Royalistické hnutí Koruna Česká. Zároveň se ustanovilo jeho I. představenstvo, v jehož čele stál jako představený MUDr. Dalibor Stejskal, a jehož členem byl i Petr Placák.

Jako politický subjekt bylo hnutí zaregistrováno 28. 8. 1991. V prosinci roku 1991 také proběhl první Generální sněm KČ. Živelnou cestou se hnutí poměrně rychle rozrostlo, ke konci tohoto roku bylo registrováno více jak 300 členů, a vzhledem k tomu bylo nutné začít urychleně budovat pevnou organizační strukturu. Začátkem roku 1992 měla tedy Koruna Česká šest odborných sekcí, jejichž účelem bylo zajišťovat politický život hnutí, a v únoru se také ustanovila Moravská zemská organizace.

Je možné říci, že v prvních letech své existence se Koruna Česká těšila poměrně velkému zájmu médií i politiků, jakožto i přízně řady historicky orientovaných spolků a organizací, z nichž např. genealogický klub Herold později s KČ splynul. Poslanec Jiří Payne (tehdy ODS) se například KČ dotazoval na její stanovisko k návrhu poslaneckého slibu. Udržovaly se kontakty s Klubem angažovaných nestraníků a Občanskou demokratickou aliancí. S KAN později tyto kontakty přerostly ve skutečnou spolupráci, která trvá až do dnes. Nejlepší vztahy ale mělo hnutí nepochybně s Křesťanskodemokratickou stranou, s níž v lednu 1993 uzavřela Koruna Česká smlouvu o politickém partnerství a v průběhu let 1993-1995 s ní spolupracovala při různých veřejných aktivitách. Předseda KDS Václav Benda se několikrát účastnil jako host zasedání představenstva KČ, KDS zase pro změnu delegovala některé monarchisty do svých stranických orgánů. V těchto letech byla také Koruna Česká prvním politickým subjektem, který požadoval zavedení státního svátku na den sv. Václava a restituce církevního majetku.

Naneštěstí se také hned v těchto letech objevily první problémy hnutí, což se projevilo určitou krizí, která proběhla v letech 1995/1996. Jejími průvodními jevy byla deziluze dříve aktivních členů, často chaotické střídání členů představenstva, tristní finanční situace KČ a postupný odchod Petra Placáka, který se vnitřně nedokázal smířit s tím, že se hnutí postupně zbavuje oné stopy recesismu, která byla vlastní Českým dětem. Tuto krizi se podařilo v letech 1997-1999 částečně překonat, byly navázány první kontakty s Habsbursko-Lotrinskou dynastií a s řadou vojensko-historických jednotek, stejně jako byl změněn název hnutí na Koruna Česká, monarchistické hnutí Čech, Moravy a Slezska, ale v roce 2000 se vrátila s plnou silou. K finančním problémům, které v této době vážně ohrožovaly i samotnou existenci Koruny České, se přidaly názorové neshody na strategii dalšího politického postupu i na základní politické otázky, což bylo způsobeno stále poměrně širokou rozkročeností a neujasněností programu KČ. K pozitivním událostem této doby nepochybně patří založení Slezské zemské organizace, nicméně také se poprvé začalo projevovat, že hnutí přitahuje řadu falešných šlechticů a rytířů, kteří do něj vstupovali.

Nové představenstvo v čele s Milanem Schelingerem se rozhodlo, že nejlepší cestou z krize bude transformace příliš nejednotného hnutí do formy politické strany, což byl názor, který v KČ poprvé zazněl už roku 1997. V průběhu let 2001-2003 se tak skutečně stalo, celý proces se uzavřel 29. 11. 2003 na XII. Generálním sněmu, kde také bylo zvoleno nové vedení za předsednictví Václava Srba. Od té doby až do dnešních dnů nese KČ název Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska. Zároveň také došlo k reformě organizační struktury, bylo prodlouženo funkční období předsednictva (které nahradilo představenstvo) na čtyři roky, byly institucionalizovány zemské sněmy a zemští hejtmané.

Léta 2004 - 2009 lze v historii KČ označit za úspěšná. Byla založena řada nových místních společností, členská základna se v důsledku pravidelné účasti ve volbách (KČ se od roku 2002 – 2016 samostatně účastnila všech voleb) aktivizovala a její řady se pravidelně rozrůstaly. Velkým úspěchem pro stranu byly volby do obecních zastupitelstev v roce 2006, kdy obdržela více jak 31 000 hlasů a několik mandátů. Předsedovi Srbovi se ji postupně podařilo očistit od členů falešných rytířských řádů a nepravých šlechticů. Po Veltrubské výzvě roku 2007 se strana jako celek postupně přihlásila k legitimistickému programu, neboť otázka nástupnictví na český trůn do této doby nebyla uspokojivě vyřešena. Od roku 2008 je vždy 28. října pořádán Monarchistický pochod, který má upozornit veřejnost na některé zažité mýty o vzniku samostatného Československého státu a představit monarchii jako moderní alternativu společenského uspořádání.

Naneštěstí už v závěru této éry se začínaly objevovat příznaky nové stagnace, ba dokonce úpadku. Mnoho členů opětovně propadlo letargii, což se projevilo i tím, že značná část nedávno založených místních společností prostě přestala fungovat. Vzhledem k tomu, že úspěch Koruny České vždy stál na obětavosti a nadšení jejích členů, výše uvedené se nutně muselo promítnout do výsledků voleb. Ukázalo se to už ve volbách do zastupitelstev krajů v roce 2008, markantněji pak ve volbách do Poslanecké sněmovny a zastupitelstvech obcí v roce 2010, přičemž v obou těchto volbách KČ dosáhla slabšího výsledku než v předchozích.

Tento neúspěch ovšem také nepochybně souvisel se vzestupem opozičních vnitrostranických proudů. V roce 2010 kulminovaly ataky řady moravských členů proti předsednictvu, které nakonec vyústily v to, že člensky silná Brněnská místní společnost se odmítla účastnit voleb do obecních zastupitelstev. To později přerostlo v odchod velké části této místní společnosti, jejíž bývalí členové následně založili Sdružení monarchistů Brno. Brzy se ovšem vztahy s tímto subjektem uklidnily, a v současné době Sdružení i Koruna v řadě otázek spolupracují.

Snad ještě nebezpečnější byla pro stranu jiná frakce, která se rovněž zformovala a zradikalizovala během roku 2010. Šlo o řadu členů, mezi kterými silně rezonovaly nacionalistické akcenty v kombinaci s agresivním důrazem na tradiční katolicismus. I tato skupina (v březnu 2011 sebe sama nazvala Konzervativní platformou) na přelomu let 2010/2011 silně útočila proti tehdejšímu vedení strany. To vyvrcholilo v říjnu 2011, kdy shromáždění moravských a slezských monarchistů prohlásilo svá setkání za zemské sněmy a vyslovilo vůči předsednictvu řadu požadavků, mimo jiné a odstoupení předsedy Srba. Na to reagovalo předsednictvo konstatováním, že tato setkání zemskými sněmy nebyla, neboť nebyla řádně svolána a účast na nich byla pouze výběrová. Přesto projevilo ochotu o vznesených námitkách a požadavcích dále jednat. Konzervativní platforma se naposledy pokusila prosadit své požadavky na XX. Generálním sněmu, ovšem v hlasování neuspěla. V bezprostřední reakci na to došlo k ukončení členství téměř všemi slezskými monarchisty, kteří, spolu s několika dalšími členy platformy, posléze založili sdružení MONOS, jež pokračovalo v útocích proti Koruně zvenčí.

Je nepochybné, že odchod části aktivních členů Korunu Českou poškodil. S odstupem času se ovšem zdá zřejmé, že k podobné krizi muselo dříve nebo později dojít. KČ totiž vznikla jako integrační platforma, která měla sjednotit co možná nejvíce monarchistických skupin. To bylo možné, pokud se jednalo o široké hnutí, které se politiky účastnilo pouze okrajově. Ovšem z dlouhodobého hlediska se tento model ukázal jako neživotný, škodlivý a v konečném důsledku i poškozující celkovou činnost strany, obzvláště v případech, pokud vnitrostranická opozice jevila silné sklony k fanatismu a neochotě podřizovat se demokratickým mechanismům strany. Tuto kapitolu lze proto uzavřít tím, že jakkoliv byly okolnosti této secese nepochybně bolestivé, dlouhodobě asi nebyl jiný scénář ani možný a v konečném důsledku pomohl celkovému sjednocení stranického jádra.

Volby do zastupitelstev krajů v roce 2012 se ještě nesly ve znamení určité paralýzy, přesto se Koruně povedlo do jisté míry zlepšit svůj výsledek. Že je situace plně stabilizovaná ukázaly volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013, ve kterých Koruna Česká dosáhla svého zatím nejlepšího výsledku v tomto typu voleb. Dalšího úspěchu dosáhla strana v komunálních volbách v roce 2014, kde sice nezopakovala svůj úspěch z roku 2006, nicméně podařilo se ji získat téměř 25 000 hlasů. Ovšem možná ještě větší, přinejmenším symbolickou, hodnotu měl první dílčí úspěch KČ v senátních volbách, neboť v tomto roce byl zvolen do Senátu společný kandidát KČ a ODS v Plzni, pan Lumír Aschenbrenner.

Určitou debatu, snad i názorové spory, ve straně způsobila první přímá volba prezidenta. Část členů prosazovala podporu kandidatury Karla VII., knížete ze Schwarzenbergu, jako aristokrata a důstojné prozatímní hlavy státu, druhá část základny prezidentské volby z principu odmítala. Nakonec bylo zvoleno kompromisní řešení, KČ oficiálně nepodpořila ani jednoho kandidáta, ovšem před druhým kolem vydala prohlášení, v němž konstatovala, že kníže Schwarzenberg je nepochybně jako hlava státu přijatelnější. Na XXIII. Generálním sněmu v listopadu 2014 se Václav Srb rozhodl znovu nekandidovat a bylo zvoleno nové vedení, v čele s předsedou Petrem Nohelem a místopředsedou Petrem Krátkým.

Zlepšující se volební bilanci strany potvrdily i krajské volby v roce 2016, které opět znamenaly dosažení nejlepšího výsledku v tomto typu voleb. Ovšem nejednalo se o nijak závratný výsledek a pro volby v roce 2017 se předsednictvo, i vzhledem k celkové politické situaci, poznamenané vzestupem nových populistických, antidemokratických a anticivilizačních hnutí, rozhodl zvolit jiný postup než samostatnou kandidaturu. Spolu s dvěma dlouhodobě spřátelenými a podobně zaměřenými subjekty, Konzervativní stranou a Klubem angažovaných nestraníků, se rozhodlo podpořit stranu TOP 09, která se tehdy jevila jako nejbližší spojenec schopný probojovat se do parlamentu. Volby sice objektivně nedopadly příliš dobře, nicméně tyto tři subjekty nepochybně významně přispěly k tomu, že se TOP 09 do Poslanecké sněmovny vůbec dostala.


Koruna Česká je jedním z nejstarších českých polistopadových politických subjektů. Za dobu své existence si prošla řadou krizí, vnitrostranických pnutí i odchodů, vzestupů i pádů. Samozřejmě, pokud mluvíme o vzestupech a pádech, je to myšleno relativně, neboť náš vliv na českou politiku nelze v tuto chvíli přeceňovat, a bylo by lží tvrdit něco jiného.

Mnoho se také ale podařilo. Naši zastupitelé zasedli v obecních zastupitelstvech, jeden senátor, kterého právem můžeme považovat za svého, nás zastupuje v parlamentu České republiky. Našli jsme si své pevné místo v českém stranickém spektru a máme i politické spojence, s nimiž na řadě věcí spolupracujeme. V současné době jsou o nás, jako o svém partnerovi ochotné uvažovat i tradiční parlamentní strany.

Všechny krize oněch 28 let Koruna Česká přežila, což u malých mimoparlamentních stran není v podmínkách české politiky nic obvyklého. Tím jasně ukázala, že je stranou, která v sobě dokáže integrovat různé pohledy na různé otázky politické každodennosti, při zachování vnitřních demokratických principů. Přes všechny rozdílnosti, které mezi námi možná jsou, jsme ale sjednoceni jedním cílem.

Koruna Česká se vyprofilovala jako strana autenticky konzervativní, stavící na tradicích a hodnotách západní křesťanské civilizace i tisícileté české státnosti. Koruna Česká vyznává vládu práva a principy zastupitelské demokracie a proto se také hlásí k Habsbursko-Lotrinské dynastii.

  • 1